Slovo k povzbuzení na neděli 16. listopadu 2025, na 33. neděli v mezidobí – C

Milé sestry, milí bratří,

s blížícím se koncem liturgického roku – příští neděli je Krista Krále a za dva týdny budeme mít první neděli adventní – začínají biblická čtení zacilovat naši pozornost na témata eschatologická: Na konec světa a na Kristův slavný druhý příchod. A tím pádem také na konec lidského života a příchod Božího Syna ve chvíli smrti každého člověka.

Proto se v těchto dnech rok co rok čtou biblická čtení vpravdě apokalyptická. Tak tomu je i dnes, tak tomu bude i po následující dva, tři týdny.

Apokalyptika je pozoruhodný literární druh. Netýká se jen Písma svatého, a dokonce ani jen biblického náboženství. Řecké apokalypsis doslova znamená odkrytí skrytého, odhalení či zjevení věcí skrytých. V biblickém kontextu jde o poodhalení skrytých Božích tajemství. Autor apokalyptiky, vidoucí, vidí nějak do Božího světa, nebe, a snaží se do zejména obrazných slov zachytit obsah svých vidění. Protože tato se často týkají věcí budoucích a jsou spojena s různými tajemnými hrůzami, došlo časem k posunu a zúžení pojmu apokalypsa, a to tak, že se stala téměř synonymem pro nějakou konečnou katastrofu.

I přestože obsah biblických apokalyptických pasáží je hlubší a širší, zdá se, že v centru i jejich zájmu jsou často ona hrůzná znamení, nějak ztotožnitelná s různými bolestnými událostmi dějin a s reálnými pronásledováními Beránkových věrných. Potažmo pak s koncem světa.

Proto jejich historizující výklad – snaha přijít na to, co který obraz konkrétně znamená, jejich spojování s konkrétními dějinnými událostmi, hledání, zda se již nezačínají v těch či oněch dějinných událostech naplňovat – (tento historizující výklad) měl, má a bude mít v dějinách církve vždy také své místo. Někdy dokonce i velmi výrazné, a je tomu tak asi také správně.

Zároveň ale tento výklad nesmí zůstat jediným, dokonce ani tím nejdůležitějším výkladem apokalyptických obrazů. Zejména pokud by se redukoval jen na otázku znamení Kristova druhého příchodu.

Vždyť už i relativně raným křesťanským interpretům začalo být jasné, že některé události odpovídající apokalyptickým viděním se prostě opakují, že ten či onen obraz může být aplikován na celé množství dějinných událostí. Zejména když Kristus podruhé na zem ještě nepřichází, ač Jeruzalém už dávno vyvrácen a chrám zbořen. Proto také mnozí, například svatý Efrém, dospěli k závěru, že Kristus představil znamení svého druhého příchodu tak, aby lidé všech generací mohli být přesvědčeni, že se to začíná uskutečňovat právě v jejich době.

Čímž se stalo zřejmé, že jen eschatologický výklad apokalyptických obrazů nemůže být jediný. Stejně tak jako není možné ztotožnit apokalyptické obrazy jen s velkými a zlomovými katastrofami lidských dějin.

Apokalypsa totiž odkrývá tako něco, co je v dějinách stále přítomné. A to jak v dějinách kosmu a lidstva jako celku, tak i v dějinách každého jednotlivého člověka. Navíc když platí, že život zde na zemi je vždy také nějak kráčením „slzavým údolím“.

Bůh, stal-li se Kristem, však zůstává člověku právě v „slzavém údolí“ tajemně blízko. A možná to je nejspíš základním poselstvím biblické apokalyptiky, že zvlášť v dobách těžkých, v různých bolestech a hrůzách, v apokalyptice tak expresivně a obrazně vyjádřených, je Bůh, Kristus, Beránek člověku opravdu blízko. A že tehdy jeho blízkost může zakusit, paradoxně jedinečně. Vždyť v apokalyptických obrazech se znamení hrůz velmi často prolínají se slovy útěchy a zejména s pohledy do otevřeného nebe. A celá apokalyptika je navíc i reflexí reálné náboženské zkušenosti člověka.

