Slovo k povzbuzení na neděli 12. dubna 2026, na Druhou neděli velikonoční – A

Milé sestry, milí bratří,

jak bývá každoročně připomínáno, dnešní neděle má vícero názvů, vícero rovin.

Zaprvé je posledním dnem Velikonočního oktávu. Stále můžeme prožívat Neděli velikonoční jako «jeden jediný radostný den, který učinil Hospodin». V první polovině dnešního evangelijního úryvku se proto ocitáme ještě jednou v neděli zmrtvýchvstání, konkrétně večer, kdy vzkříšený Kristus přichází zavřenými dveřmi k apoštolům, přeje jim Boží pokoj a dává dar Ducha svatého k odpouštění hříchů: «Pokoj vám… Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny».

Zadruhé je dnešní neděle již Druhou nedělí velikonoční, osmým dnem poté. O tom je druhá polovina evangelijního úryvku: Kristus se znovu zjevuje svým učedníkům, tentokrát včetně Tomáše, který prvního dne nebyl s ostatními, a tak nechtěl v Kristovo vzkříšení věřit, dokud se sám nepřesvědčí. A přesvědčí: «Pán můj a Bůh můj».

Zatřetí byla dnešní neděle již ve staré církvi nazvána Dominica in albis („nedělí v bílých“, myšleno „šatech“). A to proto, že novokřtěnci až do tohoto dne chodili v bílých řízách, které dostali při svém křtu o velikonoční noci. Ze samé radosti, že jsou již křesťany.

A nově se dnešní neděle nazývá také Nedělí Božího milosrdenství. Tak ji nazval podle zjevení svaté Faustýně Kowalské svatý papež Jan Pavel II., aby tím připomněl církvi sobě blízkou formu zbožnosti. A aby zdůraznil, čeho je nám nejvíce potřeba a co je vlastně základem celých Velikonoc: Boží milosrdenství, které odpouští hříchy a otevírá nebe jako nikdy předtím. Je příznačné, že právě v den svého zmrtvýchvstání dává Ježíš apoštolům Ducha svatého pro svátostnou službu smíření, k milosrdnému odpouštění hříchů.

Přestože nejvýraznějším momentem dnešní neděle je završení Velikonočního oktávu, který nás skrze sváteční bohoslužbu stále zve k určitému vytržení (k extázi) z běžného života s jeho starostmi a k naplnění radostí ze setkání se Zmrtvýchvstalým, a i přestože nejvýraznějším biblickým textem dnešní bohoslužby slova je nejspíš úryvek evangelijní, zkusme svou pozornost zaměřit především na čtení první. Je z konce 2. kapitoly Skutků apoštolů a máme před sebou jakýsi „sumář“ o životě prvotní církve…

Kniha Skutků, za jejíhož autora je tradičně považován evangelista Lukáš, patří spíše mezi mladší knihy Nového Zákona. Dříve se sice předpokládalo, že vzniká ještě před Pavlovou mučednickou smrtí v Římě, tedy počátkem 60. let 1. století (děj Skutků totiž končí příchodem apoštola do Říma), je však pravděpodobnější, že vzniká až někdy na přelomu 80. a 90. let, kdy Lukáš psal evangelium. Někteří biblisté zastávají ještě pozdější dataci vzniku.

Buď, jak buď, zdá se, že do vyprávění o nejprvotnější církvi krátce po Letnicích se v mnohém propisuje již i pozdější zkušenost křesťanských komunit. O jednu až tři generace mladších. Což autenticitu a důležitost vyprávění nijak nediskvalifikuje, spíše naopak.

Pokud tomu tak je, že se do vyprávění propisuje i pozdější zkušenost, pak to, o čem text svědčí, není jen nějakým ideálem, třeba v době vzniku textu už mrtvým, ale stále žitou realitou toho, co je a čím má být církev: «Křesťané setrvávali v apoštolském učení, ve společenství, v lámání chleba a v modlitbách… Drželi pevně pohromadě a měli všechno společné… Dělili svůj majetek… Těšili se všeobecné oblibě. A Pán rozmnožoval den co den počet povolaných ke spáse a církvi».

