Slovo k povzbuzení na neděli 19. dubna 2026, na 3. neděli velikonoční – A

Milé sestry, milí bratří,

evangelium o „emauzských učednících“ je dobře známé, tolikrát komentované, mnohokrát vyobrazené. Konečně i při velikonočních bohoslužbách se rok co rok čte hned několikrát: Dva učedníci, patrně z širšího okruhu Ježíšových sympatizantů, o velikonoční neděli odpoledne odcházejí zklamaní z Jeruzaléma do vesnice zvané Emauzy, vzdálené nějakých deset, dvanáct kilometrů. Cestou se k nim připojí zmrtvýchvstalý Kristus, otevírá jim Písma, je to nadchne, ale rozpoznají ho až při večeři v Emauzích. Jakmile se tak stane, jakmile jim spadnou šupiny z očí, Kristus jim zase zmizí. Oni se vydají hned zpět do Jeruzaléma, vyhledají apoštoly a zvěstují jim, co se jim přihodilo. Apoštolové se zase podělí o své zkušenosti, že se Kristus zjevil Šimonovi. Jak nám to celé předkládá evangelista Lukáš…

Jak známo, dnešní evangelijní vyprávění zejména svou plasticitou, svou strukturou nám může připomenout dva důležité momenty, dvě situace z našeho vlastního křesťanského života:

Jednak mši svatou. V ní přeci také nejprve zaznívá Boží slovo, aby zapálilo lidská srdce a připravilo je na bohoslužbu eucharistickou, na svaté přijímání, které následuje.

A jednak samotný proces uvěření, cestu ke křtu, katechumenát. Vše začíná dobou poznávání Krista vírou skrze slovo, ideálně postupným nadšením, aby pak vše vyvrcholilo přijetím iniciačních svátostí; křtu, biřmování a eucharistie.

Pocit, že nám v evangelijním příběhu zarezonoval průběh mše svaté či katechumenátu, je docela správný a má svůj důvod. Nejen v příběhu samotném jako svém novozákonním vzoru, ale i ve zkušenosti nejranějšího křesťanství, která se do samotného textu 24. kapitoly Lukášova evangelia již propsala. Evangelium totiž není jen svědectvím toho, co se stalo, a vzorem, prototypem toho, co se má dít, ale už i odrazem toho, co se pak také děje.

To platí o evangeliu obecně, ale o svědectvích setkání se Zmrtvýchvstalým zvlášť a o emauzských učednících par excellence. Ve smyslu, že do konečného evangelijního vyprávění, zachycujícího tradované svědectví toho, co se v den Kristova zmrtvýchvstání odpoledne nějak skutečně stalo, se zároveň reálně propsala zkušenost dvou, tří následujících generací křesťanů, zkušenost, kterou svatopisec do svého textu zakomponovává.

Evangelista Lukáš píše nějakých padesát let po událostech samotných. V té době bylo už nějak jasné, kde je Kristus zmrtvýchvstalý nadále tajemně jedinečně zakoušen: V hlásání víry a v lámání chleba, biblicky řečeno. V Božím slově, zejména evangelia, při stávání se křesťanem, v hlásání a poznávání víry a v katechumenátu, a při mši svaté, nám bližší terminologií vyjádřeno.

Fakt, že se do evangelijního svědectví propisuje i zkušenost nejranějšího křesťanství, individuální i kolektivní, novozákonní text nijak nediskvalifikuje. Jen připomíná, že s tímto uchopením vírou na základě vlastní duchovní zkušenosti prvotního křesťanství musíme při četbě novozákonního textu počítat. Že obraz Krista je touto vírou už nesen.

Proto je samozřejmě těžší rekonstruovat, jak přesně se vše do detailů stalo, byť se to nějak skutečně stalo; na i historické pravdivosti Zmrtvýchvstání křesťanství stojí. Koneckonců právě i ona následná zkušenost prvotního křesťanství ji potvrzuje. Jestliže Kristovu přítomnost zakoušely jako autentickou následné generace, pak její počátek, Kristovo reálné podivuhodné pozemské působení, jeho smrt, zmrtvýchvstání a zjevení se, musel být něčím skutečným.

