Slovo k povzbuzení na neděli 18. května 2025, na Pátou neděli velikonoční – C

Milé sestry, milí bratří,

první čtení ze Skutků apoštolů před námi dnes rozevřelo další ze svědectví o životě prvotní církve. Slyšíme o Pavlově první misijní cestě, konkrétně o Pavlově a Barnabášově působení, o hlásání evangelia v maloasijských městech.

Ve druhém čtení máme před sebou další úryvek z Janova Zjevení. I tato kniha je v určitém smyslu svědectvím o životě prvotní církve, protože není jen mystickým odhalením skrytých Božích pravd, apokalypsou, ale i tajemným pojmenováním reálné zkušenosti prvních křesťanů v době začínajícího pronásledování: Že Pán Ježíš zůstal lidem blízko, ať se děje, co se děje, že i navzdory všemu trápení a bolesti lze vidět otevřené nebe a zkoušet Boží útěchu.

V evangeliu začínáme číst z Kristovy Řeči na rozloučenou pronesené po poslední večeři. I tato řeč je nakonec o křesťanské zkušenosti. Pro dobu po Kristově odchodu, po jeho nanebevstoupení a seslání Ducha svatého. Pán Ježíš – v Janově podání – sám říká, jak s učedníky zůstane, k čemu má vést a co bude znamenat jeho tajemná přítomnost. Evangelium – to Janovo navíc psané až koncem 1. století – je tak nejen svědectvím Kristových činů a slov, ale i odrazem už i jejich naplnění.

Zkusme se nyní společně zastavit nad třemi větami, z každého dnešního čtení nad jednou.

Ježíšovo «Miluje se navzájem» se na první poslech nezdá být přikázáním novým. Že láska je nejvyšší kategorií, nejkrásnější hnutím lidského srdce a nejvlastnější lidskou činností, že na lásce stojí přežitelnost světa a mezilidských vztahů, to přeci uzná snad každý člověk, je-li aspoň trochu dobré vůle. Přikázání lásky k Bohu a člověku bylo už i shrnutím celého Starého Zákona. V tomto smyslu nové není. Nová je však míra a způsob, s jakými by měl člověk milovat: «Jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy» říká Pán Ježíš.

Mírou a způsobem milování podle Kristova přikázání má být jeho láska k nám. Láska, která je uskutečněním Boží lásky, kdy Otec všechno dává Synovi a Syn zase Otci a Duchu svatému. V Trojici Syn dostává a zase dává celé své Božství v a tím je a je Boží osobou. Nám lidem pak svým vtělením a křížem dal vše, co mohl, sám sebe. A tak se stal naším Vykupitelem.

Taková láska je ještě větší – kvantitativně i kvalitativně – než i ta největší možná lidská láska. A přitom ve snaze o takovou lásku dávající opravdu vše, co může, podle Ježíšova příkladu, by měla spočívat její křesťanská novost.

Jestliže Boží Syn je tedy dáváním všeho Otci a tím je sám sebou, Synem a jestliže podobně se dal i nám lidem, pak i člověk se může nejvíce stát sám sebou a posloužit lidem, když začne dávat vše, co je a co může dát, o co se může rozdělit. Nemaje navíc nic, co by nebyl dostal. Dáváním se má člověk naději stávat co nejpodobnějším Božímu Synu, k jehož obrazu a podobě byl stvořen…

«Do Božího království vejdeme jen tehdy, když hodně vytrpíme» jsou slova, kterými Pavel a Barnabáš povzbuzovali maloasijské křesťany. Asi je nemusíme chápat, byť se tak v dějinách asi také dělo, jako oslavu utrpení pro ně samé. Utrpení je vždy utrpením, samo v sobě smysl nemá, bolí, bere a ničí. Záleží však na tom, co s ním člověk udělá, jak je přijme, jak v něm obstojí, v co je promění.

Proto slovům apoštolů spíše můžeme rozumět jako povzbuzení nenechat se utrpením zlomit, pokorně a statečně je přijmout, když se mu není možné vyhnout. Nenechat se utrpením zatrpknout, zbavit touhy být dobrý a prospěšný.

