Slovo k povzbuzení na neděli 26. dubna 2026, na 4. neděli velikonoční – A

Milé sestry, milí bratří,

dnešní čtvrtá neděle velikonoční bývá nazývána „Nedělí Dobrého pastýře“. Je to proto, že se každoročně čte úryvek z Kristovy řeči o dobrém pastýři, jak nám ji zaznamenal evangelista Jan.

Dobrým pastýřem je pochopitelně Kristus. Jelikož ale tento obraz dobrého pastýře by měl být zároveň vzorem – pravda, nedostižným – pro všechny budoucí nástroje Kristova „pastýřování“, pro apoštoly a jejich nehodné nástupce v biskupské a kněžské službě, je dnešní neděle také dnem modliteb za kněze a nová kněžská povolání, „Dnem modliteb za povolání k duchovnímu stavu“, jak zní oficiální formulace, význam dne ještě více rozšiřující.

Liturgií jsme tak  zváni oba tyto rozměry dnešní neděle třeba nějak zreflektovat…

Vraťme se ale k samotnému biblickému textu. Celá řeč o dobrém pastýři má v Janově evangeliu několik částí. Její čtení při nedělní bohoslužbě je rozloženo do tří let, každý rok na dnešní neděli velikonoční čteme kousek. Letos je před námi prvních deset veršů:

Nejprve otevření obrazu dobrého pastýře jako skutečného pastýře ovcí, kterého ovce znají, on je volá jménem, jde před nimi a vyvádí je dveřmi na dobrou pastvu (to bylo prvních šest veršů). A pak obraz, reagující na nepochopení posluchačů, obraz, že Kristus sám je nejen pastýřem, ale nejprve těmi dveřmi k nim (následné dva verše). Aby se pak k obrazu pastýře zase vrátil (poslední verš dnešního úryvku).

A právě nad obrazem dveří se zkusme dnes společně zastavit.

«Já jsem dveře (řecky egó eimi hé thýra)» je totiž jednou z oněch silných formulací Janova evangelia vložených do úst samotnému Kristu.

«Já jsem (řecky egó eimi)» připomíná starozákonní sebezjevení Boha na hoře Sinaj; «jsem, který jsem (egó eimi ho ón)» řekl Hospodin Mojžíšovi. Proto všechny janovské výroky uvozené slovy «já jsem» (egó eimi)» mají v sobě zpravidla velkou sílu. Neboť nějak zjevují, vyslovují, popisují a zobrazují – každý po svém, kým Pán Ježíš vlastně je. Že je podobný Bohu, že je Božím Synem, když v sobě ztělesnil Boží dobrotu, sílu a moc.

Především však tyto výroky postihují, kým Kristus má být pro nás, jak ho můžeme zakoušet, jak se s ním potkat, jak můžeme vnímat jeho blízkost a působení. Zvlášť pokud platí, že se do těchto egó eimi výroků vedle původního kérygmatu (ve smyslu hlásání toho, co Kristus během svého pozemského působení učinil a řekl) již opět nějak propsala i zkušenost prvních generací křesťanů.

Právě tu evangelista Jan spolu s autentickými svědectvími z Ježíšova pozemského působení může již zpracovávat. A pro její význam může, Bohem inspirován, její konkrétní obrazy vkládat samotnému Kristu do úst. Ať už to on přesně tak řekl či nikoli.

Zkrátka a dobře, Kristus je tak dveřmi, dobrým pastýřem, ale také světlem, cestou, pravdou, životem, chlebem života či světlem světa. Vše to jsou obrazy, které – každý po svém a s respektem k tajemství, jak přesně to Ježíš řekl či ne – zachycují a zobrazují autentickou zkušenost s ním, způsob, jak jeho blízkost jako Zmrtvýchvstalého zažívali apoštolové a první křesťané. A tato jejich zkušenost se prostřednictvím evangelisty našla či propsala do těchto krásných metafor, jak je čteme v sedmi velkých Kristových řečech podle Jana.

