Slovo k povzbuzení na neděli 24. května 2026, na Slavnost Seslání Ducha Svatého – A

Milé sestry, milí bratří,

Boží hod svatodušní má vícero jmen, vícero charakteristik. Jednak je padesátým dnem (řecky hémerá pentekosté) od Velikonoc; odtud jeho latinské jméno dominica pentecostes, „neděle padesátého dne“. Na severní polokouli, kde se liturgický rok formoval, připadá jeho slavení vždy na začátek léta; z toho české letnice. Zároveň je to den židovského Svátku týdnů (šavuót), připomínajícího dání Tóry na hoře Sinaj sedm týdnů po vyvedení z Egypta.

Je příznačné, že právě v tento den, na den dání mojžíšského Zákona, Desatera Božích přikázání, byl seslán Duch svatý. Naplnil se Kristův slib, že místo sebe pošle Přímluvce. Naplnilo se i starobylé proroctví Joelovo, že Boží Duch bude seslán na všechny lidi. A naplnilo se proroctví Jeremiášovo a Ezechielovo, že člověku bude nabídnuta síla poslouchat Boha už nejen jakoby z vnější povinnosti, ale opravdu ze srdce. A hlavně síla naplnit přikázání jejich smyslem, láskou.

Ježíšovo pozemské působení a poslání je sesláním Ducha završeno, na zem je nově vylita Boží síla Kristovy nové, tajemné přítomnosti. Aby „Ježíšova věc šla dál“. O čemž ostatně svědčí i ony tajuplné extatické elementy, jak jsme o nich slyšeli v prvním čtení.

Dnešní neděle je tak vpravdě Božím „časem“ (neboli Božím hodem) svatodušním…

V trojjediném Bohu je Duch svatý třetí Boží osobou, Boží Láskou, z Otce i Syna vycházející a je zároveň spojující, jako první se z Boha vylévající ven. Je vpravdě Boží láskou, která vane, jak se zpívá v jedné písničce.

V řádu stvoření je Duch tak Boží energií všeho jsoucího, dárcem a principem života. Je dobrou silou veškerého bytí, je jeho předpokladem, nic nemůže existovat bez této Boží síly, zejména život ne. Duch svatý je jak dechem života (ruach chajjá), tak i dechem Hospodinovým (ruach jahve), ať už toto biblické rozlišení znamená cokoli.

V řádu náboženské zkušenosti člověka je Duch svatý takovým Božím projevem, prostřednictvím něhož člověk může začít zakoušet transcendentního Boha jako plnost extatické lásky, jako Boží lásku k sobě a celému světu.

V řádu vykoupení je Duch silou veškerého Božího působení od začátku dějin, v jejich vrcholu pak silou Synovy lidské přítomnosti na zemi. Vždyť Syn přišel na zem jako Kristus (christos), „Pomazaný“ Duchem Hospodinovým. A touž silou na zemi zůstal a stále zůstává. Proto konečně i slíbil, že po jeho odchodu musí být Duch svatý seslán. Proto jsou jeho tajemné přítomnosti dány silou Ducha, i ty bohoslužebné, proto «jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: Ježíš je Pán».

Duch svatý je tak do jisté míry nejbližší, ale zároveň tou nejneuchopitelnější Boží osobou. Kdo tedy Duch svatý snad je a jak se zkušenosti s ním nejlépe otevřít, kde zvlášť vírou čekat pokorně čekat jeho působení, si přesto můžeme přiblížit, pokusit se uchopit, pojmout, pojmenovat několika způsoby…

Zaprvé jeho jmény. Duch svatý (pneuma to hagion). Jméno Duch vyjadřuje právě onu neuchopitelnost, neviditelnost a sílu zároveň. Duch je Boží živoucí dech, Duch je Boží vítr. Přídomek Svatý vyjadřuje zase jeho transcendenci, jeho absolutní nevygenerovanovatelnost z tohoto světa. Proto je zkušenost s ním tremens et fascinans, rozechvívající a nadchávající.

V Novém Zákoně je Duch svatý zaslíben a nazván jako Paraklétos, Utěšitel (latinsky consolator) či Obhájce (advocatus). Duch je taková zkušenost Boha, kdy zakoušíme Boží útěšnou tvář. A Boží zastání.

