Slovo k povzbuzení na neděli 22. listopadu 2026, na Slavnost Ježíše Krista Krále – A
Žalm: Ž 23
2. čtení: 1Kor 15,20-26.28
Evangelium: Mt 25,31-46
Milé sestry, milí bratří,
slavnost Krista Krále, jak se každoročně připomíná, je relativně mladá. Důvodem jejího zavedení v roce 1925 bylo výročí tisíce šesti set let od formulování základního vyznání víry v Trojjediného Boha, vyznání, kým Ježíš Kristus je. K němu došlo na prvním celocírkevním koncilu v Nicei roku 325, krátce po skončení pronásledování křesťanů v římském impériu.
318 církevních otců – v reakci na vystoupení kněze Aria Kristovo Božství popírajícího – se tehdy sešlo a vyznalo, že Ježíš Kristus je vtělený Syn Boží, jako takový zrozený před věky z Otce, soupodstatný (homoousios) s ním. Proto není doba, kdy by Syn nebyl, proto vše bylo stvořeno skrze něj a on pak v čase pro naši spásu sestoupil z nebe, z Marie Panny přijal lidství a narodil se, byl ukřižován a z mrtvých vstal, vstoupil na nebe a na konci světa zase přijde, ve slávě soudit živé i mrtvé. Tuto víru vyznáváme spolu s nimi každou neděli, když recitujeme nicejské vyznání víry, rozvinuté koncilem následujícím, Cařihradským.
Když však v roce 1925 papež Pius XI. dnešní slavnost ustanovil a když byla v roce následujícím v celé církvi s velkou slávou poprvé slavena, což je letos přesně sto let, bylo zřejmé, že důvodem jejího zavedení nebude asi jen výročí Nicejského koncilu. Byla to i nejistota doby, která potřebovala, aspoň v očích papežových, aby do ní zaznělo křesťanské povzbuzení, že Ježíš Kristus je opravdu Král, Pán. Protože je Boží Syn, protože v něm na zem přišlo Boží království a tajemně s námi zůstalo, i přestože se mnohé ve světě mění či dokonce hroutí. A že nakonec zase přijde, a to ve slávě.
Právě takové povzbuzení slavnost Krista Krále veškerenstva měla přinést. A také mnohým katolíkům v době svého zavedení snad i přinesla; ostatně proto byla v době svého zavedení i vřele přijata.
Přesunutím z poslední říjnové neděle na poslední neděli v liturgickém roce (po Druhém vatikánském koncilu) dostala navíc rozměr povzbuzení ve víře ve vzkříšení mrtvých, a ještě větší připomenutí radostného výhledu na konec světa, na Kristův druhý příchod, kdy se jeho vláda zjeví v plnosti. Aby i předznamenala blížící se advent.
Kéž by tak dnešní slavnost povzbudila dnes i nás a všechny ostatní…
V evangeliu dnes zaznělo známé podobenství, které Ježíš – podle Matoušova sepsání – říká těsně před Velikonocemi. Je třetím z podobenství o posledním soudu, vůbec posledním ze všech, proto možná i nejzávažnějším, snad nejradikálnějším. Nerozevírá totiž před námi nějaký laskavý příběh, lahodný obraz či jemné pozvání jako třeba jiná podobenství, ale zní nám z Ježíšových úst jako jasné varování, jako nekompromisní imperativ: «Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších…, pro mne jste udělali… Pojďte, požehnaní mého Otce, přijměte jako úděl království, které je pro vás připravené od založení světa… Cokoli jste neudělali pro jednoho z těchto nejposlednějších, ani pro mne jste neudělali… Pryč ode mne, vy zlořečení, do věčného ohně…».
Dávat najíst hladovým, napájet žíznivé, ujímat se pocestných, oblékat nahé, navštěvovat nemocné, přicházet k uvězněným. To jsou – spolu pak ještě s pohřbíváním mrtvých, aby jich bylo sedm – základní skutky tělesného milosrdenství, jak je na základě podobenství vyjmenovává následná křesťanská tradice. Jsou pro člověka evangelijním imperativem a kritériem věčnosti.
