Slovo k povzbuzení na neděli 20. září 2026, na 25. neděli v mezidobí – A

Milé sestry, milí bratří,

minulou neděli jsme slyšeli Ježíšovo podobenství O dvou služebnících. Mimo jiné bylo obrazem, že setkání s dobrotou Boží by mělo člověka zasáhnout a aspoň nějak proměnit k lepšímu, k milosrdenství. Což se u prvního ze dvou služebníků nestalo.

Dnešní podobenství O dělnících na vinici – vedle dalšího – je vlastně o něčem podobném…

Onen jeden den, kdy hospodář od rána do večera vychází najímat dělníky na svou vinici, můžeme chápat jako obraz celých dějin, či jako obraz jednoho lidského života. Hospodář je Bůh, anebo Ježíš. Povolání na vinici rozumějme předně jako pozvání k víře, ke vztahu s Bohem, do společenství věřících. Práci na vinici třeba jako životu z víry a podle ní, konání dobra, životu v přátelství s Bohem. Večer je poslední soud, k němuž člověk přijde skrze smrt a který vše ukáže v jasném Božím světle. Denár pak může představovat nebeskou odměnu, blažené patření na Boha.

Dělníci najatí již brzy ráno jsou nejprve židé, ti pravověrní z evangelia, kteří často reptali, že Ježíš přijímá i hříšníky, některými z nich se obklopí a celníka Matouše dokonce vezme mezi apoštoly. Najatí odpoledne anebo večer mohou totiž představovat právě hříšníky, kteří si v očích spravedlivých nezaslouží stejnou odměnu jako oni.

Dělníky pracujícími od rána mohou být i křesťané ze židovství, později povolanými křesťané z pohanství. Matoušovo evangelium bylo primárně adresováno židokřesťanům, často s nedůvěrou přijímajícím pohanokřesťany; v podobenství se i toto může odrážet.

V obecnější četbě pak můžeme v dělnících od rána vidět všechny věrné (křesťany), kteří vytrvají na vinici Páně zvlášť v dobách pronásledování, v odpoledne či večer přišedších pak ty, kteří se obrátí či vrátí až v dobách klidu. Ti první často mají tendenci nepřijímat ty druhé, dívat se na ně skrz prsty. Ať už se dobami protivenství a klidu myslí cokoli. V tomto duchu tak podobenství mluví do všech dob a podobných situací, v církvi i mimo ni.

A v ještě obecnější četbě ti najatí ráno, nesoucí tíží a horko celého dne, mohou být lidé, kterým byla dána víra v Pána Boha od útlého dětství, křesťané odmalička, snažící se mnohdy opravdu poctivě, a to i za cenu nemalých obětí, žít podle evangelia, milovat Boha a lidi ve všech fázích svého života. A přesto bohužel někdy také s určitým despektem či příliš shora hledí na konvertity, zejména na obrácené hříšníky, na své bratry a sestry, kteří se k Bohu po různě zašmodrchaném životě navracejí, na všechny najaté nebo znovu-najaté až odpoledne. A to i navzdory tomu, že je třeba mají rádi.

Podobně tomu může být, ještě obecněji čteno, u vztahu lidí konajících dlouhodobě nějaké dobro k těm, kteří se přidají na poslední chvíli, třeba i z nějakého kalkulu.

A tak bychom asi mohli pokračovat…

V každém případě, nějakým z těchto dělníků a dělnic, které Pán v různou dobu povolal na svou vinici, je snad každý z nás. Někdo věrný, jiný nevěrný, jeden padlý, druhý nepadlý, jeden služebně starší, druhý mladší, věřící odmalička anebo později. A tak dále.

Večer nastane pro nás všechny také stejný: Ve chvíli naší smrti a pak na konci světa. Pokud nás zastihne aspoň nějak na (nějaké) vinici Páně, a kéž by zastihl, máme všichni naději na nebeskou odměnu, na slíbený denár.

Co si tedy z podobenství snad odnést?

