Slovo k povzbuzení na neděli 19. října 2025, na 29. neděli v mezidobí – C

Milé sestry, milí bratří,

úryvek ze starozákonní knihy Exodus nás přenesl někam do poloviny 13. století př. Kr., do doby krátce po vyvedení Izraele z Egypta, na poušť, ještě před doputováním k Boží hoře Sinaj. Amalečané neboli Edomité, kteří svůj původ odvozovali od Ezauova vnuka Amáleka a v kterých Izrael spatřoval symbol všech svých nepřátel, začali bojovat proti Izraeli. Ten, veden Jozuem, zvítězil «ostřím meče», když se Mojžíš, podpírán Árónem a Churem, modlil k Hospodinu, důvěřuje v něj.

Následná část žalmu 121. byla zase přímo výronem důvěry v Hospodina: «Nedopustí, aby se tvá noha zvrtla… Hospodin tě střeží… Za dne ti slunce neublíží… Ani měsíc v noci».

Možná nás napadlo, že blažený ten, kdo s těmito biblickými texty nemá pražádný problém…

Je tomu opravdu tak, že všechny boje a války Izraele – ať už během putování do Zaslíbené země, či při jejím postupném obsazování – chtěl Bůh? Je tomu tak, že Bůh by byl skutečným strůjcem všech krvavých vítězství Izraele «ostřím meče»? Že se právě v nich projevovala jeho Boží moc? Dnešní starozákonní úryvek, zdá se, přeci o něčem takovém mluví.

Anebo, je také vždycky pravda, že bohabojným se nic nestane, že Boží pomoc je vždy nablízku a všichni utištění se dočkají zjevného Božího zastání? Tak zpíval zase dnešní žalm.

Už i pro svatého Augustina představovaly starozákonní texty dnešnímu prvnímu čtení podobné velký problém. Dokonce byly důvodem, proč se nechtěl ani stát křesťanem a raději setrvával u sekty manichejců, mimo jiné Starý Zákon odmítající. Dokud neuslyšel v Miláně kázání svatého Ambrože, který, aniž by popíral dějinnou zkušenost Izraele s Hospodinem, vykládal starozákonní Boží slovo především alegoricky, jako obraz či předobraz.

Ano, za celým Starým Zákonem je nepopiratelně autentická dějinná zkušenost s Bohem. Ale snad se můžeme odvážit říci, že ještě nedokonalá. Nesoucí v sobě ještě neúplný obraz Boha, na Krista teprve čekající, teprve postupně zrající a očišťující se. Proto neumíme ve starozákonních textech přesně rozlišit, co je jen lidskou projekcí Boha a touhou po něm, co nedokonalým a co dokonalejším porozuměním jeho zjevení, co je jen lidské a co skutečně Boží, co překonané a co trvale platné.

I z toho důvodu se můžeme odvážit domnívat, že kupříkladu za všemi těmi starozákonními Božími válkami, vyhlazováními dobývaného území je leckdy mnohem více jen lidského, nedokonalého, hříšného a porušeného. Možná i více než toho přímo Božího. Vždyť hlavním kritériem rozlišení Božího a ne-božího by mělo být vždy Kristovo evangelium, nejdokonalejší možné slovo Boží ve slově lidském. A to je slovem lásky a života, ne nenávisti a smrti.

Vraťme se ale ještě přímo k dnešním starozákonním textům. A tedy k jejich alegorické četbě, po vzoru svatého Ambrože. Alegorická četba je totiž je nejen možná, ale chceme-li ve starozákonních textech hledat to trvalé platné a Boží, někdy i jediná možná.

Co nám tedy v obrazné četbě dnešní starozákonní čtení a žalm snad říkají?

První čtení snad to, že Bůh chce být naší silou ve všech našich bojích o dobro, ve vnitřních bojích proti svodům zla. Necháme-li se jím vést, můžeme na své životní pouti tento duchovní boj vyhrát, podobně jako Izraelité zvítězili nad Amalečany.

A že také má smysl, abychom se modlili jeden za druhého, abychom jeden druhého v modlitbě podporovali. Modlitbou, lidskou blízkostí, anebo i všemožně jinak, tak jako Árón a Chur podpírali ruce Mojžíšovy.

Takové poselství je v každé době důležité. Člověk musí sám v sobě bojovat proti zlu, proti pokušení k němu, nesmí nechat své nitro ovládnout zlobou, nepřítelkyní života, musí se jí nejprve na kolbišti sebe samého vzepřít. Aby pak mohl čelit zlu kolem sebe, a to především láskou, a neplodil zlo další. Což vše je přeci jedním z nejvýraznějších evangelijních apelů.

