Slovo k povzbuzení na neděli 21. září 2025, na 25. neděli v mezidobí – C

Milé sestry, milí bratří,

dnešní evangelijní úryvek z Lukášovy 16. kapitoly, zejména podobenství O nepoctivém správci, asi nepatří k výkladově nejsnadnějším. Vždyť Pán Ježíš chválí a dává za příklad správce, který kvůli zpronevěře přichází o práci a zajištění, a navíc se snaží na poslední chvíli si získat přízeň pánových dlužníků upisováním jejich dluhu, a tak se dopouští vlastně další nepoctivostí. Podobně nepochopitelné se zdají i následné Kristovy výzvy k získávání si přátel z nespravedlivého mamonu.  

Zaměřme svou pozornost nejprve na toho správce. Je totiž možné, že ono skandální upisování dluhů nemusí být v jeho případě až tak skandální, nemusí být další zlodějinou. Nýbrž naopak obrácením, napravením předešlé chamtivosti. Bývalo totiž zvykem, že správcové cizího majetku půjčovali svévolně majetek svých bohatých pánů. Ovšem s vysokým, až lichvářským úrokem, kterým – vedle svého zisku – kryli i případnou ztrátu, kdyby někdo půjčku nevrátil. Pokud by tomu bylo tak, že se správce v kritické chvíli svého života rozhodl úrok upsat a nechat jen dlužnou částku, jistinu, pak by opravdu o obrácení šlo. Jednalo by se o zřeknutí se lichvářského zisku. Ale – popravdě řečeno – tato interpretace přeci jen příliš nekoresponduje s následnými Ježíšovými slovy.

Asi nejčastější a zároveň snad textu nejvěrnější výklad proto bude, že Kristova chvála se vztahuje spíše jen na správcovu prozíravost, s jakou dokázal z kritické situace najít východisko pro zachování pozemské existence a dalšího zabezpečení sebe a patrně i své rodiny. Nevztahuje se však na nepoctivý způsob, jakým to učinil.

Pán Ježíš tím také dává správcovo úsilí do kontrastu s laxností, s jakou kritické situace a možná i celý život řeší někteří jeho učedníci: «Synové tohoto světa jsou totiž k sobě navzájem prozíravější než synové světla». Možná tím upozorňuje na nebezpečí, k jakému víra, sice třeba horlivá, ale poněkud zvráceně a sebestředně uchopená, někdy může vést: K nestarání se o nic, k nechání starostí na druhých, k nezdravému fatalismu i u věcí, které bychom se měli snažit ovlivňovat.

Na druhou stranu můžeme v Ježíšových slovech slyšet i opačný kontrast: Mezi úsilím člověka si zachovat život pozemský a laxností, s jakou se stará o život věčný, a to i navzdory světlu víry, které mu bylo dáno. To může být zase nebezpečí těch, jejichž víra zvlažněla, jejichž vztah s Bohem přestal být živý, kteří již žijí, jako by Boha nebylo.

O vše by měl člověk pečovat: O život časný i věčný, o vztahy s lidmi, světem i s Bohem.

V Kristově chvále nepoctivého správce můžeme slyšet ale ještě cosi obecnějšího. Chválu správcova úsilí jako takového. Správce to nevzdal, v bezvýchodné situaci hledal nějaké řešení, i když třeba ne ideální, chtěl jít životem dál. Snad také nejen kvůli sobě ale i s ohledem na své okolí, na své blízké.

Pokud v Kristově chvále můžeme číst i toto, pak by šlo vlastně o povzbuzení nevzdávat život, o povzbuzení se o něco stále snažit, být stále činný a žít aktivně. V ideálním případě žít a pracovat pro něco a pro někoho, pro Boha, lidi a svět. Ideálně, se snažit obohatit svět a lidi kolem sebe dobrem a tím pádem Bohem.

Právě to totiž některým lidem – včetně «synů (a dcer) světla» – asi chybí. Jsou přeci lidé, kteří bohužel už nemají skoro žádný ideál, žádný cíl, jen se jakoby protloukají životem, přežívají, znuděně a bez snahy o nic, natož o nějaké obecnější dobro. Už nežijí pro nikoho a pro nic. A to třeba i navzdory daru křesťanské víry. Nemohou samozřejmě vždy za to, nejsou určitě vždy vinni. Naopak, často jsou jen zlomenými oběťmi. Zlomeni životem, bolestí, neúspěchem, nepřijetím či zklamáním. Anebo vyhořelí neustálou prací. Rozhodně nám nepřísluší takové lidi jakkoli soudit, navíc jsme často jedněmi z nich. Ale je to velká škoda, pokud to tak mají, pokud to tak máme my sami.

