Slovo k povzbuzení na neděli 21. června 2026, na první svaté přijímání (12. Ne v mezidobí)

Milé děti, milí všichni ostatní,

první svaté přijímání je vždycky velkou radostí, první svaté přijímání těchto šestnácti dětí je jejich velkou radostí, aspoň doufám, je radostí jejich rodičů a blízkých, radostí nás všech. Je radostí, že pořád jsou děti, kterým je dána křesťanská víra a které tak – byť třeba nějak po svém, dětském – věří, že v člověku Ježíši přišel na zem Bůh a že se po svém zmrtvýchvstání a nanebevstoupení skryl do chleba a vína, do eucharistie, aby k nám stále znovu a znovu přicházel.

Na poslední čtvrteční přípravě na dnešní slavnost jsme si dětmi vyprávěli příběh oné známé povídky Karin Blixenové a stejnojmenného filmu Babetina hostina. Já vím, že například i v našem kostele tento příběh zazněl již mnohokrát; nejen při příležitosti několika prvních svatých přijímání dětí, ale asi dvakrát i na Zelený čtvrtek.

Proto děj povětšinou dobře známe, hlavně děti ho ve čtvrtek slyšely, proto asi není vhodné ho znovu celý vyprávět. Snad jen zmínit nejzákladnější linku pro připomenutí:

Jak nás děj přenese do jedné malé vesničky ve Skandinávii. Jak do tamější přísné křesťanské komunity, kterou vedou dvě sestry, dcery otce zakladatele, přichází utečenka z Francie, o vše přišla ve francouzsko-pruské válce, Babeta. Jak ji přijmou, jak se krásně stará o domácnost a o chudé, a především všem výtečně vaří. S Francií ji pojí jediné, a to že každý měsíc si kupuje los v jedné francouzské loterii. Když jednou vyhraje 10 tisíc franků, všichni si myslí, že teď, tak bohatá, z vesničky odejde. Ona má však jedno přání: Aby ještě směla připravit blížící se oslavu nedožitých narozenin zakladatele obce tentokrát ona, ovšem dle svého. Jede na týden do Francie, vše objedná, nakoupí a nechá dovést, vesničané se toho až děsí, umíní si, že jim nebude chutnat. A pak následuje vrcholná scéna celého příběhu: Večeře, neuvěřitelná hostina o mnoha chodech, jejíž vynikající chuť natolik zasáhne a svou dobrotou přemůže všechny. A začnou se dít věci: Rozvinou se rozhovory, stolovníci si potupně začnou odpouštět staré křivdy, začnou se spolu vzájemně bavit i ti, kteří spolu dlouho ani slovo nepromluvili, zamračení se začnou usmívat, a tak dále. Vše končí nočním tancem na návsi. Babeta nakonec nikam z vesničky neodjede, celou svou finanční výhru dala do přípravy té hostiny, přesně tolik stále, 10 tisíc franků…

Nevím, ale už mnoho let si mi zdá, že tento příběh je jeden z nejhezčích literárních jinotajů eucharistie. Nejen toho, že její požívání, její chuť nás má měnit k lepšímu, probouzet v nás to lepší, ale i že toho, kdo ji připravil, Pána Ježíše, stála celé živobytí, celý život. «Toto je moje tělo, které se za vás vydává… Toto je kalich mé krve, která se prolévá…»

Eucharistie, svaté přijímání je ale ještě něčím víc než jen pokrmem a nápojem pro duši, byť Božskými. Je jedinečným způsobem, jak Kristus mezi námi zůstal. Něco takového pocítili už první křesťané. Proto eucharistii v řečtině nazvali mystérion, česky „tajemství“, do latiny pak přeložené jako sacramentum, naše české „svátost“: Tady v tom kousku chleba a troše vína je něco svatého, Bůh, Kristus, pocítili.

Eucharistie je prostě Pán Ježíš, tajemně, svátostně schovaný do kousku nekvašeného chleba (hostie) a vína (v kalichu). Pozvání ho přijímat do svého srdce, dokonce ho jíst a pít, být s ním na Babetině hostině, je tak bezpochyby jedním z nejkrásnějších a nejradostnějších pozvání. Které dnes, milé děti, poprvé prožíváte. Kéž by tomu tak bylo i po celý váš život.

