Slovo k povzbuzení na neděli 2. března 2025, na 8. neděli v mezidobí – C

Milé sestry, milí bratří,

kdykoli se snažíme ptát, co nám Boží slovo říká přímo do naší konkrétní situace, dostáváme se vždy do určitého nebezpečí, že do něj budeme vkládat své představy, co slyšet chceme a co naopak ne, a tak poselství Božího slova pochopíme spíše zkresleně, že v něm budeme více my než Bůh. A o co intenzivnější je prožitek a naléhavost otázky, na niž v Písmu budeme hledat odpověď, o to větší takové nebezpečí sebeprojekce je. Na druhou stranu jinou možnost nemáme než se Písma ptát. A musíme se ptát, zvlášť když nějakou aspoň trochu Boží odpověď potřebujeme. Od toho zde Boží slovo konečně je. Potřebujeme je o to více, oč náročnější a těžší se naše životní situace stane. A tak se ptejme, navzdory riziku, že mu nebudeme vždy rozumět, že se třeba v pochopení i spleteme, že si leccos je domyslíme či namyslíme.

Měli bychom se ptát, neboť situace světa, který nás obklopuje, je složitá, možná složitější než kdy předtím. Různá jeho nebezpečí jsou reálná a velká, asi více než dříve. I naše osobní situace je leckdy složitá, neseme a snášíme různé těžkosti, nerozumíme mnohému. Není proto divu, že v Božím slově potřebujeme najít inspiraci, co máme dělat a jak vše nést.

Zkusme se tedy v tomto duchu zaposlouchat do dnešních biblických textů…

V evangeliu pokračujeme v četbě Ježíšovy Řeči na rovině podle Lukášova sepsání. Dnešní úryvek je další sekvencí Kristových výroků – připomínajících mudroslovné aforismy – k různým oblastem lidského života. Zaprvé že je potřeba vidět, nebýt oslepen a zaslepen, nenechat se vést slepými («Může slepý vést slepého? Nespadnou oba do jámy?»). Zadruhé že je třeba být pokorný, být si vědom své vlastní slabosti, nebýt pokrytecký («Jak to, že trám ve vlastním oku nepozoruješ?»). Zatřetí že bychom měli rozlišovat podstatné a nepodstatné, trám od třísky («Napřed vyndej ze svého oka trám, a teprve potom budeš dobře vidět, abys mohl vyndat třísku»). A začtvrté abychom se stále snažili vnímat rozdíl mezi dobrem a zlem, mezi sladkými fíky a bodavým trním («Každý strom se pozná po vlastním ovoci»). Snad tak nějak bychom mohli shrnout dnešní evangelium.

V prvním čtení bylo předznamenáno perikopou ze starozákonní mudroslovné knihy Sirachovcovy, plné mudroslovných aforismů. Mimo jiné že zkoušky a čas nejlépe odhalí, co je v člověku («V peci se osvědčí nádoba od hrnčíře… Ovoce ukáže, jak byl strom pěstěn»).

Žalm následně vyzpíval chválu lidské spravedlnosti («Spravedlivý pokvete jak palma, poroste jak cedr na Libanonu»).

A druhé čtení z Prvního listu apoštola Pavla Korinťanům k tomu všem přidalo povzbuzení, že pro Kristovo zmrtvýchvstání, pro víru ve věčnost se nikdo nemá ničím a nikým nechat zviklat od díla Páně, tedy od díla dobra («Vítězně je smrt navždy zničena… Proto buďte pevní…, nedejte se zviklat a vždy vynikejte v dílu Páně»).

Co si z těchto slov tedy máme odnést do života právě v dnešní době? Zkusme snad několik následujících střípků…

«Může slepý vést slepého, nespadnou oba do jámy?». Slepota není dobrá. Není dobré nechtít vidět, co se kolem nás děje. Naopak, je třeba chtít vidět, co se děje. A nenechat se oslepit. Ani vlastním strachem, ani vlastní bolestí, ani starostmi o své blízké, ani vlastním sobectvím, ani pohodlím, ani vlastními představami, ani ideologiemi jakéhokoli ražení, ani různými lžimesiáši. Ale ani svým štěstím, svými radostmi a plány se nesmíme nechat oslepit, prostě ničím.

