Slovo k povzbuzení na neděli 14. září 2025, na Svátek Povýšení Svatého kříže

Milé sestry, milí bratří,

svátek Povýšení Svatého kříže patří mezi těch několik, které se v katolické liturgii slaví i tehdy, připadnou-li na neděli; „svátky Páně“ se jim říká. Kromě toho dnešního jsou to například ještě Uvedení Páně do chrámu (lidově Hromnice) slavené 2. února, anebo svátek Proměnění Páně 6. srpna.

Jsou staré a krásné. Ten dnešní, jak říká už jeho jméno, je úzce spjat se Svatým křížem. S křížem, dřevem, kůlem (řecky stauros), na kterém byl ukřižován a zabit Kristus. Tedy s nejcennější relikvií křesťanství vůbec.

Podle starobylé tradice se Svatý kříž do Palestiny někdy kolem roku 325 vydala hledat sv. Helena, matka císaře Konstantina. Podle Zlaté legendy (Legenda aurea), středověké sbírky zpracovávající ovšem mnohem starší prameny, Helena nejprve od jeruzalémských židů zjistila, kde je místo Kristova ukřižování, a pak tam nechala kopat. Na Golgotě byly brzy nalezeny tři kříže. Aby se rozpoznalo, který z nich je Kristův a které patřily lotrům ukřižovaným spolu s ním, nechal jeruzalémský biskup Macarius přivést nemocnou ženu. Ta byla postupně položena na všechny tři kříže. Ten Kristův byl poznán podle toho, že se na něm žena zázračně uzdravila.

Kromě samotného kříže byly nalezeny a s úctou vyzvednuty i další relikvie Kristova umučení: hřeby, trnová koruna či titulus crucis, tabulka s označením viny, kterou nechal podle evangelia zhotovit sám Pilát.

Buď, jak buď, Helena měla tedy najít Svatý kříž, ten pravý, Kristův. Ten byl následně slavnostně vztyčen v bazilice Svatého hrobu v Jeruzalémě. A zde je právě zrod dnešního svátku. Stal se každoroční připomínkou nalezení svatého Kříže. Pro důležitost této relikvie se svátek z Jeruzaléma brzy rozšířil po celém křesťanském světě, od Východu na Západ.

K tomu samozřejmě přispělo i to, že menší části kříže byly ještě svatou Helenou převezeny do Říma, kde pro ně císař Konstantin nechat postavit baziliku Svatého kříže jeruzalémského. Další část kříže byla převezena do Konstantinopole. Odtud pak – po zmocnění se města křižáky – do latinské křesťanské Evropy začaly putovat i další kousky Svatého kříže a relikvií s ním spojených, do Říma a řady dalších míst.

Největší část Kristova kříže však zůstala v Jeruzalémě. Tam byl 14. záři znovu a znovu vztyčován a oslavován. V 7. století byl jeruzalémský Kříž načas ukradena Peršany, pak zase navrácen, definitivně byl ztracen po porážce křižáků ve známé bitvě u Hattim roku 1187.

V Římě tak dnes, věříme, máme jeho největší část: část břevna, tabulku s nápisem, jeden hřeb a kousek trnové koruny.

A i kdyby ani tyto ostatky nebyly třeba pravé, v každém případě platí – a něco podobného se dá říci i o ostatních částečkách kříže kdekoli po světě a konečně i o všech relikviích podobného ražení – (v každém případě platí), že touha mít fyzicky tyto relikvie, mít je na očích a moci si na ně sáhnout, je znamením základního rozměru křesťanské víry, jež se, věříme, vztahuje k něčemu, k čemu skutečně došlo: Že v člověku Ježíši jedinečně přišel na zem a do dějin člověka a světa Bůh, že tento bohočlověk Kristus se z lásky k nám za nás nechal ukřižovat, aby pak vstal z mrtvých a otevřel nám nebe, svět Boží. A že právě proto – že Bůh je tak milující a obětavý – se kříž má stát nějak i formou života člověka. Chce-li ve svém životě následovat Ježíše. Chce-li mít opravdu rád.

A to je možná jedním z nejdůležitějších rozměrů dnešního svátku Povýšení Svatého kříže. A asi i jedním z důvodů, proč se právě kříž – nejpozději od dob Konstantinových i ikonograficky – stal základním symbolem křesťanství.