Obraz dveří musel být Ježíšovým současníkům a raným posluchačům evangelia celkem zřejmý a jasný, a to i jako dveří do ovčince. Podobně je obraz dveří snad stále pochopitelný i nám. Pořád přeci používáme ještě obyčejné dveře, i když třeba ne do ovčince.

Můžeme si proto zkusit představit, že těmito dveřmi je Kristus. A můžeme se ptát, jak tomuto obrazu rozumět, co pro nás snad má znamenat…

Zaprvé. Kristus, jeho lidství, jeho tajemná přítomnost mezi námi je jako dveře k Bohu-Otci: «Nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne» říká Ježíš sám o sobě na jiném místě evangelia. Kristus je dveřmi, jimiž se nám jedinečně otevřel Boží svět, jimiž smíme nahlédnout a vstoupit do tohoto Božího světa, nechat se do něj vzít. A v Božím světě se sytit žírnou Boží pastvou, radostí. A to už jak zde na zemi, během pozemského života, tak jednou smrtí na věčnost. Dveře jsou otevřené.

Kristus je zároveň dveřmi, jimiž k nám a do našeho života chce stále vcházet Bůh, sestupovat z nebe, ještě tajemněji, ale skutečně. «Vejdeme k němu a učiníme si u něj příbytek» čteme v Apokalypse. Kristem-Dveřmi do našeho nitra a života, do našich slov a činů chce stále nově vstupovat Bůh, aby nás i náš život aspoň nějak zbožšťoval, jak rádi říkali staří otcové. Aby jej činil lepším, laskavějším, prosvětlenějším.

V obrazu Krista-Dveří pro nás do Boha a Krista-Dveří Boha k nám je tak vlastně shrnuto velmi mnoho z křesťanství. Kristovo lidství je prostředníkem mezi Bohem a námi.

A zadruhé. Jestliže Kristem-Dveřmi smíme vcházet do Božího světa a že především Bůh Kristem-Dveřmi sestupuje z nebe k nám, tak by nás toto vcházení a vycházení, ba Boží přebývání mělo nějak ovlivňovat. Pozitivně ovlivňovat. Boží vcházení a vycházení, Boží přebývání a Boží pastva by neměly přijít nazmar. Což ovšem závisí i na nás, na naší ochotě a otevřenosti.

To, co člověk je zván prožít na Boží pastvě, tedy radostné občerstvení, by nás mělo činit přinejmenším pokornějšími a laskavějšími, mělo by nás odvracet od zla k dobru, od hříchů ke snaze je zadostiučinit.

Kristem-Dveřmi, kterými se vchází na pastvu, je jeho tajemná přítomnost mezi námi. Kristem-Dveřmi, kterými bychom se měli vracet zpět do světa a života, je evangelium; jeho mravní apel k lásce, tvar, který chce dát našemu životu.

Milé sestry, milí bratří, Kristus-Dveře je jednou z nejdůležitějších a vlastně i nejkrásnějších novozákonních metafor vůbec. Nejen Ježíšových řečí podle Janova sepsání. Nejen nejstarší křesťanské zkušenosti s Kristovou blízkostí. A nejen, kéž by, i zkušenosti naší. Ale i jako metafora shrnutí křesťanského duchovního i mravního pozvání:

S Božím světem komunikovat skrze Ježíše, skrze jeho tajemnou přítomností v křesťanství, vztahem s Kristem. Do Boha takto stále pokorně vcházet, s Bohem se potkávat, nechat Boha přicházet k sobě. Ale pak se i skrze Krista-Dveře do světa zase vracet, skrze Krista-Dveře do světa vycházet ze sebe samého. Aspoň nějak pokornější, laskavější, milosrdnější a spravedlivější A třeba i statečnější tam, kde je toho potřeba.

«Já jsem dveře» praví Pán. Jsme jím zváni vcházet do Boha a pak občerstveni jeho dobrotou vycházet zpět, ze sebe, ze svého já a komfortu vstříc světu, neseni Boží pomocí a silou, vytvarovaní evangeliem jako dveřmi a jejich veřejemi.

stáhnout pdf