Slovo k povzbuzení na neděli 12. července 2026, na 15. neděli v mezidobí – A

Milé sestry, milí bratří,

Ježíšovo podobenství o rozsévači patří k těm nejpochopitelnějším. Už co do svých obrazů. Navíc je jediným, u kterého nám evangelium dochovalo i jeho výklad, vložený úst samotného Ježíše. Proto jeho základní interpretace, rozklíčování, kdo je kdo a co je co, je asi nasnadě:

Rozsévačem je Bůh Otec či Kristus, potažmo jím může být i hlasatel evangelia.

Semenem je nejprve Boží slovo, evangelium, zvlášť Ježíšova podobenství. Pak jím mohou být třeba i ostatní tajemné, zvlášť svátostné přítomnosti Slova-Krista mezi námi. Vše, co je nám na Bohu nějak uchopitelné, pojmenovatelné, zobrazitelné, vše, co má v sobě život Boží.

Země je svět, jednotlivé kousky půdy jsou jednotliví lidé, jejich srdce. Anebo země představuje každého člověka, jeho nitro, jednotlivé části země pak jeho různá zákoutí, různé segmenty.

Kdo je semeno vytrhávající a hubící pták, co může představovat žhoucí slunce a co símě dusící trní, vysvětluje samo evangelium: Ďábel se svými pokušeními. Tísně, zkoušky a starosti, jež na člověka doléhají. Nebo majetek a sláva, které se člověku nabídnou.

Přečteme-li podobenství ve zvuku starozákonního Izaiášova předobrazu, pak deštěm, vláhou, vodou a rosou, které dávají semenu vzklíčit a růst, je Boží milost. Již otcové v tomto dešti přečetli Ducha Svatého, „rosu Boží“, díky němuž se i Slovo stalo tělem.

Rozsévač – ať už Bůh ve svých podobách a přítomnostech či jeho nehodní služebníci – (rozsévač) tedy chodí světem a rozsévá. Semeno má sílu samo v sobě, déšť z nebe stále padá. To z podobenství i prvního čtení vyplývá. Stejně jakože jsou i démoni či zlé síly, kteří a které mohou semeno vyzobnout, a že je žár, který je může spálit, a trní udusit.

Nic z toho neovlivníme. Jediné, co můžeme ovlivnit a čím aspoň nějak disponujeme, je ona země, půda, do které semeno padá, naše nitro.

Na půdě, která je podobenstvím předpokládána jako aktivní, záleží. Půda může ovlivnit, kde se otevře, kam a jak v ní semeno zapadne, jak a zda je přijme či nepřijme, co se semenem nakonec bude. Bez půdy – bez aktivní, otevřené a aspoň nějak dobré půdy – nemůže semeno na světě vyrůst, anebo jen stěží.

Na půdě záleží, zda z Božího semene vzroste onen strom přinášející dobré plody, strom, v jehož větvoví budou moci hnízdit ptáci, jehož listí neuvadne a kořeny budou pevné. Jak praví jiné známé novozákonní obrazy.

Na typu půdy a na místě v půdě záleží, zda semeno sezobají ptáci, zda ratolest brzy uschne, anebo ji udusí trní, či zda z důvodu tvrdosti půdy vůbec nevzklíčí.

Půda tak sama spoluurčuje svou kvalitu a schopnost přijmout semeno, a tím i jeho další osud.

Podobenství tak popisuje stav světa, jeho přijímání či nepřijímání Krista, Boha. Anebo přijímání či nepřijímání víry jako takové a Božích ideálů dobra, lásky a milosrdenství. Vystihuje zejména různé přístupy těch, jimž bylo Boží semeno nabídnuto, evangelium jim bylo již zvěstováno a k jeho přijetí dostali Boží milost, dar víry, dar Ducha.