Slovy dnešního úryvku: V dobách různých povstání národů proti národům, válek a vzpour, boření chrámů, falešných proroků, velkých zemětřesení, hladu a moru, hrozných úkazů a velkých znamení na nebi, v dobách různých pronásledování a protivenství, zrad a nepřijetí, či co jen vše může ještě nastat, Kristus je a bude nám lidem tajemně blízko. Proto jsme zváni ho hledat, na jeho přicházení čekat.

Co z toho snad plyne?

Zaprvé, že ani ty nejděsivější a nejbolestnější události – ať už se dějí ve světě, kolem nás, mezi námi, v našich vztazích anebo třeba jen v našem vlastním nitru – nás nemají od Boha odradit. Nemáme se jimi nechat svést z cesty víry, naděje a především lásky. Ale máme silou zakoušení Boží blízkosti, vztahu s ním, po cestě dobra kráčet dál

Zadruhé, pokud se nějak stalo, že po cestě dobra (již nějak) nekráčíme, pokud jsme třeba nějak v tomto ohledu ochabli, pak jsou to právě apokalyptické jevy, bolesti, těžkosti a hrůzy, naše, našeho mikrosvěta a světa celého, jež nás na cestu dobra mají (znovu) přivést. Protože jedině dobro zůstává Božím.

A zatřetí nám biblická apokalyptika zjevuje, že všechny hrůzy jednou přejdou a Kristus přijde v plnosti. Protože každé zlo je konečné, zatímco jen Boží dobrota je nekonečná.

I to nám biblické texty snad říkají…

Četba apokalyptiky jakožto odkrytí něčeho, co se v dějinách i v životě lidí nějak děje stále, tedy nejenže umožnila ranému křesťanství se nějak vypořádat se zklamáním, že Kristus stále nepřichází, ale především dovolila číst apokalyptické obrazy jako něco, co se týká každého člověka. Zvlášť takového, který má pocit, že jeho životní situace nějak obrazům odpovídá.  

Aby mu připomenula, že to těžké v jeho životě je vždy pozváním hledat Boha a Krista. A snažit se o dobro. Protože právě v limitních okamžicích dějin světa a člověka je nám Bůh, Kristus-Beránek sám od sebe nejblíže. Kde končí svět, kde má své limity, tam začíná nekonečný, bezlimitní Bůh.

Aby mu připomenula, že Boží blízkost sice bolest a hrůzu povětšinou neruší, ale dává člověku Boží sílu je nést, nenechat se zlem pohltit. Navíc otevírá východisko, věčnost.

Právě pro to vše by nás apokalyptika neměla vést k malomyslnosti a zoufalství, ale k pokorné naději. Hrůzy a bolesti nás nemají vést ke vzdání všeho a z toho plynoucí zahálčivosti. Chtějí nás povzbudit k práci na díle dobra, ke snaze o prospěšnost okolí a světu. Jak své adresáty v tomto odhledu v dnešním druhém čtení důrazně vybízel svatý Pavel.

Milé sestry, milí bratří, nebojme se proto apokalyptických čtení, zkusme jim naslouchat. I když se specificky týkají konce světa, Kristova příchodu ve slávě a konce lidského života, hovoří také, a možná především o něčem, co se děje stále, co se děje i nám. Jen v některých dobách a situacích intenzivněji, v jiných méně, ale nějak vždy.

Zkusme tedy vnímat, že zlo je konečné, protože apokalyptické hrůzy jednou přejdou, nemohou být a nebudou věčné, Bůh, Kristus nakonec přijde a vše promění.

A pamatujme, že ve všech stále se různě opakujících situacích a dobách dočasného zla – pro svět, okolí i naše nitro – k nám Bůh chce zvlášť přicházet. Proto se nikdy a ničím nedejme odradit od dobra, žijme, jak Bůh dá, pracujme, nezahálejme, nežijme na úkor druhých.

Víra v to snad může být naším odkrytím věcí skrytých, naší osobní apokalypsou…

stáhnout pdf