Slovo k povzbuzení na neděli 24. září 2023, na 25. neděli v mezidobí – A

Milé sestry, milí bratří,

v dnešním evangelijním úryvku slyšíme další krásné Kristovo podobenství: O dělnících na vinici. Jeho základní poselství je podobné tomu, které jsme minulou neděli mohli zaslechnout v podobenství O dvou služebnících, anebo – snad ještě více – v podobenství O dvou synech, jednom starším a druhém marnotratném. Ve všech třech případech je to Boží dobrota, se kterou se člověk setkává a která ho má měnit ke své podobě, směrem k milosrdenství vůči ostatním lidem. A buď mění, anebo také ne; starší syn a zejména nemilosrdný služebník jsou bohužel příklady toho druhého, podobně dělníci najatí hned ráno.

Každé novozákonní podobenství je obraz a příběh, do nichž máme být vtaženi, máme v nich najít Boha, sebe a druhé, co činit a čeho se vyvarovat. Do příběhů a jejich obrazů se máme pokusit vžít, stát se v duchu jejich aktéry. Proto se u každého podobenství také ptáme, kdo koho a co představuje. Zkusme tak učinit i u podobenství dnešního.

Onen jeden den, kdy hospodář od rána do večera vychází najímat dělníky na svou vinici, můžeme chápat jako obraz celých dějin spásy, anebo jako obraz jednoho lidského života. Hospodář je samotný Bůh anebo Pán Ježíš. Povolání na vinici rozumějme jako pozvání k víře a do společenství věřících. Práci na vinici jako životu z víry a podle ní. Večer je poslední soud, k němuž jednotlivý člověk přijde skrze smrt a který vše ukáže v jasném Božím světle. Denár představuje nebeskou odměnu, blažené patření na Boha, visio beatifica.

Dělníci najatí již brzy ráno jsou tak nejprve židé, ti pravověrní z evangelia, kteří často reptali, že Pán Ježíš přijímá i hříšníky, některými z nich se obklopí a celníka Matouše dokonce přijme za jednoho ze svých apoštolů. Najatí odpoledne anebo večer totiž nejprve představují právě hříšníky, kteří si v očích spravedlivých nezaslouží stejnou odměnu jako oni.

Dělníky pracujícími od rána mohou také být křesťané ze židovství, později povolanými křesťané z pohanství; židokřesťanům bylo přeci Matoušovo evangelium primárně adresováno, a tak v Ježíšových slovech podaných evangelistou se může odrážet i toto napětí.

Anebo – v obecnější četbě – v dělnících od rána můžeme vidět všechny věrné, kteří vytrvají na vinici Páně zvlášť v dobách pronásledování, v odpoledne či večer přišedších pak ty, kteří se obrátí či vrátí až v dobách klidu. Ti první totiž často mají tendenci nepřijímat ty druhé, dívat se na ně skrz prsty, ať už se dobami protivenství a klidu myslí cokoli. V tomto duchu tak podobenství mluví do všech dob a podobných situací, v církvi i mimo ni.

A v ještě obecnější četbě pak najatí ráno nesoucí tíží a horko celého dne mohou být lidé, kterým byla dána víra v Pána Boha hned od útlého dětství, křesťané odmalička, snažící se mnohdy opravdu poctivě, a to i za cenu nemalých obětí, žít podle evangelia, milovat Boha a lidi. A přesto bohužel někdy s určitým despektem či příliš shora hledí na konvertity, obrácené hříšníky, na své bratry a sestry, kteří se k Bohu po různě zašmodrchaném životě navracejí. A to i navzdory tomu, že je třeba mají rádi. Podobně tomu může být u vztahu lidí konajících dlouhodobě nějaké dobro k těm, kteří se přidají na poslední chvíli.

A tak bychom asi mohli pokračovat. V každém případě, nějakým z těchto dělníků a dělnic, které Pán v různou dobu povolal na svou vinici, je snad každý z nás, někdo věrný, jiný nevěrný, padlý či nepadlý, jeden „služebně starší“, druhý mladší, věřící odmalička anebo později. A tak dále.

Večer nastane pro nás všechny také stejný: Ve chvíli naší smrti a pak na konci světa. Pokud nás zastihne aspoň nějak na (nějaké) vinici Páně – a kéž by zastihl, máme všichni naději na nebeskou odměnu, na slíbený denár.

Co si tedy z podobenství snad odnést?

