Slovo k povzbuzení na neděli 15. března 2026, na 4. neděli postní – A

Milé sestry, milí bratři,

na čtvrtou neděli postní – Laetare, pojmenovanou podle vstupního verše mše svaté Laetare, Jerusalem, česky „Vesel se, Jeruzaléme“ – máme před sebou co tři roky evangelium o uzdravení slepého od narození. Může se číst dokonce každý rok, zvlášť jsou-li v kostele ti, kteří se připravují na křest o blížících se Velikonocích.

Už raná církev totiž v tomto Ježíšově zázraku, tak plasticky popsaném evangelistou Janem, přečetla jakýsi obraz procesu uvěření vrcholícího křtem (biřmováním a eucharistií). Jakýsi prototyp cesty ke křesťanské víře, která se v mnohém podobá zázraku dání zraku slepému. Zázraku, který zase není docela nepodobný novému stvoření. Podobně jako první člověk, Adam, byl „ze země vzatý“, tak i nová, vidoucí existence slepce povstává z bláta, které Ježíš bere do rukou, z bláta a sliny, z prachu země a vody. I křest člověka se děje vodou. A voda je v Janově evangeliu obrazem Ducha Božího.

Evangelista Jan dnešní Kristův zázrak představuje také jako naplnění starých Izaiášových proroctví: Že Mesiáš, až přijde, navrátí slepým zrak. A že ubozí slepí prozřou, zatímco ty, kteří si myslí, že vidí, a přitom ho pro své duchovní elitářství nerozpoznají, Mesiáš nechá v jejich slepotě. «Přišel jsem na tento svět soudit: aby ti, kdo nevidí, viděli, a kdo vidí, oslepli» říká Kristus v evangelistově podání sám.

Slepý od narození je uzdraven, zdánlivě vidoucí farizeové zůstávají ve své skutečné slepotě.

Dání či navrácení zraku je bezpochyby něco velkolepého. A jen slepý ví, jak moc. Bez zraku není možné vidět nic, ani tvary, ani barvy, ani krásu, ani nebezpečí, ani nic jiného. Zrak je nejdůležitějším ze všech tělesných smyslů. A v jistém smyslu i jakýmsi shrnutím i všech ostatních. Což se například odráží i ve způsobu, jak metaforicky používáme dvojici „viditelné“ versus „neviditelné“.

I duchovní zrak je jakýmsi shrnutím všech ostatních smyslů duše. Však tak nějak také používáme slovo „osvícený“. Vnitřně vidoucí je ten, který (všemi) svými duchovními smysly zakouší, co smyslům tělesným uniká, vidí dál. «Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné» zní veleznámý citát Saint-Exupéryho Malého prince.

A co našim tělesným smyslům často uniká, není nikdo menší než Bůh sám. Ten nejdůležitější, nejhlubší podstata a základ všeho…

Tělesnými smysly, očima těla Boha příliš vnímat ani nemůžeme. Dokážeme jimi možná vidět a číst jeho stopy, zakoušet projevy jeho dobroty a moci. Zažívat jeho nepochopitelnost.

Jinak je tomu s naším srdcem, naší duší. Ta je schopna nějak vnímat i neviditelné. Respektive trochu vidět za viditelné, a tam vnímat Boha. Spíše však než rozumem, intelektem („čtením uvnitř“), svým vnitřním vhledem, intuicí („vstupem dovnitř“).

To je zkušenost, jež je v různých obměnách nějak společná všem náboženstvím: Že Boha lze vnímat především srdcem neboli duší.

Takové vnímání, byť těžko popsatelné, je právě podobné vidění, zkušenosti světla. Světla za vším a ve všem, v nás a zvlášť nad námi. Světla na vše padajícího, vše pronikajícího, prostupujícího, vše osvětlujícího a ze všeho nějak vyzařujícího.

Proto v mnohých náboženstvích „to Boží“ je vnímáno jako světlo. Jako světlo, které ze všeho tajemně září a které především prosvěcuje temnoty světa, života i lidské duše, které hřeje.

Jako křesťané se odvažujme věřit, že Boží světlo přišlo jedinečně na naši zem a do našich dějin v Pánu Ježíšovi, v jeho člověčenství. Že přišlo v Kristu, o němž vyznáváme, že je odleskem Boha-Otce, paprskem vycházejícím z Otce jako Syn.

