Slovo k povzbuzení na neděli 22. února 2026, na 1. neděli postní – A

Milé sestry, milí bratří,

asi nejvýraznějším biblickým úryvkem první neděle postní je evangelium o Kristových pokušeních na poušti. Dějí se na začátku jeho veřejného působení, slyšíme o nich rok co rok na začátku postní doby. Matouš a Lukáš nám je předkládají v jejich trojí podobě, Marek vše shrnuje do jedné jediné věty.

Kristova pokušení jsou jakousi sumou všech pokušení.

Jednak sumou těch pokušení, která člověk zakouší, je-li pokoušen, ať už z vnějšku či zevnitř, aby pro naplnění svých potřeb a tužeb se dopustil zla a zrady, aby svou seberealizaci prosadil na úkor dobrého Božího zákona, druhých lidí a světa.

A jednak jsou Kristova evangelijní pokušení sumou těch, jimiž člověk pokouší samotného Boha, Krista. Když svou víru a následování podmiňuje tím, že Bůh bude a bude konat jen dle jeho představ a přání, vyplní vše, co si člověk představuje a přeje.

Evangelium nám říká, že všemi těmito pokušeními Kristus sám ve svém lidství prošel, a božsky nad nimi zvítězil. Že všechna pokušení na sebe vzal a ve všech jich pro nás tajemně zůstal. Aby nám ve všech našich pokušeních a zkouškách nabízel svou blízkost a pomoc.

Neboť všichni jsme slabými lidmi a hříšníky, jak jsme slyšeli v druhém čtení, pokoušenými ke zlu a zradě, a potřebujeme Boží pomoc, sílu pokušení překonávat.

A právě Boží pomoc a blízkost jsme zváni hledat. Jedinečně v postní době, na jejímž začátku stále jsme. Modlitbou, postem, almužnou, kajícností a aspoň nějakým zestřídměním života…

Zkusme však letos zaměřit svou pozornost na čtení první z knihy Genesis. Slyšeli jsme část vyprávění o stvoření člověka, a hlavně část vyprávění o prvotním hříchu. Jde samozřejmě o obrazy, nikoli o doslovný popis. Nicméně o obrazy Bohem inspirované, a tak ve své lidské řeči božsky pravdivé: Za celým stvořením, za celou evolucí a zejména za jedinečností člověka stojí Bůh. A k prvotnímu hříchu došlo, někdy v době, kdy člověk se postupně stával člověk, patrně kdesi v počátcích procesu hominizace.

Dovolte tedy snad několik střípků, snad jakýchsi nesourodých aforismů k samotnému starozákonnímu textu…

«Hospodin Bůh uhnětl člověka z prachu hlíny a vdechl do jeho nozder dech života». Člověk je stále prach ze země, ve kterém je dech života. Člověk je tělo i duše, hmota a život, pozemský i nebeský. Je stvořený. Všichni lidé jsme „ze stejného těsta“, nikdo není více, jiný méně člověkem. Život navíc sdílíme i s ostatními živými tvory, bytí a život jsou krásnými znameními existence Boha.

Člověk byl vsazen do «zahrady v Edenu». Eden je zahradou v poušti, rozkvetlou stepí, s celou svou krásou a svěžestí, s celou svou nečekaností. Všichni lidé jsou stvořeni, aby žili v takovéto zahradě, aby byli nějak šťastní. Lidé mají být šťastní i v poušti, i „v slzavém údolí“ života a světa. Jsou zváni štěstí hledat a nacházet. I aby je mohli dávat dál, činit ze života druhých aspoň nějak rozkvetlou poušť. Štěstí přichází leckdy nečekaně, by téměž zázračně, do pouště, suchopáru. A to především skrze vztah; s Bohem i lidmi.

«Hospodin dal vyrůst (…) stromu života uprostřed zahrady a stromu poznání dobra a zla». Ze stromu života smí člověk jíst, dokud nevztáhne svou ruku na strom poznání. Určování dobra a zla totiž nepřísluší člověku, ale jedině Bohu, potažmo skutečnosti samé, Boží dobrotou stvořené. Na člověku je dobro konat, ne určovat, co dobro je a co není, to je už určeno tím, co bytosti a věci jsou a co potřebují, stvořením. Proto člověk nesmí sníst ovoce ze stromu poznání dobra a zla, neboť jezení znamení přivlastnění si. Člověk nesmí žít svévolně a bez ohledu na řád, který je Bohem bytí dán, bez ohledu na svět a lid kolem sebe, jejich existenci a prospěch.

