Slovo k povzbuzení na neděli 2. listopadu 2025, na Vzpomínku na všechny věrné zemřelé

Milé sestry, milí bratří,

při včerejší slavnosti jsme slavili všechny svaté, všechny spasené všech dob, jejichž duše jsou již v nebi, v plnosti nebeské radosti a života kolem trůnu Beránkova. Dnes vzpomínáme na všechny věrné zemřelé, jak se dnešní památka, slavená na křesťanském Západě od konce 10. století, také jmenuje.

Mezi věrné zemřelé patří pochopitelně i všichni svatí slavení včera. Ale je to společenství ještě větší. Patří mezi ně i mnozí (či všichni) další, kteří sice zemřeli v řádu spásy, ale jejichž duše ještě nedosáhly její plnosti. To jsou ti, kteří ještě procházejí posmrtným dočištěním. Neboť ve chvíli smrti, kdy se jejich duše oddělily od těl, kdy z těl vyšel jejich život a jejich já, neodešli tito umírající na věčnost ještě zcela připraveni. A právě na ně – ze všech zemřelých – dnes pamatujeme především.

Kdo všechno mezi tyto posmrtně se ještě dočišťující patří, pochopitelně nemůžeme vědět. Ale že takové jsou duše možná mnohých lidí, si můžeme myslet. Vždyť se zdá, že mnozí lidé umírají nějak v přátelství s Bohem. Ale zároveň možná ne s ním zcela smířeni, možná ne zcela připraveni na odchod k němu, dozajista ne zcela proměněni ke Kristově podobě. Však si zkusme představit, jak by to bylo asi s námi, kdyby k nám nenadále přišla smrt a už bychom nemohli na životě nic změnit či napravit. Co se stalo, nedá se odestát.

Tato takřka všelidská zkušenost, tušení a jistý pokorný realismus stály patrně u vzniku a rozšíření dnešní vzpomínky. A už mnohem dříve se staly důvodem zrodu bohoslužebné praxe modlitby za zemřelé včetně samotných pohřebních obřadů. Něco podobného najdeme ostatně i mimo křesťanství, v jiných kulturách a náboženstvích.

Stavem těchto ne zcela připravených a přesto v přátelství s Bohem umírajících duší je – v křesťanské eschatologii – onen očistec (purgatorium). I přestože na křesťanském Západě byl v dějinách vnímán spíše jako jakýsi okraj pekla, „předpeklí“ (limbus inferni), možná si ho – v souladu s křesťanským Východem – můžeme představit spíše jako okraj nebe, jako jakési „přednebí“ (limbus coeli). V každém případě předpokládáme, že duše v očistci ještě zcela nevidí Boha, přinejmenším ne jako v nebi, a dočišťují se očistným ohněm (ignis purgatorius). A to nějak „bolí“. Byť i tyto duše jsou již v řádu spásy.

I když nakonec jen sám Bůh ví, jak to je, kolik kde je duší, vzpomínkou na duše v očistci vzpomínáme patrně na mnohé zemřelé. Protože krom kanonizovaných svatých o nikom nemůžeme s jistotou vědět, zda je již v nebi. A stejně tak o nikom nemůžeme vědět, že by jeho duše byla zavržená, že by v pekle; a kéž by nakonec taková nebyla vůbec žádná.

Modlíme se tedy dnes za duše opravdu všech (aspoň nějak) věrných zemřelých, za dokončení a urychlení procesu jejich dočištění, za skončení jejich přípravy k nebeské hostině. Za ty, které jsme znali a měli rádi, i za ty, které jsme znát nemohli, včetně těch, na které nikdo už nepamatuje.

Zastavme se ještě na chvíli nad biblickými čteními, která jsme před chvílí slyšeli.

První z nich bylo z Druhé knihy makabejské. Jako každoročně nás přeneslo do první poloviny 2. století př. Kr., do doby povstání Judy Makabejského a jeho bratří proti helenizačním snahám syrského krále Antiocha IV. Epiphana, do doby makabejských válek za náboženskou svobodu. Popisuje situaci po jedné z bitev, kdy Juda nachází u padlých židovských bojovníků pohanské amulety a interpretuje to jako důvod, proč zrovna oni padli. Před Boží soud nemohli tak v očích starozákonního svatopisce přijít docela připraveni, neboť nosit amulety bylo modloslužbou. Proto Juda nechává zástupně za ně přinést smírnou oběť, oběť za hřích.