A i kdy nejdůležitější je pochopitelně samo svaté přijímání, přesto to jsou různé příběhy, které vám jeho důležitost mohou aspoň trochu připomenout, pokud si na ně vzpomenete. První z nich je tedy Babetina hostina. Druhým, který vám chci dnes nabídnout, je jedna z úvodních scén jednoho z největších románů všech dob, románu Bídníci francouzského velikána Victora Huga.

Hlavním hrdinou celého příběhu z první poloviny 19. století je Jean Valjean. Devatenáct let strávil na galejích, v těžkém žaláři. A to jen proto, že v mládí ukradl bochník chleba, aby nasytil sedm hladových polosirotků, dětí své sestry, a pak se několikrát pokusil z galejí uprchnout. Během devatenácti let se naučil svět a lidi nemít rád. To ještě umocnilo, co musí snášet, když je nyní konečně propuštěn na svobodu. Nikde ho nechtějí přijmout, ani do nejobyčejnějšího hostince, všude ho jako bývalého galejníka vyhánějí. Jediný dům, který ho přijme je skromný příbytek v městě Digne. Jean Valjean netuší, že kněz, který tam se svou sestrou a jednou služebnou bydlí, je sám biskup tohoto městečka, monsignor Myriel, zvaný „Lidumil“. Pozve ho dovnitř, dá mu večeři, uloží v posteli. Přesto Jean Valjean v noci neodolá nutkavému pokušení plynoucímu z tolika let snášených křivd a ukradne stříbrné příbory, s kterými předtím jedli, a uteče oknem pryč. Ještě ráno ho přivedou četníci. Je jasné, že půjde zpět na galeje a už z nich nejspíš do konce života nevyjde. Ještě než se stačí doznat, když ho četníci dovlečou do biskupova skromného příbytku (je to bývalá nemocnice, biskupský palác Myriel věnoval nemocnici), vezme si slovo biskup a před užaslými četníky řekne galejníkovi něco ve smyslu: „Příteli, to jsem rád, že jste se ještě vrátil, vždyť s těmi příbory jste si zapomněl vzít i ty svícny, které jsem vám také daroval.“  Ještě více užaslý je Valjean, který tímto zůstane na svobodě. „Pamatujte, že jste mi slíbil, že se pro tento můj dar stanete slušným člověkem“ špitne mu do ucha biskup, ještě než odejde. Ještě jednou nad Valjeanem zvítězí zlo. Když cestou okrade malého chlapce Gervaise o dvoufrank, který mu spadne z ruky. Tím se ale vše definitivně změní. Valjean sice chlapce už nenajde, i když ho hledá, aby mu minci vrátil, ale lítost nad tím, co znovu udělal a touha stát se dobrým ho definitivně přemůže. V mysli se mu zjeví obraz biskupa Myriela, krásný a zářící, podobný andělu, který ho bude už provázet po celý život, stejně jako ty svícny.

Jak to je dál, si přečtěte, anebo se podívejte na některé z filmových zpracování románu, anebo poproste rodiče, ať vám to povypráví.

Ten příběh vyprávím proto, že tak nějak si představuji, jak by to možná mělo vypadat s oním dobým vlivem Kristovým na naše nitra, s vlivem Pána Ježíše, kterého dnes poprvé přijímáte v eucharistii. Ne nepodobně tomu, jak dobrota monsignora Lidumila přemohla zatrpklost Jeana Valjana. Dobrý Ježíš by měl vítězit, i když třeba také ne najednou, nad vším zlým v našem životě. Měl by nám zazářit v srdci, kdykoli se zdá, že nás přemáhá něco zlého.

K tomu svaté přijímání chce dát sílu a radost, energii a chuť, chce dávat po celý život, protože první svaté přijímání by nemělo být rozhodně posledním. A svatá zpověď, u které jste byly poprvé v pátek, chce odpustit, stále znovu odpouštět, když se to někdy nepovede.

Milé děti, zkuste si zamilovat svaté přijímání. Pro dobrého Ježíše, který se v něm skryl. Aby nám chutnal a dával sílu jako Babetina hostina. Aby na nás měl dobrý vliv, přemáhal v nás zlo dobrem, jako to učinil biskup Myriel Jeanovi Valjeanovi v Bídnících.

stáhnout pdf