Slovo k povzbuzení na neděli 2. října 2022, na 27. neděli v mezidobí – C

Milé sestry, milí bratří,

dnešní evangelijní úryvek před námi rozevírá Kristovu odpověď na prosbu apoštolů «Dej nám více víry». Můžeme v ní možná rozlišit dvě roviny, dva kroky: Nejprve slyšíme Ježíšova slova o síle víry, která by měla být schopna přesadit do moře i moruši s kořeny (morušovník je strom připomínající možná nejblíže naši jabloň, dožívající se až několik stovek let) a pak příklad služebníka, který celý den pracuje na poli svého pána, pak ho večer ještě musí obsluhovat při jídle a teprve poté si může sám vzít něco k snědku a pití a možná si i trochu odpočinout. Obě části na sebe navazují. tak je i dnešní evangelium předkládá, a proto stojí za to popřemýšlet o jejich vzájemné souvislosti.

Začněme příměrem, příkladem pracovitého otroka či služebníka (oba významy má řecké doulos) nedočkávajícího se žádného zvláštního vděku. Existuje jistě vícero možných výkladů.

Vše můžeme nejprve chápat jako alegorii jednoho z podstatných rozměrů našeho vztahu s Bohem: Služebníkův pán je Bůh, sám služebník představuje člověka, jeho prací je konat dobro na Hospodinův příkaz. Když tak služebník činí, nepředstavuje to nějakou zvláštní zásluhu, nýbrž jen naplnění smyslu jeho existence. Konání dobra, poslušnost Bohu je přeci nejvlastnějším úkolem člověka, jeho nejzásadnější povinností. Vzhledem k jejímu naplnění jsme proto vždy jen «služebníky neužitečnými», i kdybychom udělali všechno, co máme.

Zkrátka a dobře poslušnost – zejména v nejzásadnějším přikázání lásky – k našemu vztahu s Bohem také patří, na tom se nikdy nic změnit nemůže. Bůh je prostě Bůh, my jsme lidé.

Jistě by byly možné i další alegorizace jdoucí podobným směrem…

Ale vše je možné číst i bez obrazných výkladů, jen jako příklad ze života. Jenže pak asi nezbývá než se nad ním tak trochu pohoršit, klidně se nad ním i pobouřit: Jak může takový, byť jen příměr, vůbec vyjít z Kristových úst? Vždyť tomu, že jsou lidé nechávající si sloužit druhými a mající panskou moc nad nimi, případně tuto moc zneužívají, (tomu) by tak být nemělo! Navíc mezi Kristovými učedníky a učednicemi.

Jenže tak tomu bylo, je a bohužel asi i bude, a to až do konce světa. A Bůh, zdá se, s tím nic nedělá. Zdálo se, že s mezilidským násilím nedělal nic až ani ve Starém Zákoně, jak o tom svědčí postesk proroka Habakuka v dnešním prvním čtení. Zdá se, že nedělá ani v čase Zákona Nového, v čase našem. «Jak dlouho již volám o pomoc, Hospodine, ty však neslyšíš; křičím k tobě „Násilí!, ty však nepomáháš. Proč mi dáváš hledět na bezpráví? Můžeš se dívat na soužení?» může zvolat leckdo i dnes.

Vždyť kolik zla, násilí a nespravedlnosti přinášejících tolik bolesti je stále mezi námi lidmi, i mezi křesťany. A ba co víc, někdy se dokonce leckteré zlo začne odvolávat na Boha samotného, začne se jím sofistikovaně omlouvat, začne se maskovat jako nějaké dobro. Zlo navíc konají anebo z něj těží i ti, kteří se ke Kristu horlivě hlásí a dokonce se i k němu modlí. A to někdy zlo mnohem horší a kamuflovanější než lidé nevěřící, kteří často dobře vědí, že se nemají kam a za co skrýt. Jak to?

Nevíme, neumíme odpovědět, nevíme si rady. Ale je jasné, že podobné jevy byly, jsou a budou i problémem ve víře, v naší vlastní víře. Si Deus est unde malum? (Jestliže je Bůh, odkud se bere zlo?), zlo zejména ve smyslu utrpení nevinných a zvlášť bezbranných, je jedním z nejpalčivějších problémů náboženské víry vyznávající dobrého Boha, křesťanské zvlášť. Existuje samozřejmě takřka nepřeberné množství pokusů problém existence zla – nejen mravního ale i fyzického – nějak metafyzicky vysvětlit, nicméně žádný nenabízí beze zbytku uspokojivou odpověď. Protože asi ani nabídnout nemůže. Vždyť ani moudrá starozákonní kniha Job žádnou nedala, jen povzbudila k nezlořečení Bohu, k vytrvání ve víře v něj a ve spravedlnosti.

