Slovo k povzbuzení na neděli 26. ledna 2026, na 3. neděli v mezidobí – A

Milé sestry, milí bratří,

dnešní evangelium před námi rozevírá začátky Kristova veřejného působení. V Galilei, na severu Zaslíbené země. Že tam, nebylo náhodou. Ani jen souhrou okolností, že právě v Galilei, poblíž Genezaretského jezera, byl i Nazaret. Stalo se tak spíše pro to, čím Galilea byla: Územím na okraji Izraele, judskými židy víceméně opovrhovaným krajem chudých rybářů a mnoha pohanů, periferií židovské společnosti.

Už prorok Izaiáš předpověděl, že právě tamější lid – za Jordánem, v Galilei pohanů – jako první uvidí veliké světlo, jak jsme slyšeli v prvním čtení. A Kristus to naplnil, jak jsme slyšeli v evangeliu.

Proč zrovna tam? Možná proto, že právě pohrdaná periferie ho byla schopna přijmout lépe, rychleji a snadněji než třeba Jeruzalém. Možná i proto, že je tomu tak nějak stále, že to vždy bude nějaká pohrdaná periferie, která Kristovo evangelium bude přijímat dříve, snadněji, a i lépe než nějaké centrum, nějaká elita.

Možná i proto chce Kristus stále začínat své tajemné působení v nás a mezi námi nejraději na nějakých periferiích. Což platí nejen o periferiích sociálních, o lidech na okraji společnosti a okraji zájmu světa, a třeba i církve. Ale možná to platí i o pohrdaných částech, rozměrech nás samotných, o periferiích našeho vlastního života. Anebo o periferiích našich vztahů.

Právě to, co třeba v sobě a svém životě považujeme za slabé a nečisté, za méněcenné či nedůležité, co je na okraji i našeho křesťanského zájmu, může být totiž leckdy oním prostorem, který jako první zarezonuje na opravdový Kristův příchod, prostorem, skrze který k nám může vejít trocha nebeského království. Všemožné periferie našeho života, našeho já, ale i našich vztahů se mohou stát místem, kde Pán Ježíš učiní nějaký zázrak proměny k lepšímu, kudy k nám přijde, navzdory cloně naší představy o něm.

Zda jsou pak naší osobní periferií spíše naše „Achillovy paty“, slabosti, neduživosti, nemoci, nemohoucnosti, vytěsňované rozměry a vztahy našeho života, naše tajné hříchy, či zda je touto periferií naše podvědomí, to může být u každého různé. Ale s ohledem na evangelium něco takového bude mít každý z nás. U každého totiž musí evangelium někde začít.

Po evangeliu a žalmu jsme slyšeli neméně výrazné čtení druhé z Prvního listu Korintským. Apoštol jej píše během své třetí misijní cesty, pravděpodobně o Velikonocích roku 56, a adresuje jej církevní obci v Korintu, kterou byl předtím založil. Korint bylo významné antické kulturní město a obchodní centrum, hlavní město provincie Achaje. Proto i prvokřesťanská obec v něm se stala záhy nejen velkou ale i velmi sebevědomou. Rozhodně ne nějakou periferií.

První list Korintským nám předkládá zejména Pavlovy reakce na aktuální problémy a otázky, které v korintské obci vyvstaly. Chce být jakousi aplikací křesťanství do konkrétního života s jeho starostmi a problémy. To platí i o dnešním úryvku. Je ze samotného začátku listu, což naznačuje důležitost jeho sdělení: «Napomínám vás, bratři, jménem našeho Pána Ježíše Krista: Buďte všichni zajedno a ať nejsou mezi vámi roztržky. Stejně usuzujte a stejně smýšlejte».

Rozdělení v obci, o kterém se apoštol dověděl, mělo bezpochyby své konkrétní a reálné pozadí. Mezi korintskými křesťany se mimo jiné zformovaly různé antogonistické skupiny upřednostňující toho či onoho učitele a kazatele, pěstující větší či menší kult jejich osobnosti. Místo toho, aby středem všeho byl sám Kristus: «„Já držím s Pavlem!“, „já zase s Apollem!“, „a já s Petrem!“, „já s Kristem‘“» glosuje až ironicky situaci Pavel.

Neshody musely také mít i neblahé vyústění: Nevraživost, hádky, možná i nepřátelství, a to vše navíc s odvoláváním se na evangelium. Vždyť šlo o kazatele mající je hlásat. Něco takového je ovšem neslučitelné se shromážděním kolem Krista, s církví, něco takového zbavuje Kristův kříž jeho působivosti, připomíná svatý Pavel.