Podobenství neřeší místa, kam semeno nedopadlo, pokud jsou taková, stejně jako není řečeno, že by někde nepršelo. Nýbrž cílí na ty, «kterým (semeno) bylo (již) dáno»: Aby nepadalo «podél cesty», «na skalnatou půdu» či do «do trní». Ale aby zapadlo do půdy, kde by klíčilo a rostlo, a nebylo hned něčím sezobáno, sežehnuto či udušeno.

Podobenství je tedy varováním, aby se naše srdce nezachovalo jako špatná, trnitá, mělká či skalnatá půda. A ještě více je pozváním, aby se naše srdce chtěla stát aspoň trochu dobrou půdou. Je výzvou, abychom Boží semeno přijali do srdce a do celého svého života.

A tak abychom přátelství s Kristem neprožívali jenom okrajově, abychom je nenechali postupně udusit něčím jiným, třeba přílišnými starostmi anebo bohatstvím a mocí, něčím sežehnout, zalíbením v něčem docela jiném, či někým nebo něčím jen tak sezobnout.

Ale ani abychom nenechali v sobě udusit evangelijní ideály dobra a milosrdenství.

Podobenství je výzvou, abychom se stále více stávali opravdovými Kristovými přáteli. Abychom stále chtěli být podobni vzrostlému stromu přinášejícímu Boží ovoce, stín, útočiště a uzdravení všem kolem nás, s Boží vláhou, pomocí.

A co pro to udělat?

Návodem může být ona pasáž mezi samotným podobenstvím a jeho výkladem, citace proroka Izaiáše, kritická slova adresovaná farizeům a zákoníkům a všem jim podobným: «Otupělo totiž srdce tohoto lidu. Uši mají nedoslýchavé a oči zavírají, takže očima nevidí, ušima neslyší, srdce nechápou a neobrátí se». Je třeba činit opak. Používat srdce, chtít slyšet, chtít vidět. Prostě chtít.

Zní to banálně, ale je tomu tak. Potřeba chtít se týká veškerého lidského činění. Člověk musí chtít vše, co má v životě opravdu svobodně dělat, musí chtít i věřit i vnímat i konat. Mezi skutečností a činem člověka je jeho vůle, jeho svoboda. Ta je sice mnohanásobně podmíněná, omezená a ovlivněná, geneticky, sociokulturně, okolnostmi, je spousta věcí, většina věcí, které člověk neovlivní. Ale přesto svobodu máme, k postojům a činům, které jsou naše. A k nim víra v Boha i ve smysl dobra patří. K nim patří i snaha dobro konat.

Ostatně možná i proto Kristus mluví v podobenstvích, v hádankách, a to nejen v evangeliu, ale stále. Abychom v něj chtěli věřit, chtěli ho v podobenstvích a hádankách života i světa najít a svými dobrými činy nechat ve světě tajemně růst.

Člověk musí chtít být dobrou půdou, chtít se otevřít Božímu semeni, chtít, aby v něm rostlo a vyrostlo do světa. Být věřícím i být dobrým je i volbou, nutnou volbou, každodenní volbou, právě pro naši křehkost.

Z „bídníka“ se jen volbou a s Boží pomocí může stát pokorný světec (Jeana Valjean).

Milé sestry, milí bratří, ze semene vzrostlý strom přinášející Boží ovoce, stín a uzdravení je jedním z nejkrásnějších evangelijních obrazů Božího království mezi námi.

Kéž bychom proto chtěli být dobrou půdou, třeba i ve zralém věku, třeba i ve stáří, třeba i pozdě. K prospěchu a dobru světa. Vždyť jak jsme slyšeli v dnešním čtení druhém, «celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů…, kdy bude osvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích»: Kdyby z nás, ať už jsme mladí či staří, vyrostly aspoň nějak košaté Boží stromy, rozkvetlé a nesoucí ovoce víry, naděje a lásky, stromy bezpečné a otevřené, tak by se tvorstvo kolem nás aspoň trochu dočkalo.

Jenže právě pro to se musíme i rozhodnout, být dobrou půdou je i volbou, nás, slabých lidí, s pomocí Boží vláhy.

stáhnout pdf