A možná právě o takové víře, která se musí vyrovnat s existencí zla, Pán Ježíš mluví v první části své dnešní odpovědi. Možná právě proto skandální příměr služebníka a jeho pána navazující na slova o síle víry. Víra v Boha, která má zůstat živou i navzdory tolikerému nesmyslnému zlu, tolikeré lidské patologii, a to i mezi Ježíšovými učedníky, totiž musí být opravdu silná. Že by i morušovník s kořeny vyrvala ze země a přesadila do moře, kdyby toto bylo jejím předmětem.

Vytrvat v živé víře je mnohdy opravdu zázrakem, a proto Božím darem, o který je třeba Pána Ježíše neustále prosit. Tak jak to učinili apoštolové v dnešním evangeliu.

Prosit o víru, že i navzdory všemu zlému, co se mezi námi lidmi děje, Bůh je a je dobrý, že Pán Ježíš je vtělenou Boží láskou, který Boží dobrotu největším možným způsobem zjevil a nám přiblížil. Prosit o víru, která nám dá sílu Boha hledat a nacházet a chtít ho poslouchat za všech okolností, za všech okolností chtít milovat všechny kolem sebe i vzdálené. Prosit o víru v Pána Ježíše, Božího Syna ukřižovaného a zmrtvýchvstalého.

To je víra, kterou nám Bůh zejména v těžkých životních situacích, věříme, chce dát. Víra, která dává naději a sílu žít dál, naději a sílu, o něž se máme rozdělit i se svými bližními, které třeba strach svírá ještě více než nás, když jim víra zatím dána nebyla.

Milé sestry, milí bratří, vždy si při těchto úvahách o strachu a naději, o touze nevzít naději druhým, vzpomenu na film slavného švédského režiséra, scénáristy, dramatika a spisovatele Ingmara Bergmana Hosté Večeře Páně (anglicky Winter light) z roku 1963: Asi devadesátiminutový film představuje jeden den, jednu neděli. Odehrává se v nějaké severské švédské vesnici asi začátkem zimy. Hlavním hrdinou je luteránský pastor Tomas, zmítaný smutkem a pochybnostmi a navíc ten den silně nastydlý. Po smrti jeho ženy před šesti lety se mu zcela zhroutil svět. A učitelka Marta, která ho miluje a stále na něj doráží, ho více obtěžuje než těší. Po bohoslužbě v takřka prázdném kostele za ním přichází do sakristie rybář Jonas, otec několika malých dětí. Je zmítaný depresemi a možná až patologickým strachem z čínských bomb. Vše Tomasovi řekne a čeká od něj útěchu. Tomas ho vlídně vyslechne, ale místo útěchy mu začne vyjevovat své vlastní pochybnosti a temnoty, až nakonec zcela vyzná svou ztrátu víry. Jonas odejde, Tomas se začne připravovat na další bohoslužbu, nasedne do auta a nevlídnou zimní krajinou jede do vedlejší vsi. Cestou však zpozoruje u řeky skupinu lidí, zastaví a najde na zemi zastřeleného Jonase s puškou v jeho vlastní ruce.

Ano, i my všichni máme své pochybnosti, strachy, temné noci, někdy možná i deprese (ať už pod nimi myslíme jakoukoli intenzitu). Byla však nám bez našich zásluh dána křesťanská víra, abychom z ní i v těchto situacích čerpali sílu žít a milovat dál, a to nejen pro sebe, ale i pro své bratry a sestry. Sílu chtít žít, nenechat se pohltit zlem a konat dobro, ať se děje, co se děje. Víra, kterou sice neporozumíme tajemství zla a nepravosti, ale díky které i navzdory jim můžeme spatřit Boha, Beránka a následovat ho, kamkoli jde.

A pokud se někdy zrovna připodobníme Tomasovi z Bergmanova filmu, nikdy neberme ještě nešťastnějším Jonasům kolem sebe zbytek naděje. A unesme, zkusme unést svou vírou v Krista statečně i své vlastní temnoty…

Aktuálnost podobných úvah je snad nabíledni…

stáhnout pdf