Slovo k povzbuzení na neděli 25. října 2026, na 30. neděli v mezidobí – A

Milé sestry, milí bratří,

o lásce jako takové by se teoretizovat, a tím pádem ani kázat asi příliš nemělo. Láska se má především žít. Láskou by měl člověk hořet, láska má být naší nejkrásnější emocí. Láska by měla být nejdůležitějším obsahem našich slov a činů, největší náplní našeho života.

V evangeliu zazněla výzva k lásce jako obsah přikázání, dokonce největšího a prvního přikázání: «Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí… Miluj svého bližního jako sám sebe».

Je-li něco obsahem přikázání, natož Božího, byť v uchopení a biblické řeči člověka, pak by to mělo být i předmětem našich snah, cílem, aktem naší lidské vůle, něčím, co musíme. Láska k Bohu a lidem by tak měla být naší povinností, naším prvním údělem, naším životním posláním.

Tušíme však, jak s láskou – emocí, vnitřním nastavením, sympatií, činem a slovem – je to leckdy složité. Jak ji můžeme jako povinnost, jak si máme naordinovat víru v Boha a lásku k němu? Jak to učinit, abychom cítili, žili a činili lásku k člověku, například vůči někomu, kdo je třeba zlý, kdo ublížil, anebo je jen nesympatický, nějak odpudivý, zdánlivě lásky ne-hodný? Láska z rozumu také zpravidla moc nefunguje. A tak dále.

Přesto všechno je láska přikázáním. K Bohu i lidem. A potažmo k celém světu, všemu živému i neživému. Abychom se o ni, i při vší její složitosti, aktivně snažili.

Jak? Předně třeba tím, že v sobě, ve svém nitru a srdci budeme pěstovat, chovat a živit dobré emoce. Nejprve emoce lásku k Dobru, jímž je v posledku Bůh, a pak i ke všem a všemu ostatnímu. Že se budeme snažit zlé emoce ve svém srdci přemáhat těmi dobrými. Že budeme chtít hledat Boha a že v sobě budeme chtít přát druhým lidem dobro, to, co jim prospívá. Že budeme chtít být milo-srdnými. Milovat srdcem. Boha i člověka, každého člověka, i ne-přítele a ne-sympatického.

Snažit se o lásku můžeme i jejími činy. Zejména o lásku k lidem. Tím, že skutky lásky se budeme snažit vykonat i tehdy, i když to třeba tak nebudeme cítit. Ale budeme tušit, budeme přesvědčeni, že takový čin je dobrý a potřebný a že je na nás jej vykonat.

K lásce pomůže snad i to, že si budeme dennodenně připomínat, že láska je prostě přikázáním. Konečně, připomínka lásky k Bohu a spravedlnosti k člověku je dodnes obsahem židovského Šema Jisrael, základní modlitby, kterou se ortodoxní židé aspoň dvakrát denně modlí, při vstávání a uléhání, a její text nosí jako modlitební šňůrku na ruce a na čele a visí na zárubni jejich dveří.

Přičemž, přinejmenším novozákonně viděno, je to náš vztah, naše chování k člověku a potažmo ke světu, které jako první odhalují, co v našem nitru skutečně je, jaká je či není naše láska k Bohu. Slovy Prvního listu Janova: «Řekne-li někdo: „Já miluji Boha,“ a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí».

K lásce patří i ochota vidět potřeby bližního, proaktivně je hledat. A umět také v prospěch bližního, z důvodu jeho potřeb změnit své plány, slevit ze svých představ, uzpůsobit potřebám bližního své aktivity, dát mu čas svého života: «Má-li někdo dostatek a vidí, že jeho bratr (sestra) má nouzi, a bez soucitu se od něho odvrátí, jak v něm může zůstávat Boží láska? Dítky, nemilujme pouhým slovem, ale opravdovým činem» čteme též v Prvním listu Janově. Anebo vzpomeňme třeba na milosrdného Samaritána z Ježíšova podobenství. A tak dále.

V každém případě platí, že činy lásky k viditelnému člověku a celému světu v nás lásku k neviditelnému Bohu mohou jen probouzet. „Dobrý skutek jsem vykonal, raduj se srdce“ je pravdivé úsloví, známý citát Franze Werfela.

Další podněty k přikázání lásky nám může dát i dnešní čtení první z knihy Exodus. Je to pasáž rozvíjející Desatero. Soustředí se především na lásku k člověku a ukázala na dva z „hříchů do nebe volajících“, jejichž stížnost Bůh uslyší. Konkrétně na hřích ubližující vdově a sirotkovi a na hřích vzetí do zástavy toho, co je (chudákovi) nezbytné k životu, k přežití (pokrývka na noc). Jsou to hříchy ubližující zvlášť bezbranným; sirotek, vdova a námezdní dělník jsou tváří v tvář šťastným, mocným, zajištěným a bohatým často nějak bezbranní. Hříchy využívající jejich nouzi a zneužívající vlastní sílu a moc, jakkoli, jsou obzvlášť hanebné. Podobně je na tom lichva či utiskování přistěhovalce.

Zneužití nouze druhého člověka, elitářské přehlížení slabších, sužování cizince a přistěhovalce, činy na úkor někoho jiného, zejména bezbranného, vzetí či zmocnění se něčeho životně důležitého, či něčeho, co je jen jedinou a poslední radostí někoho jiného, onou přikrývkou na noc, a tak dále, doslovně i alegoricky, to vše jsou hříchy do nebe volající. Podobně lichva, nepřiměřený a likvidační úrok, anebo nesplnitelné podmínky pro někoho v nouzi.

Do sebe zahleděného, elitářského, bezohledného, sebestředného, sobeckého a lichvářského smýšlení, postojů srdce a z nich vyvěrajících slov, činů a gest bychom se tak měli aktivně vyvarovat, aktivně je přemáhat, bojovat proti nim s Boží pomocí. Protože takové postoje a činy odporují lásce, jsou jejím opakem.

Milé sestry, milí bratří, jak je asi známo a jak už bylo vícekrát připomenuto, řečtina, jazyk Písma svatého, má pro lásku vícero výrazů. Eros pro lásku oblažující, užívající si, pro lásku extatickou. Fília pro lásku vzájemnou a sdílející se. Agapé pro lásku dávající, rozdávající se a milující, i když třeba není opětována. A charis pro lásku takto dávající štědře. I přestože takovéto rozlišení je jistě zjednodušené a zkratkovité, snad může být nápomocné.

Eros je totiž spíše jakýmsi průvodním jevem, výsledkem, extází, reakcí, darem na nás až tak nezávislým, chceme-li. Zatímco zejména agapé a charis a do jisté míry i fília jsou i činem na nás závislým, výsledkem našeho rozhodnutí a chtění, naší otevřenosti, plodem naší svobody.

Proto o nich jako o lásce mluví Nový Zákon především. Proto láska jakožto fília, agapé a charis by měla být i předmětem našich snah a tužeb, aktem vůle, otevřenosti, každodenním předsevzetím, smyslem našeho života, konkrétním obsahem našich slov a činů. Láska k Bohu, lidem a světu, s Boží pomocí…