Slovo k povzbuzení na neděli 11. února 2024, na 6. neděli v mezidobí – B

Milé sestry, milí bratří,

v evangeliu se dnes před námi rozevírá svědectví o jednom z Kristových zázraků uzdravení malomocných, svědectví o zázraku, který se udál kdesi v Galileji na začátku Ježíšova veřejného působení.

Malomocenství bylo a stále bohužel je jednou z nejhorších a nejtíživějších nemocí. V době Ježíšově byl malomocný navíc nejen člověkem na smrt nemocným, a to způsobem velmi bolestivým a znetvořujícím, ale pro nebezpečnost své infekční nemoci i člověkem již vyloučeným ze společnosti živých, ze společenství Izraele, bez možnosti účasti na bohoslužebném životě. Prostě člověkem nečistým.

Ve Starém Zákoně to byl levitský kněz z potomstva Árónova, který měl za úkol posoudit, zda dotyčný skutečně je či není malomocný, a na základě toho ho prohlásit za čistého či nečistého, nevyobcovat či vyobcovat ze společenství. O tom bylo dnešní první čtení z knihy Leviticus. Její celá třináctá kapitola, z níž jsme četli, je vlastně návodem, jakýmsi „manuálem“ pro starozákonního kněze, jak v daných případech postupovat.

V Novém Zákoně přichází Ježíš a malomocné zázračně uzdravuje a očišťuje, jak předpověděli proroci. Je to zvláštní projev jeho mesianity a Boží moci. Uzdravení vrací malomocného zpět do běžného života i do života náboženského, zachraňuje ho i pro věčnost. Přináší s sebou totiž i odpuštění hříchů, neboť malomocenství bylo v očích starozákonního člověka ze všech nemocí asi nejvíce považováno za Boží trest.

My, narozdíl od Kristových současníků – ve světle evangelia – již malomocenství jakož ani žádnou jinou nemoc nemusíme a bez dalšího ani nemůžeme chápat jako trest za nějaký hřích. Nemoc je primárně bolestným projevem poruchovosti stvoření, jeho nedokonalosti. Je přirozená, je důsledkem stvořenosti, ne hříchu. Dokonalý je jen nestvořený Bůh. Stvořeniny, člověka nevyjímaje, jsou vždycky poruchové. Trestem za hřích nemoc sice může být, ale jen někdy, v konkrétních a specifických případech, spíše výjimečně a jen je-li takto poctivě rozpoznána.

Důsledkem naší porušenosti hříchem může být ovšem, jak se k nemoci někdy stavíme, jak tragicky ji někdy prožíváme, co všechno zlého s námi nemoc může učinit. Čímž je vysvětlitelný onen biblický akcent vnímání nemoci jako důsledku hříchu.

Nemoc je téměř vždy něco nepříjemného. Čím těžší a delší je, tím větší znepříjemnění života s sebou přináší. Vážná nemoc ohrožuje a zkracuje život, nemocí život zpravidla i končí. Nemoc může člověka připravit o víru, o chuť žít, vzít smysl života. Nemoc je ne-mocí člověka nad tělem, a někdy i nad duší. Často přináší bolest, těla i ducha, někdy až nesnesitelnou.

Nemoc kazí život, bere jeho kvalitu, znesvobodňuje, je těžká, zvlášť přijde-li nečekaně, předčasně či zákeřně. A je nebezpečná nejen tím, že může vést k nevratnému poškození těla i duše, v posledku až ke smrti, ale možná ještě více tím, že může také znetvořit srdce člověka, zavřít je do něj samého. Nesnesitelná bolest nemoci může totiž učinit srdce neschopným vnímat Boha i lidi, může je učinit sobeckým, zatrpklým a dokonce zlým, nenávidícím sebe, lidi, svět i Boha. A to je pak opravdová tragédie, aniž by tím ovšem byl vysloven jakýkoli mravní soud nad nemocným.

Přesto se nemoc může stát – paradoxně, paradoxem kříže – i velkým požehnáním. Jak o tom svědčí nejen evangelium, ale i aspoň někteří nemocní.