V dnešním úryvku jde tak patrně o hlubší poselství než jen o napomenutí pro stranictví vzhledem k jednotlivým služebníkům církve, než jen o nesprávnost přilnutí výlučně k tomu či onomu knězi, kazateli, učiteli, jak se někdy Pavlova slova vykládají. Anebo než jen o připomenutí, samozřejmě také důležité a velmi aktuální, že zejména ve svátostech, které tito služebníci zprostředkovávají, nejde o ně, nesmí jít o ně, ale především o tajemnou přítomnost samotného Krista; «Pavel křtí? Petr křtí? Kristus křtí!» parafrázuje tak dnešní apoštolova slova sv. Augustin.

Pavlova dnešní slova nám totiž – v ještě obecnější rovině – připomínají, že žádná rozdělení, žádné roztržky či hádky mezi lidmi přeci nejsou dobře. Narozdíl od rozmanitosti, která k životu patří. Zlá a mnohdy navíc zbytečná rozdělení otravují a zatěžují život, a mohou mít tragické důsledky. Může se z nich vyvinout nepřátelství, z něj nevraživost, a z ní nenávist. A ta může vést k hrozným činům, až k zabíjení. Tak tomu je – biblicky viděno – už od dob Kaina a Ábela, od dob stavby Babylónské věže.

Rozdělení mezi lidmi na světě je, bylo a bude, má mnoho důvodů, svět je složitý. V každé době, i po příchodu Pána Ježíše, dnes také. Rozdělení a nevraživosti jsou i v církvi a mají také řadu důvodů, už od dob Pavlových. Rozdělení jsou mnohdy i mezi námi, ve společenstvích a vztazích, v nichž žijeme. Někdy snesitelnější, jindy méně. Prostě nejsme stejného usuzování ani smýšlení. A ani nebudeme, protože něco takového v praxi, zdá se, možné není, nebylo už ani v době novozákonní, není ani nyní, nebude ani zítra. Navzdory tomu, že církev by měla být (aspoň teoreticky) prvotinou smířeného lidstva.

Jenže co s tím? Máme dnešní Pavlovu výzvu docela přejít? Anebo máme dokonce rezignovat na evangelijní výzvu být tvůrci pokoje? Co si vůbec máme odnést z Pavlova velmi aktuálního slova, aby Kristův kříž nepozbyl své působivosti?

Asi ne závěr, že každá neshoda by byla sama o sobě hříchem, a že proto je potřeba se všem konfliktům vyhnout. Tak to určitě není, někdy člověk do konfliktu bohužel jít musí, i když nechce, i přestože chce být tvůrcem pokoje.

Pokud někdo říká pravdu a druhý lže, anebo někdo se snaží o dobro, jiný působí zlo, tak neshoda je často nevyhnutelná, někdy dokonce nutná a správná. Pokud se máme zastat slabého, vykonat dobro i navzdory odporu, milovat i nepřátele, je případný z toho plynoucí konflikt vlastně i povinností.

Nehledě na to, že mnohdy jsme to my sami, vůči jejichž chování se musí druzí konfliktně vymezit.

O co se však v takových situacích můžeme a máme snažit, je jednat tak, abychom ani v konfliktech nepřestali své protivníky milovat, abychom k nim nepřestali mít k úctu, abychom se ani navzdory konfliktům nepřestali snažit o dobro. Abychom chtěli vyhrávat nejprve dobrem, a teprve, když není vyhnutí, silou. Abychom nepřestali být empatickými.

A pokud my zrovna budeme těmi zlými, sobeckými a agresivními, vůči kterým musí okolí zasáhnout, bylo dobře, aby nás právě odmítavé reakce našeho okolí, konflikty změnily, přivedli k obrácení k dobru, lásce a milosrdenství.

Konečně z těchto všech důvodů, ať už jsme zrovna na té či oné straně, se možná právě i neshody mohou stát onou periferií, do níž chce přicházet Pán…

Milé sestry, milí bratří, evangelium nám dnes tedy připomnělo, že Kristus začal a stále rád začíná své dílo na periferii. Druhé čtení, že konflikty mezi lidmi nebyly a ani mezi námi nejsou dobře. Ale že někdy mohou k dobru nakonec přivést, stanou-li se onou periferii, která se otevře Kristu.

stáhnout pdf