A člověk se má také modlit, za sebe i za druhé. Být nablízku svým bratřím a sestrám.

Alegorická četba žalmu například říká, že ony přísliby, kdy bohabojnému se nic nestane a nic mu neublíží, se spíš než na jeho pozemské zabezpečení v tomto světě vztahují především na jeho duši, jeho nitro, na zabezpečení pro věčnost.

Má-li člověk živý vztah s Bohem, má naději, že mu opravdu nic podstatně neublíží. Přátelství s Bohem ho ponese i nejtěžšími zkouškami, které na něj dolehnou, dá mu sílu v nich obstát. Nitro a činy takového člověka se mají naději stát Božím královstvím. Navzdory všemu těžkému a bolavému, co na něj doléhá.

Podobným směrem by se mohlo ubírat i porozumění dnešnímu evangeliu. Zazněl v něm příměr o neodbytné vdově a nespravedlivém soudci, zdůrazňující též potřebu neustálé modlitby. Tento příměr je i ukázkou, jak příklady vzaté z našeho světa sice cosi pravdivého o Bohu vypovídají: Bůh vyslyší prosby těch, kteří k němu volají ve dne v noci. Ale zároveň – pro svou pouhou analogičnost a nedokonalost – mohou být i velmi zkreslující: Bůh přeci není lenivý a nespravedlivý soudce, který vyhoví jen pro neodbytnost prosebníků.

Nicméně protože jinak než na základě podobných přirovnání vzatých z našeho světa a života o Bohu a božích věcech dost dobře hovořit nejde, činí tak i sám Pán Ježíš. A tak je dobré i tomuto jeho příměru pozorně naslouchat: Jestliže lidé pro neodbytnost prosby druhých je (aspoň někdy) vyslyší a vyhoví jim, o co více tak činí dobrý Bůh. Stačí ho tedy neodbytně prosit a Bůh nám dá vše, oč prosíme.

Jenže, ani tomu přeci neodpovídá naše zkušenost. Vždyť kolikrát o něco úpěnlivě prosíme, k modlitbě přizveme ještě dva nebo tři v Ježíšově jménu, a stejně se nic nestane. A to nejen tehdy, prosíme-li o něco, co není dobré, anebo je-li v cestě svoboda druhého člověka. V takových případech si asi dovedeme nevyslyšení svých proseb ještě nějak zdůvodnit. Jenže naše modlitby nejsou někdy vyslyšeny ani u věcí zjevně dobrých a na druhých nezávislých. Jak to, že Bůh se ani tehdy nezastane svých vyvolených a nechává je tak dlouho čekat?

Pokusů o odpověď i na tuto palčivou otázku je také jistě celá řada. Problém nevyslyšených modliteb provází přeci křesťany od samých počátků křesťanství.

Jednou z odpovědí může být napětí mezi naším očekáváním a způsobem Božího vyslyšení, ne nepodobné napětí mezi příměrem vzatým ze stvoření a Boží skutečností. Jinou, známou a asi nejuspokojivější odpověď nám nabízí opět svatý Augustin: Své jednotlivé dary dává Bůh, jak chce, jednou ano, jednou ne, možná podle toho, nakolik je takový dar skutečně ku prospěchu dotyčného člověka na cestě k věčnosti. Ale jediný dar, který Bůh dá o něj prosícím vždy, je dar Ducha svatého, protože ten jediný Kristus skutečně slíbil. Dar Ducha svatého, který je silou Kristova přebývání v nás, silou k dobru. Pokud o tento dar budeme neodbytně prosit, klidně jako ta vdova, ten jediný můžeme, bude-li naše srdce otevřené, dostat vždy. A to není odpověď vůbec neuspokojivá…

Milé sestry, milí bratří, zkusme tedy číst dnešní starozákonní příběh spíše než jako prototyp nějaké „Boží války“ jako obraz příslibu Boží pomoci k přemožení opravdového Nepřítele, k přemožení zla. Jako pozvání k boji o dobo dobrem, v našem srdci a životě i v našem mikrosvětě. Žalm zkusme slyšet jako příslib jakési vnitřní bezpečnosti srdce, zůstane-li v něm Bůh. A evangelium jako výzvu k prosbám k Bohu, který je vždy větší než naše představy, ale který nám sám sebe – svého Syna a Ducha – chce opravdu dát. Jako sílu k víře, naději a skutečné lásce, jako vnitřní radost a pokoj. Které bychom měli dávat i dál…

stáhnout pdf