Každý z nás již asi slyšel anebo dokonce sám zakusil, jak to byla nějaká nemoc, která nemocného dovedla k větší pokoře, k vědomí křehkosti života. Jak nemocný jasněji a zřejměji pocítil, že lidský život je obklopen Božím tajemstvím, jak není v naší moci ani si jej vynutit či naplánovat. Nebo slýcháváme či sami máme tu zkušenost, jak nemoc může přivést k opravdové vděčnosti za život, a to jak za život vlastní, tak i těch druhých. Anebo k většímu milosrdenství a citlivosti, k vnímání utrpení druhých. Zejména vážná nemoc či situace ohrožující sám život může pomoci k novému, lepšímu uspořádání hodnot a priorit v životě, k obrácení, k Bohu i dobru. Nemoc může nemocnému konečně otevřít oči i pro hodnotu vztahů, které má; k Bohu a k lidem

To vše a mnohem víc může člověk v nemoci nějak prožít. Nemusí, bohužel, ale může, bohudík. Nemoc se může stát formou setkání s Bohem, způsobem tajemného Kristova navštívení, jeho doteku, k nimž by bez naší ne-moci, našeho malo-mocenství, ať spočívá v čemkoli, možná ani nikdy nedošlo. Ovoce tohoto navštívení se chce stát formou vnitřního, nadpřirozeného uzdravení, i když přirozená nemoc třeba pokračuje dál.

Nemoc – i navzdory své hrůze, nebezpečnosti a bolesti, které nesmí být bagatelizovány – může otevřít nitro člověka pro jedinečné Boží navštívení. Nejen proto, že si ohrožený člověk uvědomí, jak v Bohu má nakonec svou jedinou naději, ke které se často – jako k poslední, co mu zbývá – upne. Ale ještě více proto, že nemocí a utrpením člověk reálně dospívá k limitům sebe samého, svého bytí, svých možností, své moci. A za těmito limity již přeci začíná jen Bůh. Čím blíže hranici svého stvořeného bytí člověk je, tím zřejměji může cosi z jeho blížící se plnosti zakusit. Neboť tam, kde končí svět, začíná Bůh, kde končí přirozené, začíná nadpřirozené Božské v plnosti. Což platí v makrokosmu i v mikrokosmu, ve světě i v našem vlastním světě našeho člověčenství. A právě ne-mocí do jisté míry náš svět končí.

Pán Ježíš, Boží Syn to vše dobře ví. I proto nemocné rád tajemně navštěvuje, proto k nim chce přicházet, věříme. V evangeliu i dnes. Vždy s nejpodstatnější nabídkou uzdravení nemocí ne-mocného srdce člověka, někdy – dle svého nevyzpytatelného úradku – i se zázrakem uzdravení z nemoci těla i duše, anebo aspoň jejího ulehčení. Věříme.

A není tak důležité, zda Kristus v nemoci přichází k člověku „objektivně“ častěji a více, anebo je to jen lidské nitro, jež ho v situaci nemoci je „subjektivně“ schopnější vnímat.

V každém případě Kristus pro možnost svého tajemného přicházení skryl svou přítomnost i do zvláštní svátosti, do samostatného mystérion pomazání nemocných.

Zkusme na to vše aspoň nějak vzpomenout, až budeme nemocní. A mějme také vždy soucit s nemocnými, s jejich trápením, strachem a bolestí. Nesuďme, neodsuzujme, pokud svou nemoc neunášejí, ale nakolik můžeme, buďme jim blízko, neopouštějme je, pomožme, nakolik jsme schopni. Modleme se za nemocné a ještě lépe s nimi, zkusme jim pokorně ukázat na Pána Ježíše. Podle svých možností a podle toho, co situace vyžaduje. Možná se tak můžeme stát i nějakými nepatrnými nástroji Kristova navštěvování nemocných, a to i navzdory svým vlastním slabostem.

Nemocných bratří a sester je a vždy bude mezi námi dost. I my sami býváme, jsme anebo budeme nemocní, s největší pravděpodobností.

Milé sestry, milí bratří, shodou okolností je dnes 11. února, Světový den nemocných, výročí zjevení Panny Marie, Útočiště nemocných, v Lurdech roku 1858. Možná o to intenzivněji dnes zaznívá biblické pozvání nemoc, i navzdory její tíži, vnímat jako bolestnou cestu k Bohu, jako cestu Kristova kříže. Nesme břemena jedni druhých, pomáhejme si, buďme si na blízku. Všichni jsme někdy nějak ne-mocní, nějak malo-mocní. Věřme, že Pán Ježíš jen nám i ostatním tehdy obzvlášť blízko. Aby se nemoc mohla nakonec stát požehnáním. Sice skrze bolest a kříž, ale právě o to větším…

stáhnout pdf