Slovo k povzbuzení na neděli 23. listopadu 2025, na slavnost Ježíše Krista Krále – C

Milé sestry, milí bratří,

Ježíš Kristus je Král. Avšak jeho království nepochází z toho světa, je Boží, a v tomto světě ani ještě není nastoleno ve své konečné plnosti. A přesto Boží království již zde je a chce být stále nově, v nás a mezi námi. Když v Ježíšovi jedinečně přišlo na tuto zem. A zůstalo na ní.

Kristovo Boží království e vnímatelné v jeho tajemných přítomnostech mezi námi, ale také v nás, v bytí, v srdcích a na životech těch, kteří se Krista-Beránka snaží pokorně následovat. Snahou o dobro a lásku, ať už ho znají anebo ne.

Kristovo království již zde nějak je, trvá a přetrvá, i když se vše ostatní v světě třeba i hroutí. Panta rei, vše se nějak mění, ale podstata Kristova království zůstává stále táž. Jako tajemná Boží přítomnost, jako Boží vliv, jako vláda dobra. Je jen na člověku, aby Boží království našel a pokorně se je snažil žít…

Snad i tak bychom se mohli pokusit zachytit obsah dnešní slavnosti, jíž se završuje celý liturgický rok. Vyznává, že Kristus je skutečným Pánem, který v plnosti času od Boha jako Syn vyšel a k dobrému Bohu zase celý svět – zvlášť nás lidi – chce přivést nazpět. Po čemž touží a což nakonec učiní i navzdory všemu našemu lidskému nepřijetí, všem našim lidským slabostem, nedokonalostem, hříchům a pádům. Dnešní slavnost je vyznáním Boží blízkosti, Boží laskavé moci a Boží touhy, abychom se jím nechali nadchnout a vést.

Slavnost Krista Krále, jak se každoročně připomíná, je relativně mladá. Důvodem jejího zavedení v roce 1925 bylo výročí 1600 let od formulování základního vyznání víry v Trojjediného Boha, vyznání, kým Ježíš Kristus je. K němu došlo na prvním celocírkevním koncilu v Nicei (v Anatolii, dnešním západním Turecku) roku 325, krátce po skončení pronásledování křesťanů v římském impériu. Letos v květnu to bylo již 1700 let.

318 církevních otců – v reakci na vystoupení kněze Aria Kristovo Božství popírajícího – se tehdy sešlo a vyznalo, že Ježíš Kristus je vtělený Syn Boží, zrozený před věky z Otce, soupodstatný (homoousios řecky, consubstantialis latinsky) s ním. Proto není doba, kdy by Syn nebyl, proto vše bylo stvořeno skrze něj a on pak v čase pro naši spásu sestoupil z nebe, z Marie Panny přijal lidství a narodil se, byl ukřižován a z mrtvých vstal, vstoupil na nebe a na konci světa přijde soudit živé i mrtvé.

Ostatně právě tuto víru vyznáváme spolu s nimi každou neděli, když recitujeme nicejské vyznání víry, rozvinuté koncilem následujícím, Cařihradským.

Když však v roce 1925 papež Pius XI. dnešní slavnost ustanovil a když byla v roce následujícím v celé církvi s velkou slávou poprvé slavena, bylo zřejmé, že důvodem jejího zavedení nebude asi jen výročí Nicejského koncilu. Letos ostatně žádný nový svátek zaveden nebyl. Nejistota doby – 20. let 20. století – asi potřebovala, aspoň v očích papežových, aby do ní zaznělo křesťanské povzbuzení, že Kristus opravdu je a že je Božím Synem, Pánem, a to bez ohledu na to, zda se ty či oné pozemské jistoty hroutí a svět se v tak mnohém mění.

Právě takové povzbuzení slavnost Krista Krále měla přinést a také mnohým katolíkům v době svého zavedení snad i přinesla; ostatně proto byla Božím lidem vřele přijata.

Přesunutím z poslední říjnové neděle na poslední neděli v liturgickém roce dostala navíc ještě rozměr povzbuzení ve víře ve vzkříšení mrtvých a připomenutí radostného výhledu na konec světa, na Kristův druhý příchod, kdy se jeho vláda zjeví skutečně v plnosti.

