Slovo k povzbuzení na neděli 17. září 2023, na 24. neděli v mezidobí – A

Milé sestry, milí bratří,

v dnešním evangeliu – jako odpověď na Petrovu otázku, kolikrát má odpustit svému bratru, když se proti němu prohřeší, a zda až sedmkrát – , zaznělo známé Kristovo podobenství o nemilosrdném služebníkovi. Jemu jeho pán odpustil nesrovnatelně víc, než mu byl dlužen jeho jiný spoluslužebník: Porovnáme-li deset tisíc hřiven se sto denáry, tak je to přibližně poměr šesti set tisíc ku jedné. Služebník, kterému bylo tolik odpuštěno – na takovou částku by bylo třeba námezdně pracovat přibližně sto dvaadevadesát roků – , přesto nebyl ochoten zanedbatelnou částku – odpovídající výdělku za sto pracovních dní, tedy nějakým sedmnácti týdnům – svému dlužníkovi odpustit. Proto «se rozhněval jeho pán a dal ho mučitelům, dokud by nezaplatil celý dluh; tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže každý svému bratru ze srdce neodpustíte», čteme v evangeliu.

Celé podobenství – krom toho, že je také jedním z biblických zakotvení katolické nauky o očistci jakožto „místě“ posmrtného dočištění a zadostiučinění neodčiněných hříchů; to jsou ta slova «dokud nezaplatí» – (celé podobenství) je jedním z nejdůležitějších podobenství z Kristových úst vůbec.

Formou varování před zavržením a očistcem totiž připomíná, co je jednou z vůbec nejhorších věcí, jež by člověka mohla potkat a která bude na posledním soudu patrně přísně posuzována: Když se člověk stane podobným nemilosrdnému služebníkovi. Že by neměl slitování s těmi, co se prohřeší proti němu samotnému. Že by neuměl odpustit svým dlužníkům, když jemu samému jeho největší věřitel Bůh, Pán Ježíš odpustil nesrovnatelně víc; teologickým jazykem řečeno, dědičný hřích a všechny jeho osobní hříchy. Podobenství v posledku varuje před tím, aby se naše křesťanství nestalo a nebylo čistě individualistickým. Abychom je nežili v duchu, hlavně že nám a možná ještě našim nejbližším je odpuštěno a je nám dobře a na druhé se už neohlížíme.

Křesťanství má být jiné, má vyvěrat a žít z Božího přijetí a milosrdného odpuštění. Vždyť věříme, že Pán Ježíš vzal na kříž všechny naše slabosti, hříchy a tresty za ně, že zemřel místo nás pro naši spásu a vstal z mrtvých. Věříme, že i nám bylo – křtem, svátostí smíření, lítostí a zadostiučiněním – odpuštěno. A ještě bude tolikrát odpuštěno. Věříme, že jsme stále osvobozováni; od věčných i časných trestů, od různých spoutaností a závislostí a především z otroctví hříchu zla, necháme-li se. Ale třeba i od již destruktivních výčitek svědomí, které nedovolí znovu začít, znovu následovat Pána, znovu se za ním rozeběhnout, že jsme osvobozeni od výčitek vyplývajících z přesvědčení, že hřích by byl nenapravitelný.

Odpustit je od slova „pustit“, pustit na svobodu. Podobně latinské remittere, „znovu pustit“, anebo řecké afiémi. „rozvázat“. A to s námi lidmi dělá Pán Ježíš.

Bůh odpouští v prvé řadě a Božsky. Ale odpouštění druhým a někdy i sobě má být vlastní i člověku, zejména tomu, jemuž bylo dáno stát se křesťanem, a tak na vlastní kůži zakusit milosrdné Boží odpuštění. To právě jasně vyjádřilo dnešní podobenství, navíc předznamenané tak výmluvným mudroslovným čtením z knihy Sirachovcovy – «pomsta i hněv jsou ohavnosti, jen hříšný člověk je chová v srdci… Odpusť křivdu svému bližnímu, pak i tvé hříchy budou odpuštěny… Vzpomeň na konec… A odpusť vinu…». K čemuž snad není třeba cokoli dodávat.

Na čem tedy bude na posledním soudu asi zvlášť záležet, je míra naší schopnosti odpouštět, míra reálného odpouštění, reálného milosrdenství k těm, kteří se vůči nám či jiným jakkoli proviní. Na míře schopnosti odpouštět a na míře reálného milosrdenství se totiž asi nejzřejměji odráží míra autenticity a hloubky našeho křesťanství, míra našeho zbožštění, naší Boha podobnosti. Proto na schopnosti milosrdně odpouštět – ve světle nejen dnešního podobenství ale i řady  jiných novozákonních míst – záleží nakonec patrně mnohem více než na jiných oblastech naší morálky.