Zaprvé, že Boží dobrota by nás měla měnit, kultivovat, učit přejícnosti a milosrdenství. Tak měla měnit dělníky, staršího syna i služebníka, jemuž byl odpuštěn velký dluh. Samo Boží vyhlédnutí a pozvání k přátelství, najmutí k práci na vinici Páně, na vinici dobra, by nám totiž mělo působit radost, která mění. Dokonce takovou, že bychom na vinici zůstali, i kdyby nebylo žádného denáru, žádné nebeské odměny. «Byť nebylo pekla, nebe, já přec bych miloval tebe» zpívá jedna stará písnička. Skutečnost, že smíme na Boží vinici být, že nám Bůh dal šanci, že nám stále odpouští, je velkým důvodem k pokorné radosti, ať už vinice – vedle vztahu s Bohem – znamená cokoli.

Radost totiž nejspíše chyběla dělníkům pracujícím od rána, že začali reptat proti dobrotě hospodáře. Radost z práce na otcových vinicích patrně chyběla i staršímu bratrovi, že se pak nedokázal radovat z návratu svého marnotratného bratra. Absence skutečného prožitku radosti anebo jen sobecké uchopení radosti z odpuštění se možná staly příčinou, že služebník zůstal nemilosrdný a nedokázal odpustit svému spoluslužebníkovi.

Radost z přebývání  a práce na Boží vinici, ale ani radost z odpuštění  si člověk nevyrobí, ale může se jí pokorně otevřít, může se snažit se o ni nepřipravit a nepřipravit o ni druhé. Může se snažit ji nechat v sobě působit.

Otevření se radosti ze samotného faktu, že jsme najati, že nám – nehodným – byla dána víra, vztah s Bohem, otevření se radosti z Boží nekonečné dobroty, by tak mohlo být prvním podnětem, který si můžeme odnést z dnešního podobenství.

Zadruhé je to denár pro každého stejný, který by nás měl oslovit. Bůh chce dát každému stejnou minci. Jí je totiž v posledku on sám, už i zde na zemi a jednou na věčnosti. Možná ani tam nejsou žádné stupně blaženosti, ale jen jedna blaženost, společenství s Bohem, pouze se může lišit velikost srdce člověka, kolik jí pojme.

Nikdo by si tak neměl nikdy myslet, že má lepšího Boha než ti druzí. A jen prosit a snažit se, aby Boží dobrota rozšiřovala jeho vlastní srdce, aby se do něj více Boha a lidí vešlo.

Zatřetí je to fakt, že stejný denár je dán opravdu všem, kteří se najmout nechali. Třeba i na poslední chvíli. Bůh všechny miluje, všem chce dát práci, radost z ní. Všem se chce dát, nakolik je člověk Boha kdy jen schopen. Všem chce Bůh odpustit, i třeba večer.

Což je nejen obrovská útěcha, povzbuzení, ale i povolání a závazek: Že aspoň trochu taková – rozdávající se všem bez ohledu na jejich zásluhy – by měla být naše lidská láska, má-li být té Boží, Ježíšově aspoň aproximativně podobná.

A začtvrté je to čas celého dne, kdy Bůh stále vychází k nám lidem, na dvorany a nároží našeho světa a hledá, kdo by se jen nechal najmout. Poprvé anebo znovu.

Nikdy tak není pozdě, dokud trvá den. A čím více se snad blíží večer, s o to větší otevřeností by se měl člověk nechat najmout a s o to větší vděčností začít něco dobrého dělat či v dobrém díle pokračovat. «Hledejte Hospodina, když je možné ho najít, vzývejte ho, když je blízko» jsme slyšeli v prvním čtení.

Milé sestry, milí bratří, podobenství O dělnících na vinici je samozřejmě mnohem, mnohem bohatší a hlubší. Ale i to si z něj snad zkusme odnést: Že – slovy svatého Pavla Timotejovi – «Bůh chce, aby všichni lidé byli spaseni a došli poznání pravdy», a proto je všechny chce – způsoby, jež zná jen on – najmout na svou vinici a odměnit sám sebou, již zde na zemi a jednou na věčnosti. Protože mezi tyto všechny jako obyčejní lidé patříme také, zkusme se zaradovat. Radost z Boha má sílu měnit člověka k lepšímu. A nikdy nepohrdejme těmi, co přijdou ještě později, anebo třeba zdánlivě vůbec. Naopak, snažme se dávat lásku stejně všem, jak nás nejen v podobenství učí sám Pán Ježíš…

stáhnout pdf