Slovo k povzbuzení na neděli 22. března 2026, na 5. neděli postní – A

Milé sestry, milí bratři,

na dnešní neděli zaznívá další dlouhý výrazný úryvek Janova evangelia: svědectví o vzkříšení Lazara. Jde o jeden ze tří zázraků vzkříšení mrtvých, respektive navrácení do života, které Kristus podle evangelia během svého pozemského života vykonal; vedle Lazarova jsou to ještě oživení syna naimské vdovy a dcery Jairovy.

Vyprávění o vzkříšení Lazara má velkou předobraznou i obraznou sílu. Je předznamenáním konečného vzkříšení mrtvých, jakož i Kristova vlastního zmrtvýchvstání. To dnes naznačily i obě zbývající biblická čtení. Nicméně, podobně jako setkání se samařskou ženou a uzdravení slepého od narození o nedělích předešlých, se evangelium o vzkříšení Lazara čte především s ohledem na čekatele křtu: Jako povzbuzení ke křtu opravdu dojít. Ale také s ohledem na všechny ostatní, třeba již dávno pokřtěné, s pohledem na blížící se obnovu křestního vyznání o Velikonoční vigilii: Abychom své trojí „ano“ a „věřím“ mohli zkusit říci co možná nejupřímněji. Protože oživení Lazara je jedním z nejkrásnějších a nejdůležitějších novozákonních obrazů a vzorů toho, co nazýváme křestní proměnou.

V případě Lazara, podobně jako u ostatních dvou novozákonních zázraků oživování mrtvých, totiž nejde o stejný druh vzkříšení jako v případě Kristova zmrtvýchvstání, ani jako v případě očekávané spásy duše po smrti a vzkříšení těla na konci věků. Lazar je zázračně oživen, ale vrácen ještě zpět do tohoto života. Lazar je vrácen do stejného pozemského života, jaký žil a který jednou bude stejně uzavřen smrtí. Dříve nebo později znovu zemře a teprve pak bude jeho duše vzata do nebe a na konci věků dovzkříšeno i tělo; už starou křesťanskou tradicí je uctíván jako svatý Lazar.

Na druhou stranu jeho pozemský život dostal tímto zázrakem bezpochyby docela novou kvalitu: Lazar už nadosmrti bude ten, který byl Kristem zázračně vzkříšen. Tato událost určitě nějak ovlivnila i celý zbytek jeho života. I jeho přátelství s Kristem muselo dostat novou dimenzi. Konečně, podle starých legend se Lazar následně stal věrným vyznavačem a hlasatelem Krista zmrtvýchvstalého a měl nakonec zemřít mučednickou smrtí za Domiciánova pronásledování.

Ne nepodobně Lazarovi by to mělo být i s námi, s naší vlastní křestní, křesťanskou proměnou. Právě proto se dnešní evangelium čte v souvislosti s křestní tematikou. Spolu se svatým Pavlem přeci vyznáváme, že ve křtu bychom měli umírat starému způsobu života (hříchu, sobectví, zlu, svévoli, nevíře) a měli bychom být vzkříšeni Boží milostí k životu novému (k víře, naději a lásce, k následování Krista). Žít podle Ducha bychom měli, jak zaznělo i v dnešním druhém čtení.

I my po křtu vždy pokračujeme ve svém životě. Onen nový život po křtu se odehrává stále na této zemi, zpravidla ve stejném prostředí a často se stejnými lidmi jako před ním.

Ale tento život, i navzdory naší přetrvávající slabosti, by přeci jen měl být nějak nový. A o to právě jde. Měl by být nový novým vztahem s Bohem. Jím by měl dostat nový rozměr, novou sílu a dimenzi. A novou radost. Kristova tajemná přítomnost by se měla stát novou konstantou takového života, i ve všech jeho složitostech, výšinách i pádech.

Jistěže, vztah s Bohem, Kristem člověk může mít a často reálně má i před křtem. Avšak křtem, i díky otevření svátostného světa, tento vztah dostává opravdu novou kvalitu. Možná si tuto novost můžeme přestavit – a to je přirovnání už starých církevních otců – jako svatbu dvou lidí. I ti se už před svatbou mají rádi, mají spolu vztah, sbližují se. Ale až svatbou – v ideálním případě – se jejich vztah nějak završí, začnou spolu žít, spojí se a začnou život dávat i dál. Duše člověka je nevěstou, Kristus ženichem.

A otcové šli ve svých alegoriích – možná poněkud odvážně – ještě dál, když přirovnali křest či eucharistii dokonce k manželskému loži, kdy k duši přichází a do ní vchází její nebeský ženich, Kristus, zůstává v ní, zanechá cosi ze sebe a činí ji tak Božsky plodnou.

