Slovo k povzbuzení na neděli 2. února 2025, na svátek Uvedení Páně do chrámu

Milé sestry, milí bratří,

na dnešní neděli připadl tedy krásný a starobylý svátek Uvedení Páně do chrámu. Rok co rok nás vrací ještě tak trochu zpět do doby vánoční. Ostatně dříve teprve dnešním svátkem vánoční doba končila a i dnes, kde je to zvykem, mohou být jesličky v kostele vystaveny až do dnešního data. Rozevírá se totiž před námi událost, která s děním kolem narození Páně opravdu souvisí. Událost, k níž došlo čtyřicet dnů po Ježíšově narození, jak svědčí Lukášovo evangelium:

Josef s Marií a novorozeným Ježíšem přicházejí do jeruzalémského chrámu, aby podle ustanovení mojžíšského Zákona přinesli za prvorozeného chlapce předepsanou oběť, pár hrdliček nebo dvě holoubata, a aby rodička byla rituálně očištěna. Do chrámu z vnuknutí Ducha v tu dobu přichází i Simeon, spravedlivý stařec čekající na Mesiáše. V dítěti ho rozpozná a zaraduje se. Vysloví nejprve své Nunc dimitis («Nyní můžeš propustit»), kantikum (které se dodnes modlí církev v breviáři jako poslední zpěv dne při večerním kompletáři). Ze Simeonových úst následně zazní proroctví, že až Kristus doroste, stane se znamením, jemuž se bude odporovat, a že i Mariinu duši pronikne meč (v čemž pak následná duchovní tradice přečte první ze sedmi novozákonních bolestí Panny Marie). V chrámě je i prorokyně Anna, spravedlivá stařena, sloužící tam Bohu postem a modlitbami již nějakých pětašedesát let. I ona se zaraduje, když spatří dítě, velebí Boha a začne o dítěti vyprávět všem bohabojným.

Ti všichni k nám promlouvají, jsme opět pozváni mezi ně, jsme pozváni pokusit se jim naslouchat.

Panna Maria se svatým Josefem k nám dnes promlouvají zvlášť svou pokornou věrností přikázáním, která vnímají jako Boží a která svým příchodem („uvedením Páně“) do chrámu dodržují. Jejich věrnost tak umožní, že Simeon a Anna jako jedni z prvních – bez vnějšího zázraku nebo znamení, bez hlasu z nebe, bez andělů či hvězdy na nebi, jen v srdci a z vnuknutí Božího Ducha – (že Simeon a Anna) rozpoznají v narozeném dítěti Božího Mesiáše.

Je to druh věrnosti, jakou často mají zejména prostí a zbožní lidé. Tenkrát i dnes. Jsou věrni svému svědomí a chtějí to, co slyší jako dobré Boží, také vykonat, třeba někdy až prvoplánovitě. I to je totiž hodné úcty a následování.

Věrnost Božím přikázáním, zvlášť nejpodstatnějšímu přikázání lásky přikrývající množství jiných hříchů, věrnost lásce k Bohu, lidem a světu za všech okolností, klidně prvoplánovitě, pokorně a tiše, totiž může umožnit podobná Boží navštívení. Těch, kteří věrní jsou, ale i všech kolem nich, které oni svou věrností mají rádi, kterých se i skrze ně dotkne nějak dobrý Bůh.

Ono totiž asi platí, že ke skutečné lásce až prvoplánovitá věrnost jejím jednoduchým imperativům nějak patří. I třeba takovým imperativům, jež se mohou zdát nějak zbytečné, ale jsou stále z lásky.

I to totiž snad můžeme v příkladu Panny Marie a svatého Josefa slyšet…

Ne nepodobně k nám možná promlouvají i Samuel a Anna. I oni byli věrní a trpěliví v čekání na Pána, ve své modlitbě a ve službě v Božím chrámě.

I trpělivé čekání k víře v Boha patří. Trpělivě čekat na jeho příchod, na Kristovo navštívení, chodit do nějakého prázdného chrámu se vším, co tato metafora může znamenat, činit tak den co den. Chrámem pak nám může být kostel, vlastní nitro, duše, příroda, společenství lidí blízkých i vzdálených, jakož i bratří a sester. Jakoby prázdným chrámem se nám může stát i vnější podoba svátostí či text Písma svatého. A mnoho dalších „míst“ Boží přítomnosti.