Vidět skutečnost je někdy náročné, ne všechno viděné všichni vidoucí vždy unesou. Ale přesto chtít principiálně vidět, co se děje, a neuzavřít se v sobě ke zralému člověčenství patří. Měli bychom proto mít ochotu vidět, co se děje, hlavně co se děje kolem nás, v našich mikrosvětech, za něž jsme spoluzodpovědní. Ostatně proto nám byly dány oči.

Byl-li nám k nim dán i dar víry v Boha, světlo k vidění Boha vírou, ptejme se Boha, co tedy činit, jak pomoci, jak se chovat, jak reagovat na dění kolem sebe. Mějme touhu být osvícení Božím světlem, které nás vždy a za všech okolností vede k bezpodmínečné lásce. Ta je křesťanskou odpovědí na realitu. Odpovědí, která chce prospět potřebám okolního světa a jeho dění, ne žít jen pro sebe.

«Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ?» Vědomí vlastní slabosti, vlastního „másla na hlavě“ nás má sice vést k neodsuzování druhých, ale určitě nás nemá odradit od snahy konat dobro. Naopak, vlastní slabost a hříšnost a vědomí vlastní křehkosti nás mají vést k o to intenzivnějšímu volání o pomoc Boží ke konání dobra a hlavně ke snaze dobro konat, a tak třeba i zadostiučinit za své minulé hříchy současnou láskou. Dobrem máme napravovat (námi) porušený řád světa.

Je třeba také rozlišovat mezi trámy a třískami, mezi podstatným a nepodstatným. Neztrácet čas a energii nepodstatným a věnovat se podstatnému.

Kéž bychom zanechali malicherných sporů a nesmyslů, kterými se mnohdy mezi sebou rozdělujeme a trápíme jeden druhého, a soustředili na to podstatné; na vztahy a na dobro, na víru, naději a lásku. «Tvoříme-li tedy jedno společenství, varujme se všeho, co nás vnitřně dělí, nechme nerozumných hádek, nechme sporů, ať je Kristus jako Bůh náš mezi námi!» uslyšíme v hymnu při mytí nohou na Zelený čtvrtek.

«Není dobrý strom, který dává špatné ovoce. Každý strom se pozná po vlastním ovoci». Je dobro a zlo. I při vší složitosti světa a smíšenosti obého jsou prostě činy zlé a činy dobré. Jsou zla, která nemohou být relativizována, a dobra, která nemohou být znevažována. I to je třeba vědět a vidět.

I při vší podmíněnosti okolím a okolnostem, nakonec na každém z nás záleží, jaké ovoce po nás ve světě pro druhé zůstane, zda dobré anebo zlé. Doba krizí je dobou zrání ovoce a jeho sklizně, dobou, kdy je sladkého a dobrého ovoce potřeba více než kdy jindy.

My jsme stromy. Jaké ovoce světu kolem sebe dáme a zanecháme? Jaká stopa, brázda, jaké plody po nás zůstanou, musíme se denně ptát. A podle toho jednat. Aby byla aspoň trochu dobrá.

Milé sestry, milí bratří, Bůh nám neslíbil, že vše dopadne dobře (bohužel ani že konflikty brzy skončí, že válka skončí a že bude nastolen mír a spravedlnost, byť si to všichni přejeme a bylo by to dobře). Ale boží Syn nám slíbil, že s námi zůstane a že nám dá Ducha svatého, jeho silou sám sebe, svou sílu, svou blízkost, ať se děje, co se děje.

U Boha proto čerpejme svou útěchu a sílu, pro sebe i své blízké a snad i pro ty vzdálené. Modleme se k Bohu za všechny. A hlavně se snažme s Boží pomocí konat dobro, žít naplno jeho konáním, pomáhat, kde se dá. Snažme se věřit, doufat a milovat, činit, co je v našich silách, pracovat, využít čas života, který máme. A rozlišovat podstatné od nepodstatného.

Nenechme se zparalyzovat. Nepropadněme malomyslnosti, nenechme se ničím a nikým složit; to bychom nikomu a ničemu nepomohli. Nefňukejme a pracujme na dobrých dílech, každý podle svých možností. Buďme vděční, že žijeme, když je život tak krátký a křehký. Ale zkusme žít lépe, méně sobecky, více s ohledem na druhé, více s Bohem a lidmi a také s pohledem na věčnost.

I takové jsou snad apely, které v (nejen) dnešním Božím slově můžeme nějak zaslechnout…

stáhnout pdf