Slovo k povzbuzení na neděli 16. ledna 2022, na 2. neděli v mezidobí – C

Milé sestry, milí bratří,

svátkem Křtu Páně minulou neděli skončila doba vánoční. Od pondělí tak máme zase liturgické mezidobí, které připomíná dobu Kristova veřejného působení, čas mezi jeho křtem a začátkem pašijí. Na pokračování tak čteme z jednotlivých sepsání evangelia.

Dnes máme před sebou Kristův první zázrak, jak jej popisuje evangelista Jan, «počátek znamení, která Ježíš učinil». Spolu s ukázáním se Boží slávy na narozeném Ježíši mudrcům a otevřením se nebe při Kristově křtu je zázrak proměnění vody ve víno na svatbě v Káně Galilejské už od starokřesťanských dob počítán mezi velké epifanie („ukázání se“) Boží slávy na začátku Kristova pozemského života a působení. I proto také o něm čteme hned na první neděli po vánocích.

Nejde jen o naplnění očekávání, že jedním ze znamením mesiášského času bude hojnost dobrého vína, že Bůh si zasnoubí svou nevěstu, Boží lid a lidskou duši. Ale jde i o jedinečnost dnešního zázraku, který se zjevně od všech ostatních liší: Pán Ježíš neuzdravuje nemocné ani nekřísí mrtvé, nevyhání zlé duchy ani neodpouští hříchy, ale „pouze“ proměňuje vodu ve víno na svatební hostině.

O biblických textech můžeme rozjímat mnoha způsoby. Jedním z možných a osvědčených – zvlášť jedná-li se o epické texty – je pokusit se do celé situace vžít, nechat se biblickým vyprávěním vtáhnout, a tak se v Božím slově setkat s Pánem Ježíšem. Například takový svatý Ignác z Loyoly, velký učitel křesťanského života začátku novověku a zakladatel Tovaryšstva, radí, abychom si celou scenérii toho či onoho biblického svědectví představili do nejmenších detailů, plasticky si sami sebe představili na místě té či oné biblické postavy, a tak začali rozjímat, vnímat, co se v nás Božího začíná dít.

Zkusme si za tímto účelem proto připomenout několik reálií k dnešnímu evangeliu. Jsme v Káně Galilejské, jedné z vesnic poblíž Genezaretského jezera. Koná se židovská svatba trvající zpravidla celých sedm dní. Již zhruba rok před tím jí předcházejí zásnuby, sepsání manželské smlouvy; od té chvíle byla nevěsta považována za provdanou, i když ještě nezačala s manželem společně žít. Teprve v den svatby ženich přichází (anebo je dokonce přinesen) do otcovského domu nevěsty, která tam na něj čeká v doprovodu svých přítelkyň, družiček. Následuje svatební průvod, kdy si ženich svou nastávající odvádí do domu svého. Tam se koná vlastní svatba, tam se sedm dní slaví. A to je právě náš případ.

Na svatbu je zpravidla pozváno mnoho hostí. Protože Kána leží nedaleko Nazareta, není divu, že na svatbu je pozván i Ježíš spolu se svou matkou Marií. S nimi přicházejí již i první z Ježíšových učedníků, Ondřej, Petr, Filip a Natanael. Hosté na svatbu přicházejí postupně, každý zůstane jen nějakou dobu. A je na rodinách novomanželů, zvlášť na rodině ženicha, aby bylo stále všeho dost, aby každý příchozí mohl okusit ze svatební hojnosti, ať se dostaví v jakékoli fázi oslav. O zdárný průběh celého svatebního veselí se stará najatý správce svatby.

Protože pohostinnost byla samozřejmostí, stalo-li se, že došlo během svatebního veselí víno, hrozila velká ostuda. Svízelnost situace pro ženicha s nevěstou a jejich rodiny je tím pádem nabíledni.

Zkusíme-li se do nich aspoň trochu vžít, bude nám o to představitelnější úžas správce svatby a všech ostatních, kteří najednou ochutnají dobré víno, ač byli přesvědčeni, že musí jít o vodu. Vždyť před malým okamžikem byli svědky toho, jak Ježíš nechal naplnit šest velkých kamenných džbánů vodou (dohromady na nějakých 700 litrů, je-li jedno vědro nějakých 30 až 40 litrů). Dostatek výtečného vína tak především novomanžele vysvobodí od hrozící velké ostudy; vše, celá slavnost, se jim najednou znovu rozjasní. Správce dál může s radostí  konat svou práci.