Chodit tam všude jako do chrámu, byť se nám může zdát prázdný, pokorně v něm sloužit Bohu a lidem a čekat, až Pán konečně nějak přijde, ke křesťanské víře asi nějak patří.

Simeon a Anna jsou vzorem takové celoživotní věrnosti, jedné z nejdůležitějších křesťanských ctností. Věrni máme být Bohu, Kristu, lidem kolem sebe, svému svědomí, svým posláním ve světě a dobru. Věrnost tak patří nejen k víře, ale i k lásce a naději. S tím, že právě věrnost je někdy těžší než cokoli jiného…

Tak snad nějak – a jistě mnoha dalšími způsoby – k nám promlouvá evangelium.

Ale možná k nám může promluvit i úvodní obřad žehnání svící a následný průvod s nimi (lucernarium). I když se tato vstupní část sváteční bohoslužby třeba slaví jednodušeji, jen takzvaným slavnostním vstupem, žehnáním rozžatých svící v rukou věřících.

Průvod se svícemi na dnešní den je téměř tak starý jako svátek sám. Slavení svátku je doloženo již ve čtvrtém století, píše o něm Římanka Egeria ve svém slavném cestopise popisujícím její cestu do Svaté země. Průvod je doložen nejpozději od století následujícího.

Rozžaté svíce již od starokřesťanských dob symbolizují Krista; jako takového i již nějak jsoucího i v našich rukách, podobně jako byl v náruči Simeonově. K dnešnímu svátku se však váže ještě jedna starobylá legenda. Říká, že na cestě mezi Jeruzalémem a Betlémem byl klášter, který tam založila jistá zbožná zámožná žena jménem Hikelia. Ta vybavila mnichy kláštera svícemi s jasným posláním: Až Kristus se na konci světa vrátí na zem, mají ho za světla těchto svící doprovodit do svatého města Jeruzaléma. I proto prý byl s dnešním svátkem spojen průvod s rozžatými svícemi.

Spojíme-li základní symboliku rozžaté svíce (jakožto Krista) s touto legendou (svěřené svíce), pak rozžaté svíce v našich rukou symbolizují jak Krista stále nově sestupujícího z nebe a rodícího se do našeho světa, tak i Krista jsoucího již v našich rukách, již narozeného do našeho života.

Kristus – tak i onak – má být Božím světlem nám i našem okolí. Kristus – podle legendy – má sám být naším světlem, až týž Kristus znovu přijde na konci našeho života i na konci světa. Kristus má být světlem našeho života, skrze které se potkáváme a jednou máme plně potkat se Světlem Božím. Bez Krista se s Kristem můžeme osudově minout. A za Krista si – v této větě – dosaďme vše autenticky křesťanské, lásku a dobro.

Zápal lásky k Bohu a lidem jakožto základní opce a emoce našeho života nás spojuje s Božím světem a je na celém křesťanství a celém lidském životě tím nejzásadnějším. Veškeré naše braní Krista do rukou – co jen tato metafora může znamenat – by proto mělo ústit do zápalu lásky.

Díky přítomnosti Božího plamene, zapalujícího knot naší duše ve voskovici našeho těla láskou, máme naději se s Kristem a Bohem neminout. Ani během života, ani na jeho konci. Máme naději obstát všem bouřím, hromům a bleskům života a světa; i tak si snad můžeme metaforicky aktualizovat lidovou „hromničku“. A hlavně máme naději Kristem zazářit i druhým, zahřát je, kamkoli k nim a s nimi přijdeme a půjdeme. Což by vlastně mělo být pro nás tím životně nejdůležitějším, má-li být naší životní opcí Boží láska.

I to nám snad říká dnešní lucernárium…

Milé sestry, milí bratří, pokorná věrnost Božím přikázáním, zvlášť přikázání lásky, trpělivost v čekání na Pána, věrnost přátelství s ním, chození i do (zdánlivě) prázdných chrámů, touha po zapálení srdce láskou a snaha o ni; to vše a mnohem více jsou formy stále nového uvedení Páně do chrámu našeho srdce a života…

stáhnout pdf