Slovo k povzbuzení na neděli 15. ledna 2023, na 2. neděli v liturgickém mezidobí

Milé sestry, milí bratří,

máme první neděli letošního liturgického mezidobí. První neděli doby, která bohoslužebně připomíná především Kristovo veřejné působení, jak o něm svědčí jednotlivá sepsání evangelia. Tedy ony více než tři podivuhodné roky mezi Kristovým křtem a jeho pašijemi, vše, co je mezi vánocemi a velikonocemi.

Evangelijní úryvek nás dnes však ještě přenáší spíše na sklonek doby vánoční, do minulé neděle, kdy jsme slavili svátek Křtu Páně. Evangelista Jan o Kristově křtu v řece Jordán sice přímo nepíše, ale svědčí o Janově rozpoznání Krista jako «beránka Božího», který snímá, sejme hřích světa, a reprodukuje Křtitelova slova na Kristův křest se vztahující: Vždyť právě při něm se otevřelo nebe, zazněl Otcův hlas a na Syna sestoupil Duch jako holubice.

Jistěže, výběr evangelijních úryvků i všech ostatních biblických textů při mši je dílem lidí – dílem tradice, dílem výběru liturgické komise. Ale přesto i skrze něj, načasování jednotlivých textů k nám může Bůh promluvit, zvlášť když jde o slovo Boží, v němž hlas Boží, ozvěnu Slova můžeme slyšet vždy.

Ne nadarmo tak na začátku liturgického mezidobí, doby všedního života, máme před sebou biblické texty propojující Kristův křest s jeho utrpením.

Vedle mnoha jiného můžeme Janova slova o Kristu «hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa» opravdu slyšet v přímé souvislosti s jeho budoucím utrpením, jako odkaz na kříž, na zástupnou oběť na kříži jakožto na vyústění a vrchol jeho veřejného působení. Znovu stojí v této souvislosti za to připomenout známou geniální intuici německého renesančního malíře Matthiase (či Mathise) Grünewalda, který na svém slavném deskovém Isenheimském oltáři postavil Jana Křtitele ve výmluvném gestu ukazujícím prstem nahoru přímo pod kříž (ač v době Ježíšova ukřižování byl už dávno po smrti) a pod křížem nakreslil beránka s kalichem, který chytá krev vytékající z Kristova boku. Ostatně minulou neděli jsme mohli rozjímat o takovém výkladu Kristova křtu starými církevními otci, kteří v Ježíšově sestoupení do vod četli jasný odkaz na jeho budoucí utrpení.

Propojení křtu s Kristovým utrpením dnes ještě umocňuje čtení první z proroka Izaiáše, kdy máme před sebou jeden z takzvaných zpěvů o Hospodinově služebníku, starozákonní proroctví už nejranější křesťanskou tradicí vztažené na Krista trpícího.

Kristus jako vtělený Boží Syn – pro náš hřích – prostě není bez kříže. Už jeho veřejné působení bylo křížem poznamenáno, v kříž pak nakonec vyústilo. Ani naše křesťanská existence – pro nedokonalost světa a porušenost nás lidí – tudíž nemůže být bez kříže. A ani žádný lidský život – bohužel – tak nemůže zůstat bez bolesti a oběti.

Některé kříže, různé bolesti a všemožná trápení na člověka přicházejí, aniž by se je sám zvolil, nemůže před nimi leckdy utéci, zdají se být nevyhnutelnými. Jiné si všemožně způsobuje sám, někdy vědomě, jindy nevědomky. A konečně některé kříže si člověk i dobrovolně volí, aktivně je přijímá anebo dokonce vyhledává; to jsou kříže oběti, jež s sebou přináší láska. Náš život takový prostě je.

Dnešní evangelium – zvlášť dobře známá slova Křtitelova, která opakuje každý kněz při každé mši svaté, když pozdvihne chléb a víno proměněné v Tělo a Krev Kristovy – nám pohledem na Krista, Beránka Božího, vedle mnoha dalšího nabízí, ukazuje cestu, jak s vlastními kříži naložit, ať jsou jakékoli etiologie, jakéhokoli původu.

