Slovo k povzbuzení na neděli 23. července 2023, na 16. neděli v mezidobí – A

Milé sestry, milí bratří,

minulou neděli jsme v evangeliu naslouchali krásnému podobenství o rozsévači a jeho následnému výkladu z úst samotného Pána Ježíše. Dnes máme před sebou další tři podobenství o Božím či nebeském království, další tři jeho krásné obrazy. A opět slyšíme – na prosbu učedníků – Kristův výklad prvního z nich.

Pán Ježíš Boží nebeské království nejprve přirovnává k člověku, který našel na svém poli dobré semeno a mezi ním i plevel, respektive k dobrému semeni rozesetému po zemi světa, které musí až do jeho konce růst i s tím špatným. Pak k hořčičnému zrnku, ze kterého vyroste velký košatý keř. A nakonec ke kvasu, který, ženou zadělaný do velkého množství mouky, vše prokvasí.

Všechny tři obrazy se navzájem doplňují, jeden nemůže být bez ostatních, každý z nich osvětluje nějaký rozměr Božího nebeského království. Ostatně proto takových obrazů a přirovnání sám Pán Ježíš v evangeliu říká celou řadu a v různých situacích. U Matouše najdeme dokonce sedm takových podobenství o nebeském království, uvozených slovy «nebeské království je podobné / se podobá…». Je jich sedm, číslo plnosti, abychom si u každého z nich mohli říci „i toto patří k Božímu království“ a teprve u všech dohromady „to je Boží království“.

První dnešní podobenství – o hospodáři, který nalezl mezi dobrým semenem i plevel tam rozmetaný nepřítelem – následně vykládá sám Kristus, a tak je celkem zřejmé, kdo koho a co představuje. Přesto v nás přeci jen nemůže nevzbudit další otázky: Například proč člověk, služebník Boží, sám nemůže nějaký plevel vytrhat, když škodí ostatním? Proč se nemůže zbavit někoho, kdo třeba tyranizuje své okolí a ubližuje mnohým? A proč mají zejména obce křesťanů, na něž toto podobenství nejspíše primárně cílí, mezi sebou tolerovat zlé? Cožpak konečně neplatí i jiná slova Kristova, anebo Pavlova, která evokují takřka opak?

Ano, ale dnešní přirovnání před nás skutečně nějak klade výzvu zlé osoby někdy prostě tolerovat, nechat je žít, nesoudit a netrestat. Třeba s nadějí, že se jednou změní k lepšímu. A vždy s vědomím, že soudcem je nakonec Bůh a že soud na konci času přijde. Kdo jsme navíc my, můžeme si pokaždé říci, abychom vždy s jistotou určili, že někdo je jako plevel, zatímco my jsme «syny a dcerami království»?

Nespravedlnost na světě byla, je a bude. A i nějak zlí lidé na světě byli, jsou a budou. A to i v církvi. Někdy je možné je jen snášet. A snažit se – i navzdory všemu – s Boží pomocí být sám spravedlivým synem, spravedlivou dcerou Království, ušlechtilou a užitečnou obilovinou světa. Nehledě na to, že my sami jsme třeba leckdy spíše tím plevelem, a také bychom si nepřáli, aby nás někdo jen tak snadno vytrhal ze země živých.

Rozlišit, kdy jednat, zakročit proti zlým lidem a kdy ne, je samozřejmě nesnadné. Jednat, zakročit proti zlému člověku, a to i za cenu nasazení sebe sama, může a někdy i je naším posláním a naší povinností, i o tom jsou některá jiná Ježíšova podobenství. Ale to dnešní nám připomíná, že ne vždy a ne všude. Že nezakročení, zvlášť když někdo přímo neubližuje, byť koná něco nesprávného – plevel také možná nemusí vždy docela ničit pšenici a je navíc třeba i nějak krásný – , (že nezakročení) může být i správné, může být projevem milosrdenství, momentem Božího království na zemi.

K tomu navíc platí, že když zakročujeme proti zlu, nemusí být vždy naším úkolem zakročit proti zločincovi, není-li to nezbytně nutné. A pokud už musíme i proti zločincovi samotnému, pak  třeba ne likvidačním způsobem.