Takováto snad legitimní četba nám tak mimo jiné připomíná, kde Krista i po více než dvou tisíciletích stále nově hledat, kde být zvlášť otevřeni jeho autentické přítomnosti; v Božím slově evangelia a v lámání chleba. Připomíná nám tak nenahraditelnou cennost eucharistie, slavené už od biblických dob vždy první den v týdnu, každou neděli, a nakonec i každý den. A také to, oč by nám mělo tak při nedělní návštěvě kostela především jít; o přítomnost Zmrtvýchvstalého, jedinečně v Božím slově a v eucharistii. Což je konečně něčím mnohem podstatnějším a krásnějším než jen „nedělní povinností“, nebo jinými, často ještě mnohem marginálnějšími důvody a motivacemi, pro které se jen může do kostela chodit.

Nicméně velmi důležité je i vyústění dnešního evangelia: Jakmile ti dva učedníci zmrtvýchvstalého Ježíše rozpoznají při lámání chleba, jakmile jim spadnou ony šupiny z očí, ihned se vydají na cestu zpět do Jeruzalém. K apoštolům a ostatním, aby jim sdělili, koho a jak potkali. A Kristus se jim všem znovu zjevil.

Po rozpoznání Krista, po identifikaci autenticity pocitů svého nitra se tak oba učedníci vydají se hned na cestu. S trochou nadsázky a obrazně řečeno: Zpět i dopředu zároveň, ke kořenům i do nového, od Krista k lidem, od zkušenosti setkání ke zvěstování a sdílení víry, z Emauz do Jeruzaléma. V každém případě se dají do pohybu. A je to dobře.

Pohyb je přece znamením života. Je vlastně jeho prvním (vnímatelným) projevem. Duše (psýché) je zdrojem vlastního pohybu všeho živého (je entlecheia). Tak je tomu u života fyzického (vegetativního či sensitivního), tak je tomu u života duchovního (duševního či spirituálního). Tak je tomu i u života Božího. V Bohu samotném i v nás lidech a na celé zemi.

Jakékoli dobro je pohybem, pohyb je předpokladem a průvodním jevem dobra. Dobré činy jsou vždy nějakým vyjitím z vlastní uzavřenosti k Bohu, lidem a světu, vyjitím ze svého komfortu v ústrety druhým. Dobro je pohybem, protože jeho základem je pro-existence, neboli žití pro: Boha, lidi, svět a ideály, žití, které pohybem být musí.

Proto dání se do (aspoň nějakého) pohybu je jedním z prvních znamení zkušenosti Boha, zkušenosti setkání se Zmrtvýchvstalým, znamením jeho autenticity. Křesťanská zkušenost, mystická, tajemná by nás měla vést k činům, k dobrým činům, a i novým činům. Jako ty dva emauzské učedníky v dnešním evangeliu. A také obecně k nové chuti žít, hýbat se. A k radosti z toho všeho, ze života, z následování Krista, ze vztahů i z možnosti konat dobro, a to za všech okolností.

Milé sestry, milí bratří, fakt, že Kristus historický, pozemský i zmrtvýchvstalý, je nám přístupný jen skrze víru prvotní církve propisující se do evangelijního svědectví, na jeho skutečnosti nic neubírá, ani na té historické. Naopak. Zve nás k otevření se vlastní autentické zkušenosti s ním, jedinečně v Božím slově a svátostech. Abychom byli pohnuti k pohybu. K dobrým činům, vyvěrajícím z životního nastavení nesobecké pro-existence. K chuti žít a k radosti ze života, díky nimž se i dobro koná snadněji, ne teoreticky, ale prakticky…

stáhnout pdf