Připomenutí, že celá Kristova pozemská existence od samého začátku spěla ke kříži, nám chce pomoci aspoň trochu pochopit a hlavně uchopit svá různá trápení nejenom jako trpnou a nevyhnutelnou součást lidské existence, ale také jako něco, co má i navzdory své nesmyslnosti a bolestnosti také smysl. Smysl nejen obecně lidský, posilující v duchu antického per aspera ad astra („přes překážky ke hvězdám“), ale i smysl vpravdě teologický. Každý kříž může být pochopen a uchopen i jako tajemný, nepatrný podíl na bytí Božího beránka, jako nepatrné připojení se ke kříži Pána Ježíše, onou cestou nesení kříže, k níž nás sám Pán Ježíš přeci vícekrát v evangeliu vybízí.

Vraťme se ale k samotnému obrazu beránka…

Pochopíme-li beránka – ve světle starozákonní tradice – jako zvíře užívané pro zástupnou oběť za hřích a tím pádem jako předobraz Krista ukřižovaného, pak v jeho obraze můžeme opravdu číst jakési pozvání k tomu, co křesťanská tradice nazvala tajemným zadostiučiněním za hříchy ze strany člověka: Dolehnou-li na nás nějaké kříže, které nemůžeme odvrátit, ať jsou jakéhokoli druhu, pak je můžeme pochopit a přijmout jako jakési zadostiučinění za hříchy své i hříchy svých bratří a sester. Jako jakousi smírnou oběť, duchovně spojenou s obětí Pána Ježíše. Čímž jejich zmaru dáme aspoň nějaký smysl, možná Boží smysl, učiníme je bolestně prospěšnými. Ostatně v dějinách křesťanství máme nejednoho světce, který svá různá trápení nabízel jako smírnou oběť za hříchy světa, třeba i ty nejděsivější.

Tak můžeme chápat nejen ty kříže, které na nás trpně dolehnou, ale i kříže zvolené aktivně, kříže, které s sebou přináší oběť z lásky. V nedokonalém a porušeném světě měla, má a bude mít láska z různých důvodů vždy i tento rozměr, rozměr laskavých obětí a ztrát. A skutečná láska, jak praví Písmo svaté a jak se často připomíná, má mimo jiné sílu přikrýt množství hříchů. Našich i těch druhých.

Obraz beránka však nemusíme chápat jen jako obětního zvířete. Je obrazem mnohem širším a členitějším. Beránek – tak je tomu v bibli i v antické kultuře – je přeci i symbolem nevinnosti, nezákeřnosti, poslušnosti či pokory. Takový byl i Kristus, takové by měly být rozměry i naší křesťanské existence. A když jimi – narozdíl od Ježíše – není nevinnost (jakože u nikoho z nás není), kéž jsou jimi o to více pokora a nezákeřnost, poslušnost základnímu přikázání lásky a milosrdenství. A chceme-li být ještě obraznější, kéž vlna naší existence zahřeje u srdce naše bližní.

Milé sestry, milí bratří, jistě by se obraz beránka na začátku Kristova veřejného působení mohl rozvést ještě mnohem více a především mnohem lépe než takto neboze. Ale zkusme si třeba i na něco z toho vzpomenout, kdykoli při mši svaté zase uslyšíme «hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa». Beránky, kteří díky svému vztahu s Kristem mohou také nepatrně snímat hříchy světa, bychom nějak měli být přeci i my. Tím, že přijmeme, neseme či si zvolíme kříž jako součást svého života. Tím, že pokora a dobrota nebudou jen heslem a frází, ale něčím, oč se snažíme.

Obraz «Beránek Boží, který snímá hříchy světa» je krásný a velký . Měli bychom se jej pokusit – s Boží pomocí – aspoň trochu přenést, přetransformovat, absorbovat i do svého všedního života…

stáhnout pdf