Slovo k povzbuzení na neděli 19. července 2026, na 16. neděli v mezidobí – A

Milé sestry, milí bratří,

nebeské či Boží království je v evangeliu bohatý a široký pojem. V zásadě v sobě zahrnuje vše, co patří ke vztahu člověka s Bohem: Boží blízkost, Boží vládu v lidských životech, Boží milosrdenství, lidskou víru, naději a lásku, dobro, věčnost. A tak dále. Prostě Boží svět dobra a víry na zemi, v lidských srdcích a činech, mezi lidmi.

V dnešním úryvku je nebeské království nejprve přirovnáno k člověku, který našel na svém poli dobré semeno a mezi ním i plevel, respektive k dobrému semeni, které musí až do jeho konce růst i s tím špatným. Pak je přirovnáno k hořčičnému zrnku, ze něhož vyroste velký košatý keř. A nakonec ke kvasu, který, ženou zadělaný do velkého množství mouky, vše prokvasí.

Všechny tři obrazy se navzájem doplňují, každý z nich osvětluje nějaký rozměr Božího nebeského království. Ostatně proto takových obrazů a přirovnání sám Pán Ježíš v evangeliu říká celou řadu a v různých situacích. U Matouše najdeme dokonce sedm takových podobenství o nebeském království. «Nebeské království je podobné…». Sedm je číslo plnosti, evokuje, abychom si u každého z nich mohli říci „i toto patří k Božímu království“, a teprve u všech dohromady „to je Boží království“.

První dnešní podobenství – o pšenici a plevelu – následně Ježíš sám vykládá. Je tak celkem zřejmé, kdo je kdo a co je co. Ale nabízí se otázka, proč člověk sám nemůže nějaký plevel vytrhat, když škodí ostatním? Proč se nemůže zbavit někoho, kdo třeba tyranizuje své okolí a ubližuje mnohým? A proč mají obce křesťanů, na něž toto podobenství nejspíše primárně cílí, mezi sebou tolerovat zlé?

Cožpak konečně neplatí i jiná slova Kristova, anebo Pavlova, která evokují takřka opak? Cožpak není navýsost lidské a křesťanské se postavit zlu v prospěch slabých?

Ano, je. Je třeba se snažit ze světa vymýtit zlo, nakolik nám přísluší, postavit se zlu dobrem, zvlášť je třeba se ujímat slabých a bezbranných, nakolik to je v našich silách, a to i za cenu nasazení sebe sama. To je třeba, ale evangelijní obraz nám k tomu snad dodává trojí „ale“…

Zaprvé, že ne vždy jsme schopni rozlišit, co je plevel a co je pšenice. To je asi výklad evangelijnímu obrazu nejbližší; rašící plevel není přeci hned a už vůbec ne snadno rozpoznatelný od rašící pšenice. Člověk ve vymycování zla by proto neměl být unáhlený, nesmí soudit předčasně, zvlášť není-li nebezpečí z prodlení. Aby nevytrhl či nezašlápl dobro v domnění, že je to zlo. Měli bychom být také pokorní ve svých soudech. S vědomím, že konečným soudcem je stejně jedině Bůh.

Zadruhé, že ne každý plevel musí být pšenici škodlivý, některý může být dokonce krásný. Proto snad může existovat, i když to není pšenice. Zdá se totiž, že ne vše, co odporuje některým ideálům křesťanství, je plevelem, je škodlivé a ubližuje. A opět, kdo jsme my, abychom soudili.

A zatřetí, že některé zlo musíme možná snést, abychom neponičili jiná dobra v jeho sousedství. Takovýto výklad je sice trochu ošidný, může vést k alibismu či k nebezpečnému postoji „účel světí prostředky“. Toho se je třeba vyvarovat. Ale je také asi třeba přijmout, někdy tomu tak skutečně je, že nějaký ten plevel musí být raději tolerován, aby nebyla zničena křehká pšenice. Ve smyslu hierarchie hodnot a pokorného rozlišování tolerovatelného a netolerovatelného.