České slovo církev, jak známo, je odvozené z řeckého kyriaké, podobně jako anglické church či německé Kirche. To je část biblického jména prvotní křesťanské komunity, ekklésia Kyriaké, shromáždění Pánovo, shromáždění kolem Pána. Po Letnicích kolem tajemné přítomnosti Krista zmrtvýchvstalého a nanebevstoupivšího, přítomnosti koncentrované dle Skutků právě: v «apoštolském učení», v «lámání chleba a v modlitbách» a ve «společenství». Odtud ona známá triáda jedinečných podob Kristovy přítomnosti, kolem níž se my lidé v církvi stále shromažďujeme: martyría (slovo Boží, křesťanská víra, svědectví života), leitourgía (bohoslužba a modlitba) a koinonía (křesťanské společenství a služba lásky).

Je zajímavé, že ještě koncem 2. století svatý Irenej, první velký systematik křesťanské teologie, mohl na otázku svých současníků, kde je dnes na zemi ten vzkříšený Kristus, odpovědět něco ve smyslu: Podívejte se na křesťany, z lidí zlých se stávají lidé dobří, z barbarů lidé ušlechtilí. Protože jsou shromážděni kolem vzkříšeného Krista, a to je proměňuje k lepšímu.

Přátelství s Kristem, vztah s Bohem skrze Ježíše by nás stále měly natolik ovlivňovat, že náš život, individuální i komunitní, by měl by měl stále aspoň nějak uskutečňovat křesťanské ideály, především evangelijní, ale i ty, které před námi načrtly Skutky. „Sumář“ o církvi by neměl být docela mrtvý, měl by být aspoň nějak živý. Samozřejmě, asi ne ve smyslu nápodoby všech konkrétních prvků a způsobů života, žijeme opravdu v jiné době a v jiných podmínkách. Ale právě ve smyslu prvotních ideálů. Například společenství víry, bohoslužby, solidarity, milosrdenství a lásky. A skutečné služby lidem a světu. Tyto biblické ideály prvotní církve by měly být stále nějak živé, nejen na papíře biblického textu.

Jenže co pro to udělat, aby slova o ideálech také nezůstala jen prázdnými slovy či dokonce frázemi? Jistěže, leccos… Mohli bychom se pokusit něco z toho, co všechno toto leccos může být, pojmenovat. Ale je otázka, zda by to mělo nějaký smysl.

Možná si proto zkusme odnést aspoň povzbuzení, že zmrtvýchvstalý Kristus v církvi zůstal přítomen, tajemně ale skutečně. Navzdory chybám, slabostem, hříchům, patologiím, pádům, klerikalismu, zesvětštění a všeho možného děsivého nás křesťanů. Zůstal totiž tom podstatném, co křesťanství tvoří: Ve svědectví evangelia a následné tradice, ve svátostech a v modlitbě a ve společenství slabých lidí kolem toho všeho, kolem Krista, kéž by i nějak vnímatelně.

Proto má smysl Krista hledat; v evangeliu a ve vyznání víry, v kostele, v modlitbě i v křesťanském společenství. Proto má smysl se duchovní otevírat zkušenosti s ním jako Zmrtvýchvstalým, dotyku jeho ran. A třeba i investovat cosi ze svého času a sil do společenství lidí kolem Krista, v církvi, ve farnosti, v různých formách společenství.

Pokud by naše setkání se zmrtvýchvstalým Kristem ústila nejen do Tomášova vyznání («Pán můj a Bůh můj») z evangelia, ale i do nějakého nového uskutečnění vyprávění Skutků («Drželi pevně pohromadě a měli všechno společné… Dělili svůj majetek… Těšili se všeobecné oblibě»), třeba by pak mohlo také znovu nějak platit: «A Pán rozmnožoval den co den počet povolaných ke spáse a církvi».

Milé sestry, milí bratří, jedním z prvních slov zmrtvýchvstalého Krista dle Janova evangelia bylo vedle přání pokoje a radosti dání moci odpouštět hříchy. Často se toto místo chápe jako výsostný okamžik ustanovení svátosti smíření jakožto jednoho z nejdůležitějších ovocí kříže a darů Zmrtvýchvstalého. A určitě nikdy není nikdy dost i toto připomenout. Možná ale stojí za to připomenout i to, co ke smíření s Bohem, k setkání s Boží dobrotou skrze Krista a konečně i k platné svátosti smíření patří: snaha zadostiučinit vlastní hříchy dobrem, láskou.

A možná právě toto, snaha zadostiučinit zlo dobrem, třeba i docela jiným dobrem, jiným lidem a v jiné oblasti, než jsme se provinili, může být jedním z kýžených příspěvků k prospěchu společenství lidí kolem Krista. Jimiž jsou nakonec nejen křesťané, ale nějak i lidé všichni…

stáhnout pdf