Slovo k povzbuzení na neděli 15. prosince 2024, na Třetí neděli adventní – C

Milé sestry, milí bratří,

třetí neděle adventní – nazvaná podle vstupní antifony mše svaté Gaudete («Radujte se») – má mezi adventními nedělemi zvláštní postavení. Je to i vidět na možnosti radostnější, světlejší, růžové barvy liturgických rouch a je to především slyšet z radostného tónu dnešních biblických čtení i mešních modliteb: «Radujte se… Pán je blízko» jsme slyšeli v úryvku z Listu Filipským.

Radostní, radostností má být dnešní neděle výjimečná. Nemá jít ale jen o radost z blížících se vánočních svátků. Ještě více má být jejím důvodem, že spása, kterou Kristus přinesl, by nám měla být blíže, než když jsme advent začali. Spása – zakoušená Boží blízkost, odpuštění hříchů, aspoň nějaká proměna k lepšímu či k pokoře – by nám měla být nějak blíže. A mělo by nás to těšit.

Téma radosti tedy rezonuje dnešními biblickými čteními i celou bohoslužbou…

Zejména druhým čtením. Dalo dnešní neděli jméno a je vlastně jedním z nejdůležitějších biblických textů o radosti. «Radujte se stále v Pánu, opakuji: Radujte se!» zaznívá dokonce jako pokyn. Protože se jím celý Pavlův List Filipským uzavírá, je i jeho závěrečným apelem. Podobně apelativně vyzněla již i slova Sofoniášova v prvním čtení: «Jásej, siónská dcero, zaplesej, Izraeli, raduj se a vesel celým srdcem, jeruzalémská dcero».

Radost je tedy také úkolem, možná i přikázáním, zdá se. Bylo tomu tak pro filipské křesťany 2. poloviny 1. století, nějak už i pro Izraelity 2. poloviny 7. století př. Kr., podobně je tomu tak i pro nás.

Jak ale může být radost úkolem nebo dokonce křesťanskou povinností? Co když radost nepociťujeme? Co neradostný a utrápený křesťan? Musíme se ptát…

Fenomén radosti je pochopitelně mnohavrstevný. Radost má různý původ a důvod, různé intenzity, jakož i celou škálu odstínů: Od silné a až extatické emoce až po poklidnou vnitřní radost, kterou člověk ani nemusí zvlášť vnímat. Od radosti reaktivní a spontánní až po radost, kterou si člověk sám vědomě a cíleně udělá. Od radosti chvilkové a prchavé až po radost trvalou, stavovou a žitou. Od radosti, kterou má člověk sám v sobě, až po radost, kterou prožívá jedině ve vztahu. Člověk může mít radost z dobrých i zlých věcí, těšit se může ze sebe či z druhých, radost může být sobecká i altruistická. Anebo smísená. Radost může být čirá, překypující, rozdávající se, jakož i sebestředná, zkalená a zlomyslná. A tak dále.

Pro svatého Pavla je důvodem i náplní radosti především blízkost Pána Ježíše. «Radujte se stále v Pánu». Je to radost ze živého vztahu s Božím Synem, z přijetí Kristem, z otevřené Boží náruče, z odpuštění hříchů a z naděje na věčnost. Tak ji prožíval asi sám apoštol, tak ji mohou prožívat i všichni lidé, kteří se Bohu otevřou, zvlášť skrze Pána Ježíše. Všichni jsou proto zváni vše Bohu předkládat v modlitbách a děkováních, opřít se o něj. První křesťané se navíc radovali z přesvědčení, že Kristus brzy znovu přijde. Pavel tento rozměr radosti trochu koriguje vírou, že Kristus s námi již tajemně zůstal a je. Proto z něj můžeme mít radost již nyní, v tomto životě.

O takové radosti je snad řeč nejen v dnešním druhém čtení, ale i na řadě dalších míst Nového Zákona. Evangelium (euangelion) je „radostnou zvěstí“. Předobrazně to najdeme už i v Zákoně starém. «Hospodin, tvůj Bůh, je uprostřed tebe» volá dnes prorok Sofoniáš. «Bůh je má spása! Bez obavy mohu doufat» jsme slyšeli v následném mezizpěvu, tentokrát ne ze žalmu, ale z proroka Izaiáše.