A snad mu dát i nějaký smysl. Zejména spojením s utrpením Kristovým. Ve duchu onoho tajemného «doplňování, co zbývá do plné míry Kristových útrap», jak o něm v Listě Kolosanům píše svatý Pavel. Nabízením vlastního utrpení jako oběti za spásu druhých a světa. Tak totiž může dostat nějaký smysl i čas znehodnocený trápením.

Uvážíme-li navíc, že opravdová láska – přinejmenším v našem porušeném, poruchovém a křehkém světě – s sebou vždy přináší nějaký rozměr utrpení, pak slovům «do Božího království vejdeme jen tehdy, když hodně vytrpíme» můžeme také rozumět ve smyslu, že do Božího království můžeme vejít jen tehdy, když budeme opravdově milovat. I navzdory všemu protivenství, které takové milování s sebou může přinášet. Třeba milování nepřátel, bratří a sester, o nichž můžeme mít pocit, jak by (nám) na světě bez nich bylo lépe. I o tom je přeci celé evangelium Pána Ježíše…

«Hle, všechno tvořím nové» jsou slova Boha, Krista, Beránka z nebe, jak je slyší vizionář Jan. Jsou to slova zaznívající zvlášť do chvílí zkoušek a těžkostí, do času krize, tísně a rozhodnutí. Nejen v době sepsání Apokalypsy ale i dnes.

Bůh tvoří, protože je láskou sám v sobě. Je láskou vycházející ze sebe. A to jak uvnitř společenství osob Trojice, tak i navenek, vzhledem k jím tvořenému a v bytí udržovanému světu. Otec je pramenem lásky, Syn příjemcem a dárcem lásky, Duch svatý láskou samou. Otec je stvořitel, dárce bytí. Syn je vykupitel, vtělená a ukřižovaná Boží láska. Duch svatý posvětitel, jako síla Boží lásky se rozlévá v našich srdcích. Bůh je láska, proto je, tvoří, vykupuje a posvěcuje.

Jen skutečná láska má sílu tvořit něco skutečně nového, Božího a lepšího. Boží sama ze sebe. Lidská s pomocí Boží. I lidská láska, jakákoli skutečná lidská láska má tak v sobě tvůrčí sílu. Svou láskou může každý člověk přispět nepatrným dílem k proměně světa k lepšímu, k zušlechtění svého kolem sebe, k jeho Boží novosti. Ke štěstí a spáse lidí. Jen láska je trvalá a svět zbožšťující. Láska je nejlepší stopou, kterou člověk může zde po sobě zanechat.

Milé sestry, milí bratří, třeba tedy tři věty tří dnešních čtení – «Miluje se navzájem», «Do Božího království vejdeme jen tehdy, když hodně vytrpíme» a «Hle, všechno tvořím nové» – si zkusme znovu vštípit do paměti. Aby nám – klidně jako onen meč Božího slova – připomínaly, že na čem opravdu nejvíce ze všeho záleží, je láska.

Víme to, ví to každý člověk, už Starý Zákon nám to řekl, mluví o tom lidské svědomí. Kristus však nejvíce zjevil a ukázal, kam až láska má jít, je-li toho potřeba: až na kříž. Že láskou-dáváním se stává člověk plně sám sebou. A proč tomu tak je. Že láska s sebou v našem porušeném světě vždy nese také bolest, kříž lásky. Že jedině láskou lze přetvářet svět, aby už nyní byl aspoň nějak začátkem nebe…  

A tak dále, i to ostatně víme. Jen to zkusit – silou přátelství s Bohem skrze Krista – také žít. A vzpomenout si na to zejména ve chvílích a situacích, kdy se mít rád stane opravdu těžkým a složitým posláním. Právě tehdy přikázání milovat jako Kristus platí.

Ostatně možná právě proto Pán Ježíš formuloval své přikázání lásky ve chvíli, kdy ho – podle janovské chronologie – Jidáš odešel zradit. Možná je tento detail v evangeliu něčím mnohem výmluvnějším než jen časovou okolností…

stáhnout pdf