Jsou dobře rozšířitelné o rovnocenné skutky duchovního milosrdenství. Buď v tradiční formulaci: Radit pochybujícím, poučovat neznalé, napomínat hříšníky, těšit zarmoucené, odpouštět urážky, trpělivě snášet obtížné lidi či modlit se za živé i zemřelé. Anebo ještě spíše v alegorizaci skutků samotného podobenství: Jaké jen mohou být podoby lidského hladu či žízně, jež mají být utišeny. Jaká nahota mezi lidmi má být přikryta či přioděna, aby důstojnost člověka byla ochráněn. V čem všem člověk může být poutníkem, pocestným či dokonce bloudícím, který potřebuje doprovod anebo jen souputníka. Čím vším může být člověk nemocen, aby byl navštíven. Anebo jak různá jen mohou být vnitřní i vnější lidská i mezilidská vězení, do nichž máme vstoupit. Anebo jaká mrtvolnost může a má být v druhém oživena, co odumřelého přivedeno znovu k životu. A tak dále. Máme se ptát.
Všechny potřebné, které jen potkáme a kteří nám vstoupí do života, se tak máme pokoušet aspoň nějak sytit, napájet, doprovázet, oblékat, navštěvovat a vysvobozovat.
Potřeba bližních je evangelijní imperativ pro nás. Na nás je, abychom jej naplnili a lidem pomohli. Stejně tak jako druzí lidé mají mít podobný zájem a podobnou péči zase o nás. Ale to je na nich.
Proč zrovna podobenství o posledním soudu čteme na Krista Krále, je tak nasnadě. Protože ve skutcích tělesného a duchovního milosrdenství má především spočívat Kristova vláda v nás a mezi lidmi, začátek nebe mezi námi. Toho nebe, které přináší útěchu, zvlášť když se mnohé ostatní ve světě hroutí a jistoty pozbývají svého obsahu. «Kde je opravdová láska, tam přebývá Bůh». A rozšíříme-li nějak evangelijní apel pomoci bližním přiměřeně i na celý svět, na celou přírodu, zvlášť na tu živou, pak všude tam by mohl být kousek nebe. Díky skutkům milosrdenství, díky pomoci potřebnému
Milosrdenství je jedním z projevů nebe na zemi, je Kristou vládou, jeho přítomností. Skutky milosrdenství jsou tou částí nebe, jež je svěřena nám lidem. Což je také důvod, proč jejich konání (či naopak nekonání) je patrně nejzásadnějším kritériem věčnosti, nebe pro nás.
Milé sestry, milí bratří, zkusme se znovu nechat dnešní slavnosti předně povzbudit. Jejím základním poselstvím, obsahem, že Ježíš Kristus je (stále) Králem, Pánem. Protože v Ježíšovi na zem přišel Bůh a protože Boží Syn s námi zůstal různými způsoby tajemně přítomen. Nechme se povzbudit, že je nebe a že je věčnost. Že celý svět má proto naději, že se do Boha zase navrátí, až Kristus znovu přijde. Takové povzbuzení nám ostatně připomněla i zbývající dvě biblická čtení; první z proroka Ezechiela o Boží blízkosti a druhé z Pavlova Prvního listu Korintským vzkříšení mrtvých a životě věčném.
Ale možná ještě více se nechme vyburcovat apelem evangelijního podobenství, jeho imperativem. I přestože dnešní podobenství o posledním soudu jsme za svůj život slyšeli patrně mnohokrát, většina z nás ho zná asi i nazpaměť, jakož asi i jeho tradiční výklad. Proto nejde o to k tomu přidávat něco dalšího, nového či překvapivého, ale jde o to se nechat Božím slovem nově oslovit. A oslovení zkusit konečně převést v činy, aspoň nějaké. Ve snahu o reálné skutky milosrdenství, tedy v pokorné vnímání a aktivní hledání, co lidé kolem nás potřebují, o co stojí, v čem by byli rádi, kdybychom jim pomohli. A tak dále. Aby tak snad bylo více nebe na zemi.
Zkusme odejít s nějakým reálným předsevzetím. Předsevzetím týkajícím se konkrétních skutků, vztahů, situací. K nadcházejícímu adventu nejspíš vhodným…
