Slovo k povzbuzení na neděli 26. července 2026, na 17. neděli v mezidobí – A

Milé sestry, milí bratří,

v dnešním prvním čtení zazněla známá prosba krále Šalamouna o dar moudrosti, která dovede rozeznat dobré od zlého, Boží od ne-Božího. V evangeliu jsme pokračovali – již třetí neděli za sebou – v naslouchání sedmi obrazům nebeského Božího království, jak nám je zaznamenal evangelista Matouš. Spojíme-li obě čtení, pak součástí moudrosti je i rozeznání pravého pokladu ukrytého v poli, rozpoznání vzácné perly, nechání se zatáhnout, uchvátit Boží sítí. Pokud se totiž člověk dokáže nadchnout, uchvátit pro dobro, pro Boha, Krista, pro lidi, svět a ideály, má naději, že se chová moudře a že je v nebeském království. Uchvácení dobrými a Božími věcmi pomáhá člověku nejen rozeznat dobré od zlého, nýbrž mu nabízí i sílu o dobro usilovat, zla se varovat, proti němu bojovat, zadostiučinit je dobrem.

Zaměřme však dnes svou pozornost na čtení druhé, na úryvek z Pavlova Listu Římanům.

«Těm, kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému» patří k těm sice krásným, ale zároveň rozpaky vzbuzujícím veršům. V čem nějaká obrovská bolest či brutální utrpení mohou napomáhat k dobrému?

Na tyto rozpaky teoretickou odpověď asi najít nemůžeme, protože některá utrpení, přinejmenším ne prvoplánovitě, opravdu smysl nedávají. A k dobru ani trochu nepomáhají. Spíše naopak. A tak musíme respektovat, že ne každý se s dnešním Pavlovým slovem dokáže ztotožnit. A to ani třeba ani ten, který se opravdu snaží milovat Boha a všechny jeho přítomnosti ve světě, který je milovníkem Boha.

Na druhou stranu ale platí, že jsou lidé, taktéž milovníci Boha, kteří ve všem – v dobrém i zlém, krásném i těžkém, radostném i bolestném, v sobě i v druhých lidech – dokáží nějak Boha nacházet, vnímat, že vše se děje s nějakým smyslem, třeba paradoxním a skrytým, neboť vše je příležitostí ke konání dobra, k pomoci, že není místo a situace, kde by s námi Bůh nebyl, že není člověk, ve kterém by Bůh nepřebýval. A že tedy není situace, v níž by nebylo možné vykonat dobro, aspoň nějaké. Aniž by bolest a utrpení byly jakkoli bagatelizovány.

Takoví milující Boha dokáží jako prospívající k dobrému vnímat paradoxně i to, když se v životě něco pokazí, když oni něco pokazí, dokonce i hřích, protože právě slabost a hřích, jak vyznává týž Pavel, jsou místy, kde se může projevit Boží slitování a milosrdenství. Hřích může vést k nápravě, obrácení a zadostiučinění. Aniž by hřích, a zejména ublížení z něj plynoucí byly jakkoli relativizovány.

Možná k tomu nás všechny chce Pavlovo slovo povzbudit…

Navíc když zkušenost, že opravdu vše může pomoci k dobrému, leckdy sdělovali i ti, kteří pro svou lásku k Bohu a jeho ideálům si museli projít velkými zkouškami a utrpeními. Právě v těchto situacích totiž zakusili pravdivost Pavlovy věty. Pamatuji se na jednoho úctyhodného františkánského kněze, pátera Bernarda Říského, který strávil řadu let v komunistickém kriminále, jak měl právě tento biblický verš rád a jak často ho citoval, snad nejčastěji ze všech. Vzhledem k jeho silnému životnímu příběhu ovšem zcela věrohodně.

Milovníkům Boha totiž toto milování stačí, už samo je pro ně blažeností, zdrojem útěchy a síly, i navzdory všemu ostatnímu těžkému. Milování Boha, lidí a světa je formou jejich života, životní volbou, volbou dobra.

Milování Boha je proto něco, oč bychom měli jako o dar i prosit, ne nepodobně Šalamounovi, oč bychom se měli zvlášť snažit, co bychom jako drahocennou perlu měli chránit. Čím bychom se měli nechat uchvátit. Abychom zůstali ve všem, i v tom těžkém a bolestném, dobrými a laskavými. Aspoň nějak, aspoň trochu.

