Slovo k povzbuzení na neděli 16. srpna 2026, na 20. neděli v mezidobí – A

Milé sestry, milí bratří,

souvislost mezi dnešním starozákonním a evangelijním čtením je poměrně výrazná:

V úryvku z proroka Izaiáše zaznělo zaslíbení, že až přijde Mesiáš a obnoví Boží vládu, budou na Boží horu proudit nejen spravedliví Izraelité, ale i bohabojní pohané, cizinci. I oni zakusí Boží radost, Hospodinův dům se stane domem modlitby pro všechny národy.

V evangeliu jsme slyšeli o Ježíšově zázraku uzdravení, ale ne nějaké dcery izraelské, nýbrž dcery kananejské ženy, tedy dcery pohanské.

Pro starozákonní Izrael nebylo jasné, že Hospodin je Bohem všech národů, víra v to ve Starém Zákoně jen pomalu zrála. A ještě pomaleji se formulovala naděje, že konečná spása se může týkat i nežidů, pronárodů. Proto se spíše nepočítalo, že by Mesiáš přišel pro všechny lidi a že všichni lidé v mesiášském království budou mít stejná dědická práva.

Ale už během Ježíšova pozemského života se začíná ukazovat, že Kristus nepřišel jen pro židy, ale i pro ostatní, že zaslíbení Abrahámovi, že v jeho potomstvu dojdou požehnání všechny národy, tak opravdu platí.

To jsou ty momenty v evangeliu, kdy Kristus uzdravuje nejen dceru pohanské Kananejky, ale třeba i služebníka římského setníka, kdy prochází Galileou pohanů, chválí milosrdného Samaritána, poukazuje na vdovu ze Sarepty, a tak podobně. A především jak o Velikonocích na sebe bere hříchy a slabosti všech lidí, jeho krev se prolévá za všechny, zvlášť za mnohé, kteří ji přijmou.

Po Letnicích, kdy darem Ducha si všichni tajemně porozumí a apoštolové se rozeběhnou ke všem národům s radostnou zvěstí, a především svatý Pavel po Jeruzalémském koncilu otevře církev všem pohanům, (po Letnicích) se tento univerzalismus (řecky katolicismus) stane jednou ze základních charakteristik nejranějšího křesťanství: Boží milost je nabídnuta všem a všichni jsou voláni ke spáse. Neboť Kristus přišel pro všechny, ve svém lidství přijal všechny lidi všech dob, na kříži za hříchy všech zemřel. Všichni potřebují spásu, všichni jsou zváni do nebe. Není rozdílu.

To má svůj důvod: Každý člověk člověkem bez rozdílu skutečně je. Úplně všichni – muži i ženy, staří i mladí, mocní i nemocní, chytří i hloupí, hodní i zlí, věřící i nevěřící, křesťané i pohané, příslušníci různých národů, bílí i tmaví a tak dále – (všichni tito a mnozí další) jsou si jako lidé rovni.

Což pochopitelně neznamená nějakou negaci přirozených rozdílů mezi námi lidmi, ale znamená to naši bytostnou rovnost. Jsme stejní lidé. Proto elitářství jakéhokoli druhu, eugenika, rasová, sociální či intelektuální, jeden národ nad druhými vyvyšující nacionalismus či něco podobného v křesťanství nemá mít místo. Vůbec žádné. Stačí si přečíst Nový Zákon.

Že všichni lidé jsou hodni téže úcty, péče a pozornosti, neboť všichni žijí své lidské životy, mají své lidské světy, jsou pochopitelně známé teze. A asi mezi námi bude jen málokdo, kdo by je teoreticky chtěl popírat. Ale žít podle těchto tezí bezvýhradně v každodenní životní praxi už tak snadné a jasné bohužel není, anebo aspoň nemusí být.

Vždyť i v nás se možná někdy probudí, třeba jen implicitně, nějaký ten jedovatý pocit nadřazenosti, elitářství, anebo jen presumpce většího práva. Kupříkladu když jsme konfrontováni s různými defekty a deviacemi lidství, i třeba mravními, s nedostatkem něčeho, co k lidství patří. Anebo jen setkáme-li se s lidmi, kteří se zdají být zbytečnými, nevýkonnými, sobeckými, zlými, nebo dokonce pro společnost škodlivými.

