Slovo k povzbuzení na neděli 18. února 2024, na První neděli postní – B

Milé sestry, milí bratří,

první neděle postní, jak praví liturgie, je slavnostním vstupem do čtyřicetidenního postu. V evangeliu se každoročně čte o pokušení Páně, o oné podivuhodné události, která následuje bezprostředně po Kristově křtu a předchází začátek jeho veřejného působení: Pán Ježíš, veden Božím Duchem, odchází na poušť, aby se tam čtyřicet dní (a čtyřicet nocí, jak specifikuje Matouš) postil. Když vyhladoví, jak píšou Matouš i Lukáš, přistupuje k němu satan, aby ho pokoušel.

Na první pohled, zvlášť u Markova nejkratšího a nejstřídmějšího svědectví, ze kterého čteme letos, by se mohlo zdát, že jde o podobný půst, jaký podstupovali už ve Starém Zákoně mnozí, a o takové pokušení, jež stále doléhá na mnohé, zvlášť stojí-li před nimi nějaký důležitý úkol.

V Ježíšově evangelijním případě však jde přeci jen ještě o něco mnohem hlubšího a dalekosáhlejšího: Vždyť věříme, že v postícím se Kristu není pokoušen ledajaký člověk, byť sebeduchovnější, nýbrž sám Boží Syn.

V pokušení je člověk pokoušen tím, že je lákán ke zlu, ke zradě Boha, sebe a druhých lidí, k ublížení jim. Pokušení nějak doléhají na každého z nás. Mohou představovat kritické momenty našeho života, zvlášť jde-li o velká a závažná rozhodnutí, jež musíme učinit, o velké hodnoty, které jsou ve hře. Zvlášť tehdy jsme všemožně pokoušeni nerozhodnout se dobře, respektive rozhodnout se jen pro sebe a podle sebe, což může někdy výrazně být proti skutečnému dobru a opravdové lásce.

Pán Ježíš podstupuje takové pokušení, věříme, že souhrn všech možných pokušení. Aby je naplnil svou přítomností, aby byl nadále blízko každému po něm jakkoli pokoušenému člověku. Aby člověk, jsa pokoušen, mohl zakusit Boží blízkost.

Kristus do všech pokušení svou přítomností zároveň vkládá rovnou i potenciál vítězství nad nimi. Neboť jak praví stará teologická teze, vše, co je Kristem přijato, je také Kristem vykoupeno a naplněno. Včetně pokušení. A díky následnému kříži dokonce i včetně podlehnutí pokušení.

Kristus podstupuje pokušení, aby pokoušený člověk ve své tísni a ve svém boji nebyl osamocen, aby i on díky Kristově tajemné blízkosti, zakoušené třeba v modlitbě, zakusil cosi z onoho propojení pokušení a ráje. Jak nám je popsal evangelista, když vedle satana na poušti s Kristem spatřil i službu andělů a pokoj divokých zvířat: «Kristus byl na poušti čtyřicet dní a byl pokoušen od satana, žil tam mezi divokými zvířaty a andělé mu sloužili».

Marek nám o Kristově pokušení svědčí bez bližších detailů, bez rozlišení trojího pokušení zasahujícího tři touhy lidského nitra po nasycení, po moci a bohatství a po zachování života, jak čteme u Matouše anebo Lukáše. Marek však zase jako jediný z evangelistů kombinuje motivy pokušení na poušti s motivy ráje: Divoká zvířata žijí s Ježíšem v pokoji a andělé mu slouží.

Což můžeme číst právě i jako obraz zkušenosti Kristovy blízkosti v postu a pokušení, jako obraz zkušenosti Boha, která má vždy charakter kousku rajské radosti. Útěchy a bezpečí i na poušti a mezi šelmami.

Evangelista pak na zprávu o pokušení navazuje ještě jiným shrnutím, shrnutím Kristova působení a celého evangelia: «Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu». Jakýkoli skutečný půst má totiž aspoň nějak ústit do nového příchodu Božího království do našeho nitra a života. A jakékoli naše případné vítězství nad ďábelským zlem je již tímto Božím královstvím. Kristovou přítomností v našem srdci a životě.

Půst prostě souvisí s obrácením, měl by do něj ústit, být jeho součástí.

Obrácení je v Písmu vyjádřené krásnými slovy. Starozákonní hebrejština pro „obrátit se“ používá slovo šúb. Doslova znamená něco jako „změnit cestu do protisměru“. Tedy obrátit se z cesty, která vede od Boha – a dodejme: od dobra a lidí – pryč, zase zpátky k Bohu, dobru a lidem. Znamená zastavit se ve svém hříšném konání, vrátit se na cestu správnou, na rozcestí, odkud člověk Boha, dobro a lidi opustil. Anebo vrátit se na ni třeba jinde, na jiném místě, později, ale nějak, zachovat směr. Tak nějak volají k šúb proroci i celý Starý Zákon.

Novozákonní řečtina užívá především sloveso metanoeien, jež zní dnes i z Kristových úst. Slyšíme v něm meta vyjadřující změnu a nús, „mysl“. Metanoia je „změna smýšlení“, „změna mysli“. A jak víme a nedávno jsme si také v souvislosti s nedělním evangeliem připomínali, „mysl“ v řečtině je něčím víc než jen rozumem. Mnohem spíše představuje to nejdůležitější v člověku, celou jeho duši, jeho nitro, potažmo člověka celého. Proto metanoia není jen změnou myšlení, ale znamená skutečnou vnitřní proměnu člověka, změnu jeho nastavení a nasměrování.

Výzvy k obrácení se nám připomínají stále, zvlášť na začátku postní doby je slýcháváme rok co rok. A je to snad dobře. Už třeba jen proto, že aspoň někdy nás některá z nich může zasáhnout, aspoň v něčem přimět k obrácení, k dobré změně.

Kéž by se tomu tak stalo i letos. A kéž by to byla i zkušenost Kristovy blízkosti připomínající ráj, která nám k touze po obrácení – i třeba jen dílčího či maličkého – pomůže nejvíc.

Přičemž je jasné, že jedním z nejdůležitějších projevů autentického obrácení a ovocem skutečného postu je almužna. Milodar, jímž třeba i to, co si postem odřekneme, ať už jsou to hmotné statky anebo třeba čas, někomu potřebnému dáme dál, nezištně, jen tak, ze slitování.

Almužna je jednou z forem překonání zla sobectví a sebestřednosti, k nimž jme všichni pokoušeni.

Milé sestry, milí bratří, zkusme si dnes znovu připomenout, že Kristus je nám v postu blízko, sám se čtyřicet dní postil. Že Kristus je nám zvlášť v pokušeních blízko, i proto je všechna sám podstoupil. Že Kristus je nám blízko i v našich pádech pod pokušeními, proto třikrát spadl pod tíhou kříže, proto na kříž vzal všechny naše bolesti a hříchy.

I s tím vším nějak zkusme slavnostně vstoupit do doby postní. A nepřeslechněme Boží pozvání k obrácení, postu, modlitbě a almužně.

stáhnout pdf