Proměna a novost křesťanskost života je tedy dána novostí vztahu s Bohem. Novostí, která by nás měla Bohu, Kristu a Boží lásce stále více připodobňovat, respektive přizpůsobovat. Měla by na nás mít dobrý Boží vliv.

Vztah přeci proměňuje, má sílu proměňovat a přizpůsobovat jednoho druhému. Už i ten mezilidský. Natož vztah s Bohem, který se vtělením jednou provždy přizpůsobil člověku.

Ale protože i po křtu zůstáváme slabí a křehcí, musí být novost vztahu s Bohem stále obnovována Boží milostí. Například právě obnovou křestního vyznání, svatou zpovědí („pracným křtem“, jak se také nazývá), lítostí, modlitbou či touhou. A skutky lásky. Jen díky setrvání s Bohem a u něj, ať se děje, co se děje, má naše láska naději být Bohem znovu zapalována a očišťována.

Pro čekatele křtu tak chce být dnešní evangelium povzbuzením touhy po křtu. Už nyní díky víře, kterou Bohu již delší dobu otevírají svá srdce, jsou Božím Duchem oživováni, mají s Bohem vztah. Přesto až křtem (a následným biřmováním a prvním svatým přijímáním) se má stát jejich přátelství s Kristem ještě silnějším a hmatatelnějším, když se jim otevře nově svět Boží. A tím nějak i ten pozemský, do něhož se ne nepodobně Lazarovi přeci také vrátí.

Pro nás všechny ostatní, už třeba dávno pokřtěné, nechť se dnešní evangelium stane připomínkou, že celé naše křesťanství, náš vztah s Kristem by měly být kvalitou našeho života. Základním, živým, vertikálním vztahem, který je třeba stále obnovovat, o obnovu prosit, Boha nově hledat. V tomto světě a pro tento svět, v němž jako Lazaři (a to i klidně metaforicky vnímáno) spolu žijeme. A máme společně spět k věčnosti.

I v tomto posledním nasměrování nám může být Lazar vzorem, což velmi svébytně vystihl ve svém fiktivním, geniálním – byť z křesťanského pohledu jistě i kontroverzním – románu Poslední pokušení Nikos Kazantsakis: Židé po vzkříšení Lazara, které se rozkřiklo, ho přicházejí zabít, aby zničili toto živé svědectví Kristovy Boží moci. Než tak učiní, jeden z nich, jménem Barabáš, se ho zeptá, zda lepší byla smrt, pohled do věčnosti, anebo život. Lazar odvětí něco ve smyslu, že ani neví, že je to vlastně stejné…

A měl vlastně pravdu. Vždyť nebe má být zase vztah, plnost vztahu s Kristem, blažené patření na jeho tvář. A také věčný vztah s ostatními lidmi a celým proměněným světem. Živý vztah s Bohem proto pomáhá čelit strachu ze smrti, jakož i snaze konat v životě dobro.

Milé sestry, milí bratří, všichni stále nějak potřebujeme zázračné kříšení z mrtvých, toho mrtvého v nás, odumřelého ve vztahu s Bohem i lidmi, a to zpět do tohoto života. Potřebujeme křestní proměnu, její obnovu, obnovu vztahu s Bohem a lidmi. Celý proces nemusí být lehký, umírání není lehké, ani Lazar možná neumíral lehce. Ale byl vzkříšen.

Zkusme tedy Krista nechat oživit vše zemřelé dobré v nás, náš vztah s Bohem, vztahy s lidmi i světem. Jedna z věcí, která ovšem takovému Božímu oživení může bránit, je takový stav nitra člověka, jak jej trefně popsal francouzský spisovatel a filozof Charles Péguy: «Je něco horšího než mít špatné názory. Je to mít názory hotové. Je něco hrošího než mít špatnou duši, ba dokonce i než kazit si duší. Je to mít duši hotovou. Je něco hrošího než mít zvrácenou duši. Je to mít duši zvykovou. Stalo se už, že milost pronikla neuvěřitelnými cestami a neuvěřitelnými milostmi do špatné, ano i zvrácené duše; a stalo se už, že bylo zachráněno něco, co se zdálo ztraceno. Ale nestalo se, že by zvláčnělo něco, co bylo nalakované; aby bylo prolnuto něco, co bylo neprodyšné; aby ssálo něco, co bylo zvykové».

Dodejme snad: nestalo se ještě, že by bylo oživeno něco, co je skálopevně přesvědčeno, že žije, ale ve skutečnosti by byl zmrtvělé. Co se nechvěje, nejen není pevné, ale je i mrtvé…

stáhnout pdf