I tak by snad bylo možné nesnadný obraz chápat. Vždy však s tím, že nikdo z nás si opravdu nemůže být jistý, že zrovna on je obilím a ne plevelem…

Druhý a třetí obraz – o hořčičném zrnku a kvásku – je postaven na kontrastu: Z maličkého semínka vyroste velký a košatý keř, převyšující všechny ostatní v zahradě. Malý kousek kvásku prokvasí velké množství těsta, konkrétně tři měřice mouky, což je asi čtyřicet litrů, z nichž se dá připravit nějakých padesát kilogramů chleba.

Kontrast malého začátku a velkého konce, mezi nimiž je čas růstu a kvašení, má sloužit jako útěcha: I ze zdánlivě nepatrného začátku – ale plného života – může vyrůst něco velikého, krásného a užitečného. Víra se nám zdá být někdy malá a křehká, stejně jako prvním adresátům Matoušova evangelia se církevní obce musely zdát maličké. Přesto víra má Boží sílu růst a prokvasit život člověka i společenství, je-li zachována. Stejně tak láska a naděje. Navíc třeba jednou zase dojde k novému boomu křesťanských obcí, jako se tomu stalo v prvních staletích církve…

Obrazy košatého keře či stromu a kvásku jsou i jinak krásné:

U košatého keře stojí za pozornost zvlášť to, že «když vyroste, je větší než ostatní zahradní rostliny a stane se z něho keř, takže přilétají ptáci a hnízdí v jeho větvích». Krásná metafora, obraz lidského srdce skýtajícího bezpečí, stín a přijetí všem duším poletujícím a bloudícím světem. To je obraz hodného člověka, třeba nejobyčejnějšího – vždyť hořčice na Blízkém Východě je bezpochyby docela prostou a běžnou plodinou – , jehož srdce je nějak takové. I k tomu by nás naše křesťanství mělo vést…

Stejně tak krásný a srozumitelný je obraz kvásku v těstě, které postupně prokvasí celou jeho hmotu. Kvásek je víra v Krista, vztah s ním a především – kéž by – z nich plynoucí naděje a láska k Bohu a lidem. Ty by měly prokvasit naše nitro, stejně jako každý z nás by se měl snažit ochutit těsto světa kolem sebe. Kvásek vnáší život, kultivuje životem, dává chuť a růst. Naše křesťanství jakožto Boží přítomnost v nás by nám proto mělo být kváskem. My jako křesťané bychom pak měli být kváskem světa, ochucovat a ne ztrpčovat život svého okolí, a tak být Boží přítomností mezi lidmi, i navzdory svým jiným slabostem…

To jsou skutečné ideály (doslova!), po nichž bychom měli toužit a o jejichž uskutečnění bychom se měli s Boží pomocí snažit…

Milé sestry, milí bratří, možná na závěr dovolte ještě jeden podnět k docela konkrétnímu předsevzetí, jak k takovým ideálům spět, abychom nezůstali jen u obrazů. Když byla před lety u nás v zázemí kostela putovní výstava o kardinálu Josefu Beranovi a tím pádem se každý z nás o něm mohl něco dovědět, zaujal mne zvlášť jeden moment. Omlouvám se, že už byl asi vícekrát připomenut: Josef Beran, jak dobře známo, byl ještě jako kněz, v té době rektor pražského semináře, od roku 1942 do konce války vězněm nacistických koncentračních táborů, nejprve krátce v Terezíně, poté v Dachau. Když tam v lednu roku 1943 propukla epidemie tyfu a nakazil se i on, dal slib: „Vrátím-li se do vlasti, vynasnažím se, abych nikomu nic neodepřel, zač budu prošen, a pokud to bude v mých silách a nebude to odporovat vůli Boží, vyplním každé přání, které na mne kdo vznese.“ A ten slib se také – s nemalými oběťmi – snažil ve svém zbývajícím životě naplňovat.

I to je jedna z  praktických podob, co může znamenat stát se užitečnou rostlinou, obilím, hospodářem nehubícím plevel, košatým stromem, v jehož větvovích mohou druzí nalézt útočiště, a kváskem lásky ve světě: Znamená to i snahu neodmítnout nikomu pomoci, je-li tato pomoc v našich možnostech a silách a zdá-li se nám taková pomoc dobrá, prospěšná a potřebná, tedy nějak Boží.

Možná si takové předsevzetí můžeme připomenout každé ráno v modlitbě. A zejména kéž bychom si na ně vzpomenuli v situacích, kdy budeme konfrontování potřebou někomu či něčemu opravdu pomoci…

stáhnout pdf