V hebrejštině je Duch, ruah, ovšem ženského rodu. Je to ta Duch. Do gramatického rodu jeho jména se propsala zkušenost s ním. Duch svatá představuje ženskou tvář Boha. Boha jako manželku, partnerku a jako matku. Duch je totiž tou zkušeností Boha, která už od Starého Zákona člověka excituje, vzrušuje, líbí se mu, nadchává ho, ne nepodobně tomu, jako to muž zakouší u své milované ženy. Na straně druhé skrze Ducha člověk zakouší Boží přijetí, objetí a něhu či bezpečí, jako u milující matky.

Zadruhé lze o Duchu svatém mluvit pomocí obrazů. Ideálně těch biblických, především ohně, vody a větru. Jsou to tři živly oživující zemi, čtvrtý element. Tři Boží živly oživující zemi našeho lidství. Jsou to živly, protože v sobě mají pohyb, princip a podstatu života. Neboť člověk oheň, vodu a vítr jako samopohyb předreflektivně zakoušel a stále zakouší. Bůh je plností pohybu, čirý kon (actus purus), Boží Duch je pohybem Boha, chceme-li.

Duch svatý jako oheň je Božím světlem a teplem. Svítí, osvěcuje, zapaluje a hřeje. Zapaluje člověka pro Boží dobré věci, pro lásku k Bohu, lidem a světu, pro ideály dobra a krásy.

Duch svatý jako voda srdce člověka osvěžuje a očišťuje, činí zemi úrodnou a plodnou, padá shůry, objevuje se zrána jako rosa, nenápadně, skrytě, silou světla slunce. Duch nabízí člověku vodě podobné Boží osvěžení, chce obnovit sílu jeho života, zejména toho vnitřního, jeho svěžest, jeho duchovní plodnost. I když už je třeba starý a unavený.

Duch svatý jako vítr není vidět. Ani ho nelze pořádně uchopit. A přesto vane, a to mnohdy silně, Božsky silně, žene a tlačí. Božím dobrým směrem. Tak se také pozná a rozezná od jiných větrů a tlaků. Duch člověka vane vždy ke správným úkolům a cílům, k dobru.

Zatřetí můžeme o Duchu svatém mluvit prostřednictvím příběhu. Především toho biblického, hlavně novozákonního. Ten je svědectvím dějinné zkušenosti s Bohem, s Duchem svatým. Zejména zkušenosti jeho dějinného seslání v den Letnic a působení v prvotní církvi a pak v křesťanstvu. Jak o tom čteme nejen ve Skutcích apoštolů, ale i v novozákonních listech či pozdější teologické nebo mystické literatuře.

K aspoň nějaké takové zkušenosti jsme zváni o my, takové zkušenosti jsme zváni se otevřít i dnes, ve svých životních dějinách. Navzdory svým slabostem a nedokonalostem.

Anebo spíše právě pro ně jsme ke zkušenosti Božího Ducha zváni, vždyť právě slabosti a křehkosti nám připomínají nutnost takového otevření se. Abychom byli zkušeností Ducha stimulováni – zapáleni, osvěženi či popohnáni – k dobrému životu. K větší víře, naději a lásce. K víře v Boha a ve smysl dobra a lásky k lidem a celému světu, k přátelství s Ježíšem.

Milé sestry, milí bratří, silou Ducha svatého – Boží ženské tváře, Božího ohně, vody a větru a silou svědectví – „jde Ježíšova věc dál“. V křesťanství. Ale chce jít dál i v nás, v našich srdcích, životech a vztazích. Aby bylo na světě více dobra, smyslu a porozumění. Aby svět byl aspoň nepatrně méně Babylónem, ale nepatrně více církví. V tom nejvlastnějším slova smyslu ekklésia Kyriaké, shromážděním kolem Pána, kolem Dobra, a tedy i těch, kterým Krista osobně dáno poznat nebylo.

«Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně. A tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě, to vše mocí Ducha Páně» píše ve třetí kapitole svého Druhého listu Korintským svatý Pavel. «A tak když jsme skrze Ducha přijali obraz i nápis Otce a Syna, zužitkujme tento svěřený denár a spolu s výtěžkem jej vraťme Pánu» píše svatý Irenej, první velký systematik křesťanské teologie.

Inu, kéž by to byla pravda, i o nás. Což ovšem záleží právě také na nás, na naší otevřenosti, pokoře a snaze. Na tom, kolik Božím věcem dáme času a pozornosti. Nakolik se náš čas stane Božím časem, Božím hodem svatodušním. Aby Ježíšova věc šla v nás a skrze nás i v našem mikrosvětě opravdu dál…

stáhnout pdf