Druhým velkým tématem dnešního krátkého úryvku z Listu Římanům je Boží vyvolení předem, předurčení, predestinace: «Neboť ty, které si napřed vyhlédl, ty také předurčil… ty, které předurčil, ty také povolal, a ty, které povolal, také ospravedlnil, a ty, které ospravedlnil, také uvedl do slávy». Což je jedno z největších a zároveň nejtajemnějších teologických témat vůbec, téma, které i v dějinách církve sehrálo svou nemalou roli: Proč jednomu víra dána je a jinému dána není? Proč startovní čára do života a předpoklady ke zdařilému a zbožnému životu jednoho se zdají být mnohem lepšími než někoho jiného? A kde je Boží všeobjímající spravedlnost, když víra a spása jsou nezaslouženými dary? Určil tedy Bůh jedny ke spáse a jiné k zavržení? Zemřel Kristus za všechny, či jen za mnohé? A tak dále.

Dějiny katolické teologie daly na tyto otázky sice celou řadu zajímavých a úctyhodných pokusů o odpověď. Zvlášť takových, které rozlišily Boží předurčení ke spáse všech lidí a Boží předzvědění o svobodném rozhodnutí člověka, tedy i o zavržení některých. Církev ale nakonec nenašla na toto tajemství uspokojivou odpověď. A asi ani nemůže najít, Boží skutečnost je taková, jaká je. Když teologické spory o predestinaci na přelomu 16. a 17. století vrcholily, papež dokonce zakázal oběma znesvářeným stranám – jezuitské zdůrazňující úlohu lidské svobody a dominikánské akcentující Boží tajemný úradek – tu druhou považovat za heretickou: obojí důraz je možný a řešení tajemstvím.

A tato neřešitelnost je vlastně krásná. Zvlášť když ji zobecníme.

Je totiž dobré a osvobozující si uvědomit a přijmout za své, že Bůh a jeho úradky nám prostě také zůstanou zahaleny, zůstanou tajemstvím. Že ne na všechno Boží můžeme najít odpověď, že Božímu jednání a jeho záměrům nikdy nemůžeme beze zbytku rozumět. Že nedokážeme posoudit, jak to vlastně s Boží spravedlností a Božím milosrdenstvím je. Že Bůh je prostě Bůh, před jehož majestátem se máme leckdy jen pokorně sklonit. A tak dále.

Podobné neřešitelné problémy ovšem nejsou něčím, co by víru v Boha činilo nelegitimní. Naopak, k víře bytostně patří, protože Bůh, i přes zjevení a vtělení, je především tajemstvím. Kdybychom mohli všemu Božímu porozumět, Bůh už by pro nás nebyl Bohem.

Člověk má být proto vděčný za dar víry v Boha a Krista. Že ho má, že ho bez zásluh dostal, že byl k němu předurčen, chceme-li. Ovšem bez jakéhokoli pocitu elitářství či nadřazenosti, to by dar opravdové víry mohl také snadno ztratit. A asi i bez úvah, jak to je se spásou ostatních, zvlášť těch, kterým víra bez jejich zavinění dána nebyla. To je věcí Boha.

I to vše snad můžeme chápat jako součást pravé moudrosti, té, o kterou žádal Hospodina král Šalamoun. Je to dar moudrosti, která odtuší poklad, perlu a pravou síť v následování Krista a dobra, která Boha všude hledá a vším si chce nechat napomoci k dobrému. A pokorně se sklání před Božím tajemstvím.

A možná zkusme zakončit známou modlitbou, připisovanou sv. Františku Saleskému…

Bože, k tvému milování / žádný strach mě nedohání,
ani trestání tvé ruky, / ani hrozné v pekle muky.

Ctím tě pro tebe samého, / jemuž nic není rovného,
v moci, slávě, důstojnosti, / v dobrotě, lásce, moudrosti.

Jenom z lásky, bez odplaty, / protožes dobrý a svatý,
miluji tebe srdečně / a chci milovati věčně.

Synu Boží, Jezu Kriste, / srdce mé ti patří jistě:
když tě na kříži spatřuji, / láskou tvou se zapaluji.

Kříž a krev tekoucí z tvých ran / učí, žes lásky hodný Pán;
byť nebylo pekla, nebe, / přece bych miloval tebe.

Tebe, přemilý Ježíši, / Beránku Boží nejtišší,
jenžs pro nás ráčil umříti, / chci milovati a ctíti.
Amen.