Tehdy v někom třeba i zarezonuje otázka vpravdě raskolnikovská, zda život nejen staré lichvářky, ale třeba nebezpečného psychopata, diktátora, zločince, anebo třeba jen nemohoucí či zcela dementní osoby, přestárlého člověka, či třeba život afrického podvyživeného dítěte, a tak dále, jsou opravdu stejně hodnotné jako životy nás a našich blízkých.

Jeidnečně ve chvílích vlastního ohrožení se něco takového v nás může probudit…

Srdce i rozum dobrého člověka by se proti těmto tendencím mělo vzepřít. A říci si: Tito všichni jsou lidé hodní úcty jako já. Byť v nějaké krajní situaci pochopitelně třeba mezi starcem a dítětem přeci jen rozlišovat musíme, v prospěch dítěte, ale to nyní nechme stranou.

Jen společenská definice člověka k vnímání hodnoty každého člověka však zpravidla nestačí. Jen lidské smýšlení definující člověka na základě jeho kvalit také ne. Vždycky v sobě ponesou potenciál, že nějak poškozený a znevýhodněný lidský život se do těchto kategorií nevejde. Mnohé filozofické směry, civilizovaný svět, ale i zdravý rozum a cit sice jasně říkají, že podstatná hodnota každého člověka vyvěrá z jeho člověčenství. Ale nakonec je to přeci jen evangelium, víra v Ježíšovo slova a jeho příklad, které to potvrdí: Každý člověk bez rozdílu je stvořen k Božímu obrazu a podobě, je přijat a vykoupen Kristem, mají se na něm uskutečnit mesiánská zaslíbení, je pozván na horu Hospodinovu, do nebe, kde nikdo nebude cizincem, ale všichni budou doma.

To bychom si měli vštípit a v každodenní praxi si to stále opakovat. Navzdory vší teoretické známosti těchto tezí. Neboť elitářství různého ražení, přesvědčení o přednostním právu na život či na jeho kvality v nás lidech jsou bohužel opravdu celkem zakořeněné. Možná si to ani nepřiznáme či neuvědomujeme, ale tyto jedovaté podtóny se v nás rozeznívají, zvlášť dojde-li na nějaké to „lámání chleba“, metaforicky i doslovně.

Ale zastavme se krátce ještě nad jedním momentem dnešního evangelijního úryvku, a to nad mlčením a následnou příkrostí Kristovy odpovědi kananejské ženě: «Není správné vzít chléb dětem a hodit ho psíkům». V této formulaci patrně rezonuje ono židovské přesvědčení, že jen oni jsou privilegovanými Božími dětmi. Proč na to však Ježíš (přinejmenším v Matoušově podání) dbá, když to zároveň překonává, proč ženě a její dceři nepomůže hned, proč něco tak tvrdého říká zoufalé matce, je-li její dítě krutě posedlé?

Možná proto, aby zkoušel její víru. S boholidským vědomím, že ženina víra obstojí a zazáří jako krásný příklad všem ostatním, celému Izraeli. Je to sice výklad takřka prvoplánovitý, určitě zjednodušený, ale snad nějak správný, takové někdy prvoplánovité výklady bývají.

A je to dobře. Protože i nám se může stát, že Kristus někdy mlčí, neodpovídá na naše úpěnlivé volání, ani se neohlédne, zdá se, že reaguje tvrdě a odmítavě. I v našem případě však Pán ví, že i naše víra může obstát, proto i nás zkouší, jako zkoušel tu kananejskou ženu. Můžeme si ve zvuku dnešního evangelia v takových situacích říci…

Kéž by pak i naše víra – v Boha, Krista a smysl dobra – obstála. I kdyby naše konkrétní dobrá prosba nedošla zde na zemi vyslyšení a naše krutá bolest nepřebolela.

Milé sestry, milí bratří, zkusme si z dnešního Božího slova opět něco odnést. Třeba připomenutí, že jako lidé jsme si všichni rovni a nikdo není rovnější a už vůbec ne nadřazenější, což nesmí zůstat jen teorií, ale musí se stát konkrétní praxí, má-li náš život být křesťanský. Anebo třeba jak zkouška kananejské ženy může být prototypem všech našich podobných zkoušek.