Slovo k povzbuzení na neděli 27. října 2024, na 30. neděli v mezidobí – B

Milé sestry, milí bratří,

v prvním dnešním čtení máme před sebou Jeremiášovo proroctví někdy ze začátku babylónského vyhnanství. Poprvé zaznívá daleko od domova, daleko od chrámu, v zemi cizozemců, v době z nejtěžších. Je to zaslíbení návratu pro všechny vyhnance.

V blízkém, historickém smyslu jde tedy nejprve o zaslíbení návratu Židů z vyhnanství zpět do Izraele. Ten se uskutečnil o několik desetiletí později, po roce 538 na základě Ediktu navrátilců perského krále Kýra, podmanitele Babylónie.

Ve smyslu alegorickém (a před-obrazném) je můžeme číst jako zaslíbení návratu k Bohu skrze očekávaného Mesiáše. Tak četli proroctví Židé v pozdějších dobách, a proto měli v Pánu Ježíšovu rozpoznat toho, skrze něhož a v němž se to uskutečňuje.

V tomto christologickém smyslu je Jeremiášovo zaslíbení aktuální stále. Zní jako zaslíbení návratu k Bohu skrze vnitřní uzdravení, skrze dar víry v Krista, skrze naději a lásku, je zaslíbením návratu lidského srdce k pramenům spásy. Což je návrat, který se má – jedinečně skrze Krista – uskutečňovat stále. Návrat, který Bůh stále s láskou nabízí všem lidem ze všech končin země. Zvlášť různě nemocným, kulhavým a všemožně klopýtajícím. Stejně tak radostným a úspěšným. Ženám v očekáváním a matkám-nedělkám, jakož i všem ostatním.

Následný žalm vyzpívává úžas nad tím. Jeremiášovo zaslíbení zní sice jako krásný sen, ale přitom jen snem není. Může se stát skutečností pro každého, kdo po jejím uskutečnění zatouží a otevře se jí. Návrat k Bohu – ať už je jakýkoli a odkudkoli – přináší radost. «Vycházejí s pláčem, přijdou však s jásotem».

Evangelijní úryvek před námi rozevírá jedno z řady novozákonních svědectví, jak se vše skrze Krista opravdu uskutečnilo, jak uzdravoval nemocné a vracel zrak slepým, stejně jako dával dar víry. Je vzorem, jak se vše má uskutečňovat nějak i