Slovo k povzbuzení na neděli 12. listopadu 2023, na 32. neděli v mezidobí – A

Milé sestry, milí bratří,

jak se blíží konec liturgického roku, začínají biblická čtení zacilovat naši pozornost na témata eschatologická a apokalyptická, týkající se konce světa, potažmo smrti člověka a skrytých Božích tajemství.

Ve druhém dnešním čtení z Pavlova Prvního listu Soluňanům máme před sebou – v tomto kontextu – velmi útěšná slova. O údělu Božích přátel, kteří již prošli smrtí: Nemusíme pro ně truchlit jako ti, kteří nemají naději, vždyť zemřelí umírající v Pánu s ním zůstávají spojeni na věčnosti a v blaženosti očekávají konečné dovzkříšení těla, slyšíme. A můžeme se odvážit doufat, že tato slova platí nejen o Kristových přátelích, o křesťanech, ale o všech (v Božích očích) spravedlivých, kteří Boha milovali, aniž ho znali, protože si zamilovali Dobro.

V evangelijním úryvku zaznělo první ze tří velkých závěrečných Kristových podobenství o konci života a světa a posledním soudu, jak nám je předkládá evangelista Matouš: Podobenství O deseti pannách, pěti prozíravých a pěti pošetilých. Podstatný je nakonec olej, nejlépe do zásoby. A možná – dodejme – ještě lépe tolik, aby v rozhodující chvíli, až přijde Ženich, jím mohly být od prozíravých družiček obdařeny i ty neprozíravé.

V prvním čtení bylo podobenství předznamenáno krásným úryvkem o moudrosti nabídnuté Bohem člověku ze stejnojmenné deuterokanonické starozákonní knihy: Zůstat bdělým, čekat pokorně na příchod Pána a především snažit se nasbírat olej Boží milosti, lásky a dobrých skutků do zásoby, a to i pro případ pozdějšího usnutí; i v tom spočívá pravá moudrost, ta Boží, převyšující chytráctví světa.

Moudrost je jednou z nejkrásnějších věcí, veličin, mohutností, charakteristik, kterou si jen člověk může představit a přát. Je krásnou ženou, podobně jako ostatní ctnosti, jednou z nejkrásnějších žen.

Moudrost je první ze čtyř kardinálních, už antickou pojmenovaných a opěvovaných ctností. Je schopností poznat, co věci a osoby jsou, co se děje, schopností vhledu za fenomény a jevy (skutečná fronésis). Je schopností rozeznat, co je pro ně a s ohledem na ně skutečně dobré. Moudrost (sofia) je tak předpokladem všech ostatních ctností. Bez moudrosti, říká už stará filozofická tradice, není možné vlastně nic pořádného. Ostatní ctnosti člověka z moudrosti vycházejí a ji rozvíjejí. Statečnost (andreia) dá člověka sílu poznané dobro vykonat. Uměřenost (sofrosyné) ho zbaví neúměrných emocí a rozhodnutí znemožňujících vášní. A spravedlnost (dikaiosyné) je pak schopnost správného vykonání poznaného. Moudrost je začátkem, statečnost silou, uměřenost pomocí a spravedlnost cílem všeho lidského snažení, má-li toto být aspoň nějak skutečně zdařilé.

Moudrost ale není jen lidskou ctností. Je nejprve jakýmsi Božím řádem ve světě, je jeho odleskem, vše proniká a všemu dává mu smysl. Proto je poznání moudrosti vždy čímsi posvátným, vzbuzujícím chvění, fascinujícím. Proto moudrost člověka spojuje s Bohem, proto je moudrost vpravdě transcendentní veličinou. I proto je moudrost skutečnou ctností (arété, tím „lepším“).

Ne nepodobně vnímala moudrost i starozákonní mudroslovná literatura, k níž patří právě i dnes otevřená Kniha moudrosti. Starý Zákon moudrost nazývá hebrejsky mášál či chokmá, v řečtině stejně jako celý antický svět sofia.