Kdo se skutečně a setká s Kristem, dobrý nebo zlý, setkává se s Božím světlem. Má naději, že jím bude i uchvácen, že se jeho vnitřní smysly aspoň nějak uzdraví, projasní, otevřou Neviditelnému. Že bude moci vidět Boha, jak je to jen možné. Není proto divu, že už staří církevní otcové o uvěření rádi rozjímali jako o procesu (vnitřního) osvícení.

Jak si však toto osvícení, vnitřní světlo v praxi snad představit?

Nejprve možná jako jakousi vnitřní radost. Jako radost z víry, radost z Boha, ze vztahu s ním. Jako radost, kterou se celé nitro a díky němu i celý život člověka jakoby projasní.

Zadruhé jako zkušenost nového světla vrženého na všechno ostatní. Člověk cítí, že by snad díky světlu víry mohl snadněji rozeznat dobré od zlého, smysl od nesmyslu. Dobro a láska jsou hřejivým světlem, zatímco zlo a nenávist něčím temným, ledovým. Je-li Bůh sám světlem.

A zatřetí, že člověk najednou začne za vším tušit, respektive nějak vidět cosi z Boha. Ze všeho, krásného a dobrého, ale tajemně i z těžkého a bolavého – ne nepodobně jako se to stalo Mojžíšovi v hořícím keři – mu zazáří Boží přítomnost, tajemná skutečnost, že Bůh je s ním. Protože Bůh za vším a ve všem skutečně je, je dárcem světla, energie všeho jsoucího.

Je to totiž v posledku stále totéž Boží světlo, které září jak z věcí, světa, z lidí, z našeho nitra, tak z Krista a jeho tajemných přítomností. To samé Boží světlo, jen s jinou intenzitou, možná i barvou. Proto nemůže být situace, kdy by náš vnitřní zrak (spolu s ostatními smysly naší duše) nemohl tajemně vidět (zakoušet) Boha. Pokud si ovšem nebudeme od začátku myslet, že vidíme vše správně a jasné, jak si mysleli ti farizeové z evangelia.

My lidé jsme všichni od narození nějak duchovně slepí. Někdo možná více, jiný méně. Vidění Boha a Božího světa proto není samozřejmostí, ale je darem. Navíc slepota, nevidění Boha, nemusí být jen od narození, může přijít i později, vidoucí může oslepnout.

Duchovní slepota od narození je důsledkem toho, co nazýváme dědičným hříchem, důsledkem lidské porušenosti. Pozdější oslepnutí může být důsledkem vlastních hříchů, nepoužívání očí duše, anebo vnějších jevů, okolností, zklamání či zranění, či čehokoli jiného. Může být zaviněná i nezaviněná. O vidění Boha můžeme přijít, jako se o ně připravit.

Ať je to jakkoli, všichni (stále nějak) potřebujeme zázrak uzdravení svého vnitřního zraku, dání vidění toho, co je za zrakem, dání aspoň nějakého vidění Boha. Stále opakovaně tento dar potřebujeme. Ale vlastně také zázrak, dar skutečného vidění lidí, svých bratří a sester, jejich potřeb, a celého světa, nejen jejich povrchu.

Milé sestry, milí bratří, než nějaký morální apel si možná z dnešního evangelia odnesme jakousi touhu po vidění. Touhu po Božím světle, po světle víry se vším, co k ní patří. Po světle, které dává vidět Boha, Boha v Kristu, Boha v druhých lidech a ve světě. Po světle, které je i světlem lásky, k Bohu, lidem a světu. Protože Bůh je Lásky žár.

A ničím a nikým – hlavně ne sebou samými, svou pýchou, svou domnělou jasnozrakostí – se nenechme odradit od touhy vidět stále nově, Boha, lidi a svět.

A chceme-li snad na závěr nějakou nepatrnou praktickou radu, možná chtějme programově více vidět, co je správně a dobře, protože v tom je Bůh nejvnímatelnější. Nehledejme vždy jen to, co je špatné a zlé. Chtít srdcem vidět preferenčně dobro pomáhá k vidění Boha, k víře samotné, pomáhá k lásce a radosti ze života, k radosti z lásky…

A chceme-li snad ještě nějakou vizuální inspiraci, zkusme si třeba „vygooglit“ některé z vyobrazení modlícího se Krista od El Greca, Domenika Theotokopoula, geniálního španělského malíře přelomu manýrismu a baroka. A podívejme se, jak namaloval Ježíšovy oči, zejména ve chvílích jeho utrpení či úzkosti: Jak se v nich odráží Boží světlo, které dává sílu nést i kříž. Možná i to chtěl El Greco svými obrazy sdělit…

stáhnout pdf