Jak se také každoročně připomíná, jde o nejstarší biblickou zmínku, kdy se živí modlí za spásu zemřelých, kdy za spásu jejich duší dokonce přinášejí kultickou oběť. Mimo jiné jde o již starozákonní svědectví přesvědčení, že Božího odpuštění může člověk dojít i za prahem smrti a že mu k tomuto odpuštěním mohou pomoci i modlitby živých. Jak ostatně také najdeme nejen v biblickém, ale v různých obměnách i v jiných náboženstvích.

Jde tedy o předobraz toho, co děláme my dnes: Modlíme se za dočištění zemřelých, slouží se za ně mše svaté, dnes a po celý týden chodíme na hřbitov a modlíme se za ně i tam. Zde je také „místo“ oněch plnomocných odpustků pro duše v očistci. Petrův nástupce, užívaje „moci klíčů“, jen stanovuje provedení, jak tak můžeme činit, což jsou ony podmínky pro získání odpustků.

Druhé čtení bylo z 15. kapitoly Prvního listu Korintským, z kapitoly, ve které svatý Pavel rozjímá o Kristově zmrtvýchvstání jako o přemožení smrti a otevření nebe, jako o důvodu oprávněnosti naší křesťanské naděje na život věčný.

Svým zmrtvýchvstáním Kristus potvrdil tušení a doufání lidi, že je věčnost, a také že on je vpravdě Božím Synem majícím moc odpouštět hříchy. Díky tomu máme všichni naději. Naše modlitby za zemřelé mají smysl a naše prosby o odpuštění (vlastních) hříchů mohou být vyslyšeny.

V evangeliu jsme naslouchali části Matoušovy 25. kapitoly. V ní jsou tři velká podobenství posledního soudu. O tom, podle čeho člověk bude souzen, podle čeho bude určeno, jaký bude jeho věčný úděl, spása anebo zavržení: Podle oleje v nádobách, podle využití svěřených hřiven, zejména hřivny času, a podle chování k bližním, respektive podle míry milosrdenství. Ze třech podobenství máme dnes před sebou první z nich, podobenství o deseti pannách-družičkách, pěti prozíravých a pěti pošetilých.

Mimo jiné nám, jako i zbylá dvě podobenství, připomíná, že věčná radost, vzetí na hostinu Beránkovu, není něčím samozřejmým, že naše duše, budou-li se podobat pěti pošetilým pannám, mohou být také shledány lehkými, zhaslými, bez oleje. Bez oleje Boží milosti, dobrých skutků. Bez oleje lásky k Bohu a člověku a světu, na které ze všeho nejvíce záleží.

Olejem může být řada dobrých věcí. Vedle nejdůležitější lásky jím mohou být i naše modlitby za zesnulé, kterými třeba nějak tajemně doplníme jejich třeba dohaslé lampičky, aby i oni již mohli vejít s rozsvícenými na Beránkovu svatební hostinu.

Modlit se za zemřelé je projevem lásky a soucitu, protože mimo Beránkovu svatební hostinu, v pekle – ať už je skutečně věčné anebo jen nekonečně dlouhou dobou do Kristova druhého příchodu – není radno skončit nikomu. A nepřejme to ani největším nepřátelům…

Milé sestry, milí bratří, víra v očistec je vlastně jedním z nejvýmluvnějších projevů snoubení se Božího milosrdenství a Boží spravedlnosti. Božího milosrdenství, že je možnost dočištění i po smrti; možná, kéž by nakonec pro úplně všechny. A Boží spravedlnosti, že hříchy nás lidí, zlé činy, které pácháme, musí být všechny také nějak potrestány, zadostiučiněny; doufejme že nakonec jednou provždy.

Dovolávejme se proto pokorně Božího milosrdenství, v těchto dnech zvlášť pro naše zemřelé.

A obnovme v sobě předsevzetí žít tak, abychom ani my nebyli Boží spravedlností shledání jednou lehkými, bez lásky. Obnovme touhu a snahu, aby naše životně stopa ve světě a v druhých lidech a našich vztazích nebyla zlá. I v duchu známého žalmu devadesátého: «Nauč nás počítat naše dny, ať dojdeme k moudrosti srdce». Nejen ovšem pro sebe, ale předně pro své okolí; bratry a sestry a svět kolem nás.

stáhnout pdf