Samozřejmě, že my lidé nemůžeme odpouštět způsobem jako Bůh. Ale nějak, lidsky ano. Svým odpouštěním můžeme i my své dlužníky aspoň nějak pustit na svobodu, aspoň nějak rozvázat jejich jho. Třeba je i rozvázat pro Boha. Odpustíme-li jim jejich provinění, jejich slabosti, jejich zlá slova namířená proti nám, anebo třeba i jejich skutečné dluhy.

Zapomenutím křivdy, nevymáháním práva pro svůj prospěch, neodplácením zla zlem a mnohým dalším můžeme navíc zastavit jeden proud zla, můžeme nepustit ho dál, nepokračovat v něm a tím ho sprovodit ze světa. Odpouštějícím slovem a gestem můžeme zachránit zoufalého člověka, který třeba na naše odpouštění tak toužebně čeká a prosí o ně. Milosrdenstvím můžeme pomoci nové kvalitě života svých bratří a sester a dát jim zakusit aspoň náznakem cosi z milosrdenství Božího. A to vůbec není málo.

Odpustit pochopitelně neznamená schválit zlo. Ani Bůh neschvaluje hříchy. Ale odpouští je, vede nás k lítosti a obrácení. Dokonce už dopředu odpustil, ještě dřív, než jsme jich vůbec mohli litovat: na kříži.

Stejně tak ani my odpouštěním druhým lidem neschvalujeme zlo, ale jen je odpouštíme, třeba také ještě před tím, než toho začali litovat, a to prostě proto, že dobrý Bůh odpustil a stále odpouští nám samotným, jak slíbil. Díky tomu přeci tady vůbec jsme.

Není tudíž divu, že na míře našeho odpouštění závisí naše věčnost. Nejen „délka“ očistce, ale i věčnost vůbec. Říká to sám Pán Ježíš. Skrze dnešní podobenství i na jiných místech: «Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec; jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení» rozvíjí příslušnou prostu Otčenáše. Možná nakonec tu nejdůležitější: «Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům». Čím jsme starší, tím více bychom si zásadnost této prosby měli uvědomovat a vyvodit z toho důsledky.

To vše neznamená, že nemohou nastat situace, kdy musíme bránit druhé anebo sebe, kdy musíme jít bohužel do konfliktu. Ale znamená to, že milosrdenství a odpuštění má vždy přednost.

Milé sestry, milí bratří, bez odpuštění nelze přežít. Bez stálého odpouštění blízkým i vzdáleným. Nejenom zde na zemi nelze přežít, ale ani pro věčnost. O prvním svědčí naše lidská zkušenost jakož i zkušenost celého lidstva, zkušenost stále se rozvíjející spirály válek, odplat, pomst a obsese mít poslední slovo. O druhém svědčí dnešní Boží slovo.

Pozvání odpouštět a být milosrdnými je pozváním vyjít ze sebe, nežít své křesťanství jen pro sebe, své vlastní odpuštění a svou vlastní spásu. Opouštění je jedním z nejzákladnějších projevů lásky, o kterou přeci jde…

A na závěr snad kratičké připomenutí jedné události, známého příběhu svaté Marie Goretti. Ta jako dvanáctiletá byl sexuálně napadena mládencem Alessandrem Serenellim. Bránila se a on ji vážně pobodal nožem. Druhý den 6. července 1902 zemřela na následky svých zranění v nemocnici v Nettunu. Ještě předtím k ní přišel kněz. Ona mu mimo jiné řekla, že svému vrahovi odpouští a že si přeje, aby s ní byl v nebi. Alessandro jako nezletilý nebyl odsouzen k smrti, ale k třiceti letům těžkého žaláře. Upadl do hluboké deprese a nechtěl žít. Po několika letech měl sen: Zjevila se mu z nebe Marie Goretti vyslovujíc své odpuštění a přání, aby byl s ní v nebi. To ho natolik zasáhlo, že znovu dostal chuť žít, kál se a obrátil se. A když po sedmadvaceti letech vyšel z vězení, začal žít krásně a stal se pokorně zahradníkem v jednom kapucínském klášteře. Na svatořečení Marie Goretti v roce 1950 seděl spolu s její matkou v první lavici.

Možná i naše odpouštění – k rozvázání našich viníků a dlužníků pro sebe a dobro – si může a chce Bůh nějak použít; třeba aniž bychom o tom věděli, zjevit jim je ve snu…

stáhnout pdf