Jistě, Pán Ježíš v tomto ohledu určitě nechce chválit nějaký hédonismus, život jako „permanentní párty“, život na úkor. Ani snahu život na zemi si za každou cenu jen prodloužit, zajistit, či něco podobného. A už vůbec ne nekalé a zlé aktivity člověka. Ale chce, věříme, pochválit aktivitu člověka, činný život jako takový, život pro něco a pro někoho, ideálně pro Boha, lidi a svět, aktivitu v dobrém.

A má-li tedy touto naší aktivitou být činnost pro druhé, pro lidi a pro svět, pro růst Božího království v tomto světě, pak k této aktivitě někdy patří také zadat si s tímto světem. Což někdy také znamená nezůstat docela čistým.

Domnívám se proto, že i toto – schopnost zadat si a ušpinit se z větší lásky k Bohu a lidem – k aktivitám člověka z lásky v tomto porušeném světě nějak nutně také patří. Byť bohužel. A nejde teď o to jak a za jakých okolností a kam až, ale o princip.

I to snad v příkladu nepoctivého správce můžeme nějak číst…

Zbývající částí evangelia se prolínají ještě další související témata: Věrnost v maličkostech, spravedlnost, nenechání se zotročit mamonem. «Nemůžete sloužit Bohu i mamonu».

Vše je umocněno výmluvným čtením prvním z proroka Ámosa burcujícího proti lidem, kteří zmenšují nespravedlivě míru, zvyšují svévolně cenu, užívají podvodných vah, nuzáka kupují za stříbro a chudáka za opánky, prodávají lstivě i nejhorší obilí.

I toto je dobré slyšet. Samozřejmě ve všech dobách, ale v dobách těžkých snad ještě více: Věrnost a poctivost jsou vždy naším úkolem. A nenechat se zotročit majetkem je i naší svobodou. Štědrost je projevem lásky.

«Bůh chce, aby všichni lidé byli zachráněni a došli poznání pravdy» zaznělo v dnešním čtení druhém. Štědrost, dělení se o majetek – hmotný i nehmotný – jsou i cestou ke spáse a jejím začátkem. Už jen proto, že «láska přikryje množství (našich) hříchů».

Ostatně právě proto jsou nepoctivost, chamtivost či lakota v Novém Zákoně často důvodem zavržení, a to i z úst samotného Pána Ježíše. «Kořenem všeho zla je láska k penězům» glosuje na jiném místě Prvního listu Timoteovi svatý Pavel.

Milé sestry, milí bratří, zkusme dnešní biblická čtení vzít tedy především jako povzbuzení. Nejprve jako základní povzbuzení chtít opravdu žít, chtít se svým životem něco udělat, něco dobrého, krásného prospěšného, proexistujícícho a Božího. Ať jsme v jakékoli životní situaci. A pak jako povzbuzení k věrnosti Bohu a dobru, k poctivost a štědrosti, nakolik je komu z nás možné. S Boží pomocí…

Kdyby dnes nebyla neděle, byl by svátek sv. Matouše, obráceného celníka, apoštola a evangelisty. Pokud budeme mít dnes ještě volnou chvíli, můžeme se znovu podívat na onen nádherný obraz Michelangela Merisiho da Caravaggio, otce temnosvitu, „Povolání svatého Matouše“. Byl namalován pro kostel sv. Ludvíka Francouzského v Říme, kde je dodnes. Na internetu ho najdeme v mnoha reprodukcích. Obraz zachycuje scénu z celnice: Za stolem sedí několik mužů, patrně celníků. Zprava, v šerosvitu přichází do místnosti Kristus. A hned zase jako by odcházel, jeho nohy jsou již v otočce, jen letmým gestem pravé ruky ukáže na Matouše volaje ho. On to postřehne, ukáže prstem na sebe. Na rozdíl od ostatních.

Takové totiž Boží doteky často jsou, letmé. Jen jako oka mžik. To Caravaggio vystihl s genialitou sobě vlastní.

Takový letmý může být i Boží dotek skrze dnešní Boží slovo. Jen jako letmá myšlenka, letmé pozvání. Může to však být Boží dotek, který nás může volat se zvednout a chtít se svým životem ještě něco dobrého udělat, vzchopit se, s Boží pomocí.

Zkusme na sebe ukázat jako svatý Matouš na Caravaggiově obraze…

stáhnout pdf