Přesto tak člověk učiní. Sveden hadem, «nejlstivějším ze všech polních zvířat», který se pro svou zákeřnost, skrytost a jedovatost stal obrazem ďáblem, personifikací zla. Vedle toho, že je padlým andělem.

«Žena viděla, že ovoce stromu je chutné k jídlu, vábné na pohled, lákavé pro poznání moudrosti, a proto si z něho utrhla a jedla, a dala též svému muži». Prvotní hřích spočívá právě v sebezbožštění člověka, v lákavém chápání se něčím víc, než člověk ve skutečnosti je. V lákavém jezení ze stromu poznání dobrého a zlého, v uvěření, že člověk může vše určovat, že nemusí hledět na skutečnost, že on sám je jejím tvůrcem. V egomanii a touze po moci, které chutnají.

«Tu se jim oběma otevřely oči a zpozorovali, že jsou nazí». Nemusí zdaleka jít jen o probuzení hříšné žádostivosti, jak tento obraz interpretovala většina starých církevních otců a středověkých systematiků. Ale možná jde ještě více o ztrátu vzájemné důvěry. Nahota je přeci jejím projevem, oblečení člověka nejen hřeje, ale také chrání, případně dává společenský status. Nahý člověk se nechrání a je takový, jakým skutečně je. Před sebou, druhým člověkem a samotným Bohem. Hříchem sebezbožštění, sobectvím, egocentrismem a egomanií se člověk člověku stává nebezpečným a přestává být sám sebou, takovým, jakým by měl být, dobrým a pokorným.

A jistě mnoho dalšího a hlubšího bychom mohli v biblickém obrazu vyčíst…

Nicméně právě na první neděli postní se před námi tento obraz rozvinul snad také jako připomínka, že sklon ke zlu je prostě v každém z nás. V každém z nás je nějak potenciál ke zlu a agresi, k neochotě k dobru, k pýše a sebezbožštění, k sobectví a ke svévolnému určování, co je dobré a zlé. V každém z nás je aspoň nějak sklon k egomanii, větší či menší, skrytější či zjevnější, ve všech možných podobách a odstínech. Sklon ke zradě Boha a lidí jsou také bohužel nějak v každém z nás. A tak dále.

To vše je nejen podstatou nauky o dědičném hříchu, jehož následky zůstávají i po křtu, což je dokonce katolické dogma, ale přeci i naší zkušeností, vlastní nepříjemnou empirií.

Milé sestry, milí bratří, právě doba postní chce být časem příhodným, kdy si tyto neblahé sklony v sobě máme uvědomit a přiznat, kdy se máme pokusit detekovat jejich podobu a intenzitu, a hlavně zahlédnout a vnímat jejich oběti, skutečné i možné. A proto zachtít tyto zlé sklony v jejich rafinovaných podobách v sobě překonávat, s Boží pomocí. Hlavně aby se neproměnily ve zlý skutek začínající zlým smýšlením, dialogem s ďáblem, hadem.

Zlo a pýcha nemají být údělem a stylem života člověka. I proto obraznému vyprávění o prvotním hříchu předchází vyprávění o stvoření člověka, o jeho podstatě a jeho přebývání v zahradě Edenu. V přátelství s Bohem i Adama s Evou. V nahotě.

Rozkvetlou poušť člověk sám najde a druhým lidem může pomoci najít ovšem jen tehdy, když bude chtít se svými zlými sklony něco dělat, překonávat je a umenšovat jejich hroty, přikrývat jejich kyselé plody láskou. Stále znovu, s Boží pomocí. Díky Kristově blízkosti ve všech našich pokušeních.

Prostě se asi nelze pyšně spokojit se sebou a nesnažit se pohodlně o nic. Anebo vše v tomto ohledu vzdát. Ani když už jsme třeba starší. Takový – se sebou spokojený a změny neschopný – je jedině had, zvaný ďábel („roztrhávač“) a satan („dávný nepřítel“). My bychom měli být přeci lidmi, k obrazu a podobě Boha-Krista stvoření. A bohočlověkem Kristem, na poušti pokoušeným, vykoupení. A stále nově proměňováni k lepšímu…

stáhnout pdf