Slovo k povzbuzení na neděli 14. června 2026, na 11. neděli v mezidobí – A

Milé sestry, milí bratří,

dnešní evangelijní úryvek je složen ze tří částí: Nejprve to jsou Ježíšova soucitná slova o skleslosti a opuštěnosti stádce, o žni a potřebě dělníků na ní. Pak se před námi rozevře scéna známá jako „vyvolení Dvanácti“. A nakonec zazní část jakési „pověřovací řeči“ ke dvanácti apoštolům.

Kdybychom biblický text začali číst o jeden verš dříve, slyšeli bychom souhrnnou zprávu o Ježíšově chození krajinou, o jeho učení v synagogách a o zázračném působení uzdravujícím každou nemoc. A kdybychom četli zase o několik veršů déle, otevřelo by se před námi pokračování výzev, co všechno si učedníci mají či nemají na své cesty brát a jak se mají k lidem chovat.

Celý dnešní text můžeme číst nejprve jako evangelium o předání Kristovy tajemné moci dvanácti apoštolům a jako pokyny, jak s ní nakládat. A tím pádem jako určitý předobraz předání svátostné kněžské služby uzdravovat a vyhánět zlé duchy a hlásat Boží království.

Jestliže tomuto předání předcházela souhrnná zpráva o Kristových zázracích (to je ten nepřečtený verš), pak to jsou zvlášť svátosti a hlásní evangelia, skrze něž se i dnes mohou dít zázraky, zejména zázraky vnitřní proměny.

Důležité pak je i to, co následuje (což jsou zase ty nedočtené verše): Vyslaní ke kněžské službě se mají snažit způsobem života se co nejvíce podobat samotnému Kristu. Nezabydlovat se příliš na tomto světě, žít skromně, pracovat nezištně a tak dále, aby i jejich služba, především hlásání Božího království, byla aspoň trochu i věrohodná.

A důležitá je i výzva se modlit za to, aby bylo stále dost těch, kteří se na tuto cestu vydají.

Tak nějak, se svátostným akcentem, snad evangelium můžeme číst. Ale asi i jinak, obecněji.

Například tak, že ti učedníci mohou mít ještě širší význam než jen apoštoly, potažmo jejich nástupce, biskupy a kněze. Matoušovo evangelium přeci pod slovem «učedník» leckdy nemíní jen dvanáct apoštolů a jejich spolupracovníky, ale používá toto označení také obecně pro každého křesťana, pro každého «maličkého».

Všichni lidé jsou tak pozváni, klidně jmenovitě, aby se stali nástroji Božích zázraků: Tedy aby také – nějak – vyháněli zlé duchy, uzdravovali každou nemoc a chorobu a mrtvé křísili, aby hlásali Boží království, zadarmo rozdávali a také se příliš nezabydlovali na tomto světě.

Ježíšovy zázraky vnitřní proměny se přeci nemají dít jen prostřednictvím svátostí a ostatních úkonů v rámci institucionální služby apoštolů a jejich nástupců, ale i mnoha dalšími způsoby. A nejen ve vztahu dotyčný-Bůh, což je sice vždy nejdůležitější, ale někdy i s pomocí druhých lidí či dokonce skrze ně, prostřednictvím jejich slov a činů.

Všichni lidé jsou tak zváni, aby se stali nástroji Božího uzdravování lidských duší a vztahů, vyhánění zlých démonů z nich a ze světa, nástroji oživování dobrého, které již nějak odumřelo.

Vnitřní uzdravení jedněch se má prostě dít i prostřednictvím druhých. To nějak patří k lidské vzájemnosti. Neboť i tak má být Boží království mezi námi, ve společenství, jak čteme na jiném místě evangelia. To Boží království, které je zárodkem a předchutí toho budoucího, nebeského.

Toho má být jedinečným uskutečněním právě společenství křesťanů, těch, co jsou kolem Pána, neboli církve (ekklésia Kyriaké). Ostatně byl to právě evangelista Matouš, pro jehož sepsání evangelia byl rozměr života prvotní křesťanské komunity tak důležitý. Boží království je pro Matouše především uprostřed společenství křesťanů, mezi nimi se již uskutečňuje, a tak vyzařuje i navenek a přitahuje i druhé. Možná v tomto smyslu lze pak snadněji interpretovat Kristovo ne příliš pochopitelné slovo, že učedníci nemusí chodit mimo ztracené ovce národa izraelského (řekněme mimo církev), ani do pohanských měst.

Dnešní evangelijní úryvek s jádrem ve „vyslání Dvanácti“ můžeme tedy číst nejen jako jeden z výsostných momentů pro předání svátostné moci apoštolům a jejich nehodným nástupcům, ale i jako pozoruhodné „vyslání nás všech“. Jako pozvání, abychom všichni nějak byli dělníky a dělnicemi na Boží žni, která má uzrát pro nebe. Abychom se stávali Božími nástroji v uzdravování a oživování lidských duší a vztahů, ve vyhánění zla z nich a ze světa. Nástroji slabými, křehkými, hříšnými, kéž by proto i pokornými, ale přeci aspoň nějakými.

Vždyť už starozákonní Izrael měl být prostředím Božího působení na zemi, jak jsme slyšeli v dnešním čtením prvním.

«Jděte a hlásejte: přiblížilo se nebeské království. Uzdravujte nemocné, probouzejte k životu mrtvé, očišťujte malomocné, vyhánějte zlé duchy. Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte». Je tedy snad i výzvou, abychom se zájmem a snahou o soucit se porozhlédli kolem sebe a hledali, kdo a jak je mezi námi třeba nějak nemocný, nějak mrtvý, malomocný, zlými duchy posedlý, anebo kdo potřebuje, abychom se s ním o to své rozdělili. Abychom zatoužili svou láskou v nich něco uzdravit, oživit, vyhnat zlo.

Ovšem bez pýchy, bez jakéhokoli pocitu elitářství. Protože my sami nejsme lepší. Protože to, co se týká druhých, se pochopitelně týká i nás, někdy mnohem více. Nejde o nadřazenost, taková ve světě Božího království být nesmí, ale o vzájemnost. A o soucit, empatii.

Milé sestry, milí bratří, ano, všichni jsme slabí a křehcí a nikdo z nás si nemůže hrát na Ježíše, ani na apoštoly. A už vůbec ne biskupové a kněží; nejsou Ježíšové, jen nesou, nehodni, jeho svátost, svátosti vysluhují, ale nejsou jimi. Ani apoštolové nebyli Ježíšové. Nikdo z nás není Ježíš. Všichni potřebujeme uzdravení, stále nové vyhánění zla z našeho života. Ale to nic nemění na tom, že jsme zároveň všichni pozváni, abychom snahou o uzdravování nemocného, vyhánění zlého a křísení mrtvého, ať už tyto metafory znamenají, co znamenají, se s Boží pomocí snažili o aspoň nepatrné zbožštění a zlidštění světa. Kněží, aby tak činili i svou svátostnou službou.

«Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň». Prosme, za dělníky svátostné i nesvátostné, svaté i hříšné, silné i slabé.

stáhnout pdf