Zaprvé snad onu známou a tolikrát opakovanou pravdu, že Boží dobrota by nás opravdu měla měnit, kultivovat, učit přejícnosti a milosrdenství. Tak měla měnit dělníky, jakož i služebníka (minulou neděli).

Samo Boží vyhlédnutí a pozvání k přátelství s Bohem, najmutí k práci na vinici Páně, na vinici dobra, by nám totiž mělo působit radost, která mění. Dokonce takovou, že bychom na vinici zůstali, i kdyby nebylo žádného denáru, žádné nebeské odměny. «Byť nebylo pekla, nebe, já přec bych miloval tebe» zpívá jedna stará písnička. To, že smíme na Boží vinici být, že nám Bůh stále znovu dává šanci se tam vrátit, pracovat na dobrých dílech ve světě, či že nám stále odpouští a tak dále, je přeci projev Boží dobroty a důvod k radosti.

Právě radost však možná chyběla dělníkům pracujícím od rána, že začali reptat proti dobrotě hospodáře. Absence skutečného prožitku radosti či spíše jen sobecké uchopení radosti z odpuštění se možná staly příčinou, že onen služebník (z minulé neděle) zůstal nemilosrdný a nedokázal odpustit svému spoluslužebníkovi.

Takovou radost si člověk nevyrobí. Může se jí však pokorně otevřít, může se snažit se o ni nepřipravit, a nepřipravit o ni druhé. Může se snažit ji nechat v sobě působit.

Pozvání k otevření se radosti by tak mohlo být prvním podnětem, který bychom si mohli odnést z dnešního podobenství. Pozvání k otevření se radosti ze samotného faktu, že jsme najati, že nám, nehodným a slabým lidem, byla dána víra v Boží dobrotu.

Zadruhé je to denár pro každého stejný, který by nás měl oslovit. Bůh chce dát každému stejnou minci, kterou je v posledku on sám. Už zde na zemi a jednou na věčnosti.

Možná ani v nebi nejsou žádné stupně blaženosti, ale jen jedna blaženost, společenství s Bohem. Pouze se může lišit velikost srdce člověka, může se lišit, kolik jí pojme.

Nikdo by si tak neměl nikdy myslet, že má lepšího Boha než ti druzí. Nanejvýš se může snažit, aby Boží dobrota rozšiřovala jeho vlastní srdce, aby se do něj více Boha a lidí vešlo.

Zatřetí je to fakt, že stejný denár je dán opravdu všem, kteří se najmout nechali. Třeba i na poslední chvíli. Bůh všechny miluje, všem chce dát práci, radost z ní. Všem se chce dát, nakolik je člověk Boha kdy jen schopen. Všem chce Bůh odpustit, i třeba večer.

Což je nejen útěcha, povzbuzení, ale i závazek: Že aspoň trochu taková – rozdávající se všem bez ohledu na jejich zásluhy – by měla být i naše lidská láska, má-li být té Boží, Ježíšově aspoň aproximativně podobná.

A začtvrté je to čas dne, kdy Bůh stále vychází k nám lidem, na dvorany a nároží našeho světa a hledá, kdo by se jen nechal najmout. Poprvé anebo znovu.

Nikdy tak není pozdě, dokud trvá den. Ale čím více se snad blíží večer, s o to větší otevřeností by se měl člověk nechat najmout a s o to větší vděčností začít něco dobrého dělat, v dobrém díle pokračovat. «Hledejte Hospodina, když je možné ho najít, vzývejte ho, když je blízko» jsme slyšeli v prvním čtení.

Milé sestry, milí bratří, kéž nás, slabé a křehké lidi, kteří jsme ale nějak snad zaslechli pozvání na Boží vinici, vztah s Bohem mění k lepšímu, k milosrdnějšímu. O to opravdu jde. I tím, že se otevřeme radosti, kterou bytí a práce na vinici nabízí. Spokojme se s tím, že odměnou je sám vztah s Bohem, není třeba čekat jiného. Přejme Boha všem lidem. Vracejme se k přátelství s Bohem, ale i s lidmi, zvlášť když se den (života či světě) chýlí k večeru, ke svému konci…