Radost tedy plyne, má plynout z vnímání blízkosti Boha. Právě proto se může výzva k radosti stát apelem. Je pozváním, aby se člověk Boha vnímat snažil, aby se pokusil s ním navázat vztah, aby se mu otevřel, aby vztahu s Bohem dal čas a prostor, pokorně čekal na jeho přicházení.

Není to nepodobné všem apelům, které známe i z mezilidských vztahů. Stále si přeci připomínáme, že je třeba, abychom do nich investovali. Čas, energii, pozornost. Z lásky k lidem. V případě vztahu s Bohem je to sice těžší pro jeho transcendenci, pro nutnost našeho kroku víry do neznáma a pro nárokování si celého našeho života. Na druhou stranu je takový krok pro nás do jisté míry zase snazší, protože v Bohu – na rozdíl od lidí – se nemůžeme zklamat; Bůh je Dobro a Krása, přijímá nás vždy, a to i s našimi slabostmi a pády.

Vztah s Pánem Ježíšem, otevírající nám svět Boží, by proto měl být zdrojem naší radosti. Vnitřní radosti, která «převyšuje všechno (naše) pomyšlení». Ta by měla člověka také měnit v lepšího, radostnějšího, citlivějšího a laskavějšího. Majícího sílu radost dávat dál. Protože pravá radost z Boha nejenže nezapovídá a nevylučuje radosti ostatní, ale obohacuje je a tříbí.

Pavlovo adventní «Radujte se stále v Pánu, opakuji: Radujte se!» můžeme tudíž slyšet jako další ze stále opakovaných apelů k otevření se a oživení vztahu s Bohem, jako další z apelů k pokorné snaze o sdílení života s Bohem, o nechání si jím vést, ke snaze o následování Krista.

Že k něčemu takovému patří i konkrétní činy, nám připomnělo dnešní evangelium. Jan Křtitel, Předchůdce Páně, odpovídá na otázku jím pokřtěných, co mají dělat, aby došli spásy. Každému odpovídá na míru, vždy podle toho, co toho či onoho člověka od Boha a dobra dělí, co narušuje jeho vztah s Bohem i s lidmi. Majetným připomene nutnost štědrosti, celníkům povinnost poctivosti, vojákům primát mírnosti.

Ke vztahu s Bohem patří obrácení života. To spočívá ve snaze o přizpůsobení se Bohu a jeho dobrotě. Obrácení je přivrácením se k Bohu, k jeho lásce, je snahou Boží lásce přizpůsobit svůj život, svou lásku. A to i štědrostí, poctivostí a milosrdenstvím k druhým lidem, protože vztah k Bohu je velmi propojen se vztahem k lidem a světu.

I druhé čtení nám ostatně jinými slovy také připomnělo, že pro dar radosti je třeba také něco činit: «Vaše ušlechtilost ať je známá všem lidem… O nic nemějte starost. Ale ve všem předkládajte Bohu své potřeba v modlitbě a prosbě s děkováním». Snažit se žít a jednat ušlechtile, tedy spravedlivě a milosrdně. Umět žít také přítomný okamžik, nepřestat pro strach z budoucnosti žít přítomnost. A chtít také vidět, co je dobré a co se daří, a za to děkovat Bohu. Aktivní snaha o milosrdnou spravedlnost, o radost z přítomnosti a o vnímání dobra k radosti skutečně pomáhají, jsou takřka její podmínkou, pomáhají radost uchovat a hlavně dávat dál.

Ještě jinými slovy: Vztahy a skutečné žití pro, altruismus a proexistence, jsou radostí, radost přinášejí a dávají. Vztahy s Bohem i lidmi, žití pro Boha, Dobro a pro lidi a pro svět. Ne jen na sebe a pro sebe.

Milé sestry, milí bratří, ano, jsou to stále podobné výzvy. Radost k životu potřebujeme a křesťanství by mělo být zdrojem naší radosti. Abychom mohli radost aspoň nějak dávat i druhým, abychom radost druhých aspoň nekazili. Proto je dobré biblické výzvy k radosti slyšet, znovu obnovit touhu se vztahu s Bohem otevřít, ve vztahu s Bohem pokorně a radostně jít životem. A také ve vztazích s lidmi, ve službě jim a světu, v konání dobra. Nenechme se od toho odradit ničím a nikým, ani vlastní slabostí, ani vlastní neradostností.

«Pak Boží pokoj, který převyšuje všechno pomyšlení, uchrání vaše srdce a vaše myšlenky v Kristu Ježíši».

stáhnout pdf