Tato dobře představitelná zkušenost nenadálé úlevy, útěchy, radosti a štěstí spojených s lahodnou chutí vína je velmi důležitá. Dokonce by se dalo říci, že je nejdůležitějším momentem celého zázraku. V něm jde totiž o víc než jen o laskavou pomoc svatebčanům v jejich nouzi, o víc než jen o předznamenání, předobraz, předchuť svatební mesiánské hostiny. Jde o jakýsi obraz zkušenosti víry. O vzor a prototyp toho, co v člověku má činit a jak funguje zázrak víry, jak ji může a je pozván prožít.

Víra v Boha, respektive její zkušenost není totiž nepodobná (nenadálému) vnitřnímu štěstí, které zalije duši, štěstí, které přijde, jakoby ani člověk nevěděl jak. Jako nová lahodná chuť, kterou si sám nezpůsobil, kterou dostal, jako radost, která vzniká jakoby sama, ze vztahu s milujícím Bohem. Ne nadarmo svatý Ignác tuto autentickou zkušenost křesťanské víry popisuje jako consolatio sine causa, „útěcha bez příčiny“, myšleno bez příčiny, kterou by si člověk navodil nějak sám, anebo by byla nějak snadno přirozeně vysvětlitelná.

Díky prožitku vnitřního štěstí a vnitřní úlevy, že Bůh je, když dokázal z ničeho nic („z vody“) prosvětlit náš život, může člověk pak i vše ostatní v životě vnímat radostněji, veseleji. Může mít více síly nést to těžké a bolavé, co život s sebou přináší, a zároveň sílu aspoň trochu radosti předávat dál, dělit se o ni.

Je proto užitečné si třeba občas i vzpomenout na všechny chvíle radosti a štěstí, které jsme kdy – klidně i od dětství, třeba od okamžiku prvního svatého přijímání – ve vztahu s Pánem Bohem, s Pánem Ježíšem prožili. Pokud jsme si je sami nevyráběli, pokud jsme si je sami nenavozovali, pokud byly spojeny se vztahem k Bohu, můžeme doufat v jejich autenticitu a považovat je za «první znamení, která Ježíš učinil» a stále činí v našem životě. Abychom v něj – podobně jako jeho učedníci – uvěřili a věřili.

A ještě něco důležitého nám dnešní zázrak – zvlášť čtený v souvislosti s dnešním druhým čtením ze dvanácté kapitoly Prvního listu Korintským rozjímající o různých darech Božího Ducha v prospěch druhých, v prospěch společenství – (ještě něco důležitého) nám dnešní zázrak připomíná. Jestliže útěchu, úlevu a radost dal Pán Ježíš svatebčanům jako první znamení svého Božství, jako epifanii své Boží slávy, pak proto, že věděl, že útěchu a radost k životu (s Bohem) potřebujeme a že ji potřebují i lidé kolem nás. Že potřebujeme mít chuť žít a že stejnou potřebu mají i ostatní lidé

Doposavad jsme si sami sebe v dnešním evangelijním příběhu představovali na místě správce svatby či učedníků a svatebčanů, kteří ochutnali vodu zázračně proměněnou v dobré víno. V nich je určitě naše místo. Oni ale nejen sami ochutnali, ale také na dobré víno ukázali i jiným, anebo jim je dali napít. Už to je metafora dělení se o radost.

Když navíc si sami sebe aspoň nepatrně (a samozřejmě nehodně ) představíme na místě Ježíšově, můžeme v dnešním zázraku číst své krásné poslání zkusit aspoň nějak pomoci lidem kolem sebe, aby jim život zachutnal, pokusit se nějak proměnit jejich vodu na víno, žít tak, abychom celou svou existencí pomáhali k dobré chuti života svých bratří a sester, abychom jim život neztrpčovali ale opravdu ochutili, zlahodnili. S Boží Kristovou pomocí.

Milé sestry, milí bratří, i chutí, vnitřní chutí a z ní plynoucí větší chuti žít zakoušíme existenci a blízkost Boha. Každé rozdělení se o dobré víno, o vpravdě křesťanskou chuť žít, každé naše nepatrné proměnění vody ve víno, ochucení něčeho zdánlivě lidsky obyčejného pomáhá nám i našim bratřím a sestrám. Je dobré na to vše pamatovat…

stáhnout pdf