Slovo k povzbuzení na neděli 17. května 2026, na 7. neděli velikonoční – A

Milé sestry, milí bratří,

čtvrteční slavnost Nanebevstoupení Páně zpřítomnila konec čtyřicetidenního zjevování se do Božího již světa zmrtvýchvstalého Krista ještě ve světě tomto. Dnešní neděle zpřítomňuje oněch devět podivuhodných dnů mezi Nanebevstoupením a Letnicemi, kdy apoštolové spolu s Pannou Marií a ostatními ženami čekali v Jeruzalémě na «vyzbrojení mocí z výsosti». Jak jsme slyšeli v prvním čtení ze Skutků apoštolů.

Čekají na Ducha svatého, na jeho seslání. Aby Ježíš Kristus, který odešel, byl znovu s nimi, aby s nimi v síle Ducha zůstal až do skonání světa, jak slíbil. Jinak, nově, tajemně, a přece reálně. Aby celá „Ježíšova věc šla dál“. V hlásání evangelia, ve slavení svatých tajemstvích a v životech lidí, v jejich víře, naději a lásce, v jejich vztazích. V živém křesťanství.

I pro nás všechny dnes by náplní těchto dnů svatodušní novény mělo být vedle všeho ostatního aspoň něco tomuto biblickému čekání podobného. Měli bychom aspoň nějak čekat na ono (znovu)vyzbrojení mocí z výsosti, připravovat se na nadcházející slavnost Seslání Ducha Svatého. Po vzoru Panny Marie, apoštolů, žen a ostatních bratří ze Skutků.

Ve svém srdci – klidněme je chápejme jako svůj „osobní Jeruzalém“ – bychom měli vzývat Ducha svatého, aby k nám znovu vnímatelně přišel, měli bychom pokorně prosit, abychom se znovu otevřeli jeho působení, jeho ohni, větru a rose. Vždyť je to právě Duch Svatý, který je Boží silou Ježíšovy veškeré přítomnosti, nejen v celém křesťanství, ve světě a v církvi, ale právě i v našem vlastním srdci a životě. Duch Svatý je Božím živlem, silou všeho živého a dobrého, co jen ve světě i v nás je. Aby i v nás „šla Ježíšova věc dál“.

O působení Ducha Svatého jsou proto nějak i obě zbývající biblická čtení.

První list Petrův, ze něhož je dnes druhé čtení, je jakýmsi shrnutím základů křesťanské víry a teologie. Je jakousi katechezí o křesťanském životě, především pro dobu zkoušek; vzniká na začátku prvního pronásledování křesťanů v 60. letech 1. století. Celý list má velmi praktický ráz; vybízí, jak snášet protivenství a pronásledování, jakými procházeli už první křesťané, a jak se v těchto situacích chovat. Nikdy tak nemůže ztratit na své aktuálnosti. Různé těžkosti k lidskému životu prostě patří, všichni je musí snášet.

A rozhodně se nevyhýbají ani křesťanům, kteří přeci nejsou jinými a ani lepšími lidmi než ostatní. Spíše platí, že vedle toho, co potkává všechny lidi, to mohou být i různé specifické těžkosti, související s vírou v Krista a snahou ho následovat, jsou-li upřímné a opravdové.

Z vnějšího světa v podobě různých protivenství či pronásledování, jsou-li skutečně pro víru. Či v podobě všech možných nepřijetí, nespravedlností či nepochopení, kéž by pro cestu dobra.

Ze světa vnitřního jako jakousi «účast na Kristově utrpení» můžeme vnímat dokonce i pochybnosti, chvění a nejistoty, které naši víru provázejí. A v určitém smyslu dokonce i trýznivé výčitky vlastního svědomí, lituje-li, že někdo třeba i «zavraždil nebo okradl, že někomu ublížil nebo jen že se míchal do záležitostí druhých lidí», jak jsme četli. I tyto nás přeci pronásledují a musíme je snášet.

Petrova slova «Když musíte snášet urážky pro Kristovo jméno, blaze vám, neboť na vás spočívá Duch slávy, to je Duch Boží» můžeme tak vztáhnout nějak na všechno soužení, které jen na člověka dolehne. Zvlášť tedy na to nezaviněné, nespravedlivé, explicitně či implicitně pro Kristovo jméno. Je-li však přítomna pokorná lítost, pak možná i na ta trápení, jež jsme si způsobili nějak sami. Duch nabízí sílu to vše nést a nenechat se zlomit, nestát se zlými, i v těžkostech a pod kříži konat dobro. Což už samo je nějaká forma Boží slávy.