Druhý a třetí obraz – o hořčičném zrnku a kvásku – jsou postaveny na kontrastu: Z maličkého semínka, majícího nanejvýš dva, tři milimetry, vyroste velký a košatý keř převyšující všechny ostatní v zahradě. Malý kousek kvásku prokvasí velké množství těsta, konkrétně tři měřice mouky, což je asi čtyřicet litrů, z nichž se dá připravit nějakých padesát kilogramů chleba.

Kontrast malého začátku a velkého konce, mezi nimiž je čas růstu a kvašení, má sloužit jako útěcha: I ze zdánlivě nepatrného začátku, ale plného života, může vyrůst něco velikého, krásného a užitečného. Víra se nám zdá být někdy malá a křehká, stejně jako prvním adresátům Matoušova evangelia se církevní obce musely zdát maličké. Přesto víra má Boží sílu růst a prokvasit život člověka i společenství, je-li zachována a rozvíjena. Stejně tak láska a naděje. A co se týče vyprazdňujících se kostelů, třeba jednou zase dojde k novému boomu křesťanských obcí, jako se tomu stalo v prvních staletích církve…

Kontrast malého začátku a velkého konce, semínka i kvásku, má sloužit i jako pozvání: Kultivovat v sobě vše dobré, i všechny nepatrné zárodky a záblesky lásky a milosrdenství, živit v sobě víru v Boha a v dobro, vztah s Bohem a s lidmi.

Kvásek vnáší do těsta život, kultivuje je životem, dává chuť a růst. Naše křesťanství jakožto Boží přítomnost v nás by mělo být kváskem našeho života. My bychom pak jako lidé měli být kváskem svému okolí, ochucovat, a ne ztrpčovat život svých blízkých. Měli bychom chtít být Boží chutnou přítomností mezi lidmi, i navzdory svým jiným slabostem…

U košatého keře je příznačné, že «když vyroste, je větší než ostatní zahradní rostliny a stane se z něho keř, takže přilétají ptáci a hnízdí v jeho větvích». Což je krásná metafora, obraz lidského srdce skýtajícího bezpečí, stín a přijetí všem duším poletujícím a bloudícím světem. To je obraz hodného člověka, třeba nejobyčejnějšího, hořčice na Blízkém Východě je docela prostou a běžnou plodinou. K dobrému, košatému, otevřenému a pohostinnému srdci by nás vztah s Bohem skrze Ježíše, naše křesťanství mělo vést…

To jsou skutečné ideály (doslova!), po nichž bychom měli toužit a o jejichž uskutečnění bychom se měli s Boží pomocí snažit…

Milé sestry, milí bratří, snad se neurazíte, když si opět připomeneme fascinující postavu Jeana Valjeana z Hugových Bídníků.

Jestliže jsme minulou neděli mohli na jeho postavu hledět jako na toho, kdo ztělesni podobenství o semínku zapadnuvšího do dobré půdy, jako na toho, pro koho se dobro stalo volbou, kdo se svou opcí pro dobro dokázal vymanit ze své bídnické predeterminace, s Boží pomocí. Pak i dnes si ho můžeme vzít jako výmluvnou literární ilustraci dnešních podobenství: Jean Valjean, sám zprvu bídník, v sobě zjevně nechal vyrůst kvásek dobroty, který do něj svou laskavostí zasadil biskup Myriel, kvásek Boží dobroty, který prokvasil celý jeho život. A stal se Valjean tak košatým stromem pro všechny bloudící bídníky, které kdy cestou životem potkal. Různými způsoby ochutil jim život, když se jich ujal a pomohl jim, dal jim bezpečí, dal jim najíst. Ulehčil jim jejich bídný úděl. A tak se z bídníka Jeana Valjeana stal nejen Boží strom, ale vpravdě světec, dobrý člověk.

Volba dobra, s Boží uzdravující pomocí, přináší vždy užitek okolí toho, kdo se pro dobro rozhodl a dennodenně znovu rozhoduje, i jako třeba jako pro zadostiučinění za svá minulá provinění. «Spravedlivý musí být lidumilný. Svým synům poskytuješ radostnou naději, že po hříchu dáváš příležitost k pokání» jsme slyšeli v prvním čtení z Knihy moudrosti, nejmladší knihy Starého Zákona…