Kéž by – i v našich nynějších všemožných nejistotách a oprávněných obavách celého světa – (kéž by) dnešní slavnost povzbudila dnes i nás i všechny ostatní: Že Bůh je, že Kristus je, že je Boží Král a že je věčnost. A že láska a dobro i proto mají smysl. A že proto stojí za to žít, je dobré věřit, o něco se snažit, především o dobro, lásku a následování Beránka, jak je komu z nás dáno.

Zastavme se ještě na chvíli nad dnešními biblickými čteními…

Jestliže víru v kosmickou vládu Božího Syna vyzpívalo především první čtení, známý hymnus z Listu Koloským, pak formu Kristovy Boží vlády v našem světě, zvlášť v životech nás lidí, připomenulo zase evangelium.

Přeneslo nás na Kalvárii. Na ní byli spolu s Kristem ukřižováni ještě dva zločinci. Možná opravdoví, možná jen násilní vzbouřenci proti římské nadvládě. Mezi nimi a Ježíšem se odehrává známý dialog patřící do oněch několika „svatých slov Krista“ na kříži. Dialog, z něhož ten po pravici vyjde jako zachráněný. Pozdější křesťanská tradice, jak čteme v apokryfním Nikodémově evangeliu z počátku 4. století, mu dá dokonce jméno: svatý Dismas.

Jeho prosba «Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království» a Kristovo ujištění «Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji» pak silně zarezonovaly v křesťanské spiritualitě. Zvlášť ve středověku, kdy se odvolání na tuto evangelijní scénu dostalo do dvou vrcholných latinských literárních děl křesťanské mystiky 13. století: Do pohřební sekvence (františkána Tomáše z Celana) Dies irae v prosbě Qui Mariam absolvisti / qui latronem exaudisti / mihi quoque spem dedisti (volně česky přeloženo: «Marii´s dal rozřešení / lotr hříšníkem již není / já též čekám vykoupení»). A do snad nejznámějšího eucharistického hymnu (svatého Tomáše Akvinského) Adoro te devote (Klaním se ti vroucně) ve slovech peto quot petivit latro peonitens («o milost tě prosím s lotrem kajícím»). O množství výtvarných ztvárnění evangelijní scény ani nemluvě.

Protože právě v kříži se nejjedinečněji projevilo a nejexpresivněji zjevilo spojení Ježíšova lidství s Božstvím Syna v jedné osobě, Kristova soupodstatnost o Otcem. Protože právě kříž se stal maximou uskutečnění Boží lásky – toho, co je Bůh sám v sobě – k nám lidem a k celému světu. Skrze Ježíšovo ukřižované lidství se ukázalo nejvíce jeho Božství jakožto Plnost lásky («Obojí však věřím celým srdcem svým / o milost Tě prosím s lotrem kajícím» pokračují slova hymnu).

Proto se kříž stal formou Kristovy královské vlády v tomto světě. Jakožto vlády dobroty lásky, která se dává, která se umí i obětovat, která umí i lidsky prohrát, ztratit, zemřít, a tak Božsky vyhrát a žít.

Milé sestry, milí bratří, to jsou pochopitelně známá témata. Ale zkusme je znovu nechat aspoň nějak proniknout ke svému srdci. Nechme se povzbudit dnešní slavností Krista Krále: Třeba ve víře, že v Ježíšovi ukřižovaném a zmrtvýchvstalém přišel na zem jedinečně Bůh. A že skrze Ježíše se chce na světě šířit Boží království. Otevřeme-li se jho vlivu.

S pohledem na kříž se nechme povzbudit ve víře, že láska má smysl, že naše naděje není marná, že víra, naděje a láska jsou způsoby Kristova kralování v nás. Že o lásku má smysl usilovat, zejména na všech našich Kalváriích a Kalváriích celého světa.

A chceme-li, můžeme vzít za svou i modlitbu svatého Dismase «Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království». Raději však rozšířenou o prosbu, aby Kristus pamatoval na úplně všechny lidi, aby všichni lidé – kéž by již ve chvíli umírání ale nejpozději na posledním soudu – mohli zaslechnout Ježíšovo «Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji».

stáhnout pdf