Evangelium je dnes z Ježíšovy Velekněžské modlitby, jíž vrcholí jeho Řeč na rozloučenou pronesená po poslední večeři. Máme před sebou Kristovu prosbu, aby ho Otec oslavil a aby jeho Boží sláva spočinula i na jeho učednících.

Sláva Boží je jedním z komplexních biblických pojmů, zahrnujících v sobě mnohé, především Boží přítomnost. V Novém Zákoně tak vše Boží v Ježíšovi, v jeho působení a jeho přítomnostech. Zejména v Janově evangeliu je však Boží Ježíšova sláva vždy nějak spojena, ba se kryje se slávou kříže. Neboť jeho událost je hodinou oslavení, pro kterou Kristus přišel. V kříži se nejvíce zjevila Boží sláva, protože se v něm zkoncentrovala všechna Boží láska k světu a nám. Ostatně teprve skrze kříž i Kristovo lidství vstoupilo do plnosti Boží nebeské slávy. Teprve po smrti a zmrtvýchvstání následovalo nanebevstoupení.

Kříž – ve všech svých podobách a odstínech, uskutečněních a metaforách – se má tedy stát slávou i Ježíšových učedníků. I jim, nám má být cestou do nebe, k životu věčnému, k oslavení Bohem a Boha.

Silou Boží slávy je Duch Svatý. Duch snesl Syna do lůna Panny, Duch vodil Ježíše jako Mesiáše po této zemi, Duch vzkřísil Syna z mrtvých, «byl oživen Duchem» čteme v Listu Židům. Duch posvěcuje a oživuje i nás, dává nám věřit, když «jen v Duchu svatém je možné říci „Ježíš Kristus je Pán“». Neviditelný Duch je silou Boží lásky i veškeré od ní odvozené lidské lásky.

Na Ducha Svatého máme proto čekat, o něj prosit.

Prosit o něj máme zvlášť jako o Boží sílu pro nesení kříže, o lásku navzdory kříži. Ducha Svatého můžeme dle Ježíšova slibu čekat jako Boží sílu všechna utrpení a trápení nejen přečkat, ale osvědčit se v nich. Dobrotou a spravedlností. I v trápeních zůstat aspoň nějak podobnými Ježíšovi, to znamená milujícími, aspoň bazálně. Duch je i Boží sílou si utrpení zvolit, obětovat se, je-li toho potřeba.

Duch Svatý nám chce dát sílu věřit, doufat a především milovat i v těžkostech. Což vůbec není snadné, leckdy to vyžaduje takřka nadlidský výkon, vpravdě Božský. Ne nadarmo právě křesťanští mučedníci, kteří v souženích i navzdory lidské křehkosti vytrvali na cestě Ježíšově a na cestě dobra, byli nazváni martyroi, „svědki“, svědky Boží slávy.

Utrpení, jež nemůžeme změnit a musíme je nést, utrpení, ve kterém však zůstaneme aspoň nějak dobrými a milujícími, se totiž naplní Boží slávou. Slávou kříže. Jež se tak stane i Boží slávou naší.

Milé sestry, milí bratří, zkusme i proto vzývat Ducha Svatého. Každý svým způsobem, anebo těmi formami, jež nám přinesla křesťanská tradice: pomocí svatodušních hymnů, modliteb či svatodušní sekvence (najdeme je i v kancionálu pod čísly 422 nebo 423).

Vzývejme Božího Ducha i tehdy, když je nám dobře, když se nám nic moc zlého neděje. Kříže mohou přijít a s největší pravděpodobností také přijdou, vzývejme ho „do zásoby“. Vzývejme Božího Ducha zvlášť ve chvílích, kdy na nás všemožná trápení již přijdou.

Vzývejme Ducha Svatého, odtušíme-li či dokonce rozpoznáme, že jsme povolání k nějaké oběti z lásky, jež umí ztrácet a vydat se; tehdy ho možná potřebujeme úplně nejvíc.

Vzývejme Ducha však i tehdy, jsme-li skleslí sami ze sebe, ze své vlastní slabosti, z toho, co se stalo a už se nedá odestát. On snáší do našeho nitra Boží milosrdenství, aby i nás učinil milosrdnějšími.

Čiňme tak v těchto dnech svatodušní novény.

Aby „Ježíšova věc šla dál“ i v nás, našich životech a vztazích. Pokorně, křehce, ale přece…

stáhnout pdf