Dnešní svátek, zejména jak postupem času vykrystalizoval a vyzrál, není proto jen připomínkou a oslavou nalezení (či znovunalezení) a vyvýšení dřeva kříže, jeho svaté relikvie. Byť i to je pro realističnost křesťanství důležité. Ale možná dnešní svátek chce především více vyvýšit kříž v našem životě. Připomenout nám leccos z toho, čím by pro nás Kříž měl být, co zjevuje, čeho všeho by mohl být obrazem, metaforou. A co by tedy snad měl člověk i pocítit a uvědomit si, kdykoli na něj – na vztyčený a oslavený – i zrakem pohlédne.

Možná tak ze všeho nejvíce chce být dnešní svátek jednoduše připomínkou základního tajemství křesťanského obrazu Boha, že právě Kristova smrt na kříži se stala maximou dějinného zjevení Boží lásky. Že «Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna», jak překrásně vložil samotnému Ježíšovi do úst evangelista Jan.

Tím pádem je dnešní svátek jedním dechem i připomínkou toho, proč by se kříž měl stát i formou, možná také dokonce maximou našeho lidského života. Protože láska, která umí dávat i za cenu sebeobětování, někdy i sebe samého, je tím nejbožštějším na světě. A člověk by se měl právě v lásce stávat Bohu podobným, měl by chtít po zemi kráčet «v Kristových šlépějích», jak na jednom místě krásně říká První list Petrův.

I proto také všechny ty evangelijní výzvy k nesení kříže. Ve smyslu prosby se nechat různě ukřižovat, osudem i lidmi, obětovat se z lásky, je-li toho potřeba, umět brát na sebe nejen kříže své ale třeba i svých bližních, potřebují-li to. Sebeobětování z lásky, prospěje-li druhým a světu, ukřižování sebe, je maximou i lidské lásky.

Ovšem i kříže, které si člověk nevybírá, které na něj doléhají a on třeba ani nemá možnost se jim vyhnout, máme nést. I když takové jsou mnohdy možná těmi nejtěžšími. Možná proto právě tyto v sobě mohou nést cosi velmi Božího, Kristovského a tím pádem ke spáse světa pomáhajícího. Nejen tím, že nesení takového kříže, zmary života, který s sebou přináší, mohou být za někoho mysticky obětovány, mohou být uchopeny jako tajemný podíl na utrpení Kristově. Ale ještě spíše dostávají tyto nezvolené kříže Boží hodnotu tehdy, když se člověk žádným takovým křížem nenechá zlomit, nenechá se jím zlomit ke zlu, zahořklosti či dokonce nenávisti. Když se člověk žádným svým křížem, byť by byl sebetěžší a sebebolestnější, nenechá odklonit od cesty dobra.

I to můžeme slyšet za výzvami nesení kříže. A i o tom bylo snad i dnešní druhé čtení, velkolepý hymnus o Kristově pokoře až na kříž, který je ovšem v Pavlově biblickém textu uvozeno slovy: «Mějte v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš».

V každém kříži je nějak přítomen Kristus, Bůh. Tajemně, ale skutečně. Neboť kříž se stal «hodinou, kvůli které přišel» do světa, a proto je i časem, kdy přichází k nám. Skrze kříž Otec Syna «vyvýšil nade všechno a dal mu jméno nad každé jméno…, takže každý musí vyznat Ježíš Kristus je Pán». A stále vyvyšuje.

Křížem je tak Bůh – i když bolestně a formou paradoxu – naleznutelný a dotknutelný. Kříž je buď plodem lásky, anebo je z lásky přijat, a «Bůh je láska». Kříž nás vždy nějak přivádí k limitům naší existence, za jejímiž hranicemi už je zase jen Bůh, «alfa i ómega»

Milé sestry, milí bratří, o kříži by se dalo jistě dlouho rozjímat, a hlavně mnohem lépe a autentičtěji. Ale možná i těchto několik neumělých střípků může být povzbuzením, na co si také můžeme vzpomenout, kdykoli se nás dotkne nějaký kříž, kdykoli jsme pozváni na kříž, anebo kdykoli i třeba pohlédneme na nějaký kříž, a to i na takový, který visí na našich stěnách. Ostatně proto – aby byl vyvýšen jako starozákonní had v prvním dnešním čtení – se kříž stal naším i vizuálním symbolem. Je proto dobré na kříž pohledět, zvlášť kdykoli na nás nějaký bolestný kříž opravdu dolehne. Anebo kdykoli jsme uštknuti nějakým hadem zla, kdykoli jsme pokoušeni se svému kříži vyhnout či se pod jeho tíhou stát zlými.

stáhnout pdf