Ač je moudrost v očích starozákonního svatopisce stvořená, přesto je nějak Božská, u Boha byla totiž dříve, než on stvořil svět, Bůh si s ní hrál ještě před stvořením světa. Světu dává moudrost jeho dobrý řád, Boží řád, neboť ona, Boží moudrost, je strůjkyní všeho. Člověku je dáno Boží moudrost hledat a mít na ní podíl, moudrost se chce nechat člověkem nalézt, sedí u jeho dveří, touží, aby ji člověk nalezl a sáhl po ní, nechal se jí naplnit. Když to učiní, stává se moudrost jeho největším pokladem, neboť dává člověku rozeznat dobro od zla, činí z lidí Boží přátele a uvádí je do Boží blízkosti. Tak krásná a tak velkolepá je už starozákonní moudrost, moudrost Boží nabídnutá člověku, jak o ní čteme nejen v Knize moudrosti, ale i třeba v Knize Přísloví či Sirachovcově.

V Novém Zákoně je největší moudrostí, tou, která byla u Boha dříve, než stvořil svět, nestvořenou, z Boha zrozenou moudrostí sám Boží Syn. Moudrostí je i Duch svatý jakožto Boží živoucí síla vše pronikající.

Syn přišel na zem jako Kristus, Mesiáš, Pomazaný, v síle Ducha. Ve svém lidství ztělesnil skutečnou Boží moudrost, tedy Lásku. Vrcholem toho se stal kříž.

Z toho důvodu je pravá moudrost Boží, ctnost, kterou člověk může dosáhnout v tomto světě, vždy i nějak moudrostí kříže. Poznávat pravdu a chtít dobro bez kříže totiž leckdy opravdu možné není. Proto se pravá moudrost – již v rovině poznání, ale ještě více, přejde-li v čin – mnohdy jeví jako bláznovství. «Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kteří hynou. Těm však, kteří spějí ke spáse, je mocí Boží… Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit bláznovskou zvěstí ty, kdo věří… My jsme blázni pro Krista» říká svatý Pavel v Prvním listě Korintským.

Milé sestry, milí bratří, kéž bychom proto zatoužili po moudrosti. Po opravdové moudrosti Boží jako té, která rozezná, co věci, osoby a jevy skutečně jsou, tedy rozpozná pravdu od lži, a která poznává, co jim opravdu prospívá a co ne, tedy odliší dobro od zla. A která najde sílu, uměřenost a spravedlnost, aby se poznané proměnilo v dobrý čin.

Nic důležitějšího na světě nejspíš není, je-li vtělením takové Boží moudrosti Kristus, ukřižovaná a zmrtvýchvstalá Boží láska.

Na lidech, kteří uvěří, že dobro i za cenu kříže má smysl, čímž vždycky nějak uvěří v Krista, ať už znají anebo ne, (na takových moudrých lidech) skutečně spočívá přežitelnost světa. Opravdu moudří lidé jsou dobří lidé, často v očích svého okolí blázni. Jsou to lidé, kteří něco dobrého činí, o něco dobrého se snaží, i když zdánlivě nemusí, anebo z toho dokonce mají v tomto světě neprospěch. To jsou lidé, kteří táhnou lidstvo někam dál, dobrým směrem, k Bohu, na hostinu, lidé, kteří hoří láskou. A berou s sebou i druhé, pošetilejší, nenechají se jen vézt. Jejich moudře dobré a třeba zde na zemi nikdy nedoceněné činy jsou jako „fénixové“, stále znovu a znovu nechávající vstávat svět z popela. I za cenu kříže, ne nepodobně samotnému Kristu (ne nadarmo je na vitrajích našeho kostela Kristovým obrazem právě také pták Fénix; stačí se jen podívat vzhůru, do oken).

«Vždyť sama (moudrost) obchází a hledá ty, kdo jsou jí hodni…, sedí (jim) u dveří…, na cestách se jim ukazuje s přízní a při každé myšlence jí vychází vstříc» jsme dnes slyšeli. Vtělením Pána Ježíše jsou této Boží moudrosti hodni všichni lidé, je nám všem nabídnuta jako odkrytá. Jde jen o to, aby, abychom se jí všichni otevřeli. Vždyť «se dává nalézt těmi, kdo ji hledají».

A čím blíže se nám může zdát konec světa i našeho života, o to usilovněji hledejme tedy moudrost, snažme se jednat moudře, hledejme Boha a snažme se o lásku. Rozpoznaná, přijatá a žitá (Boží) moudrost je tím nejdůležitějším olejem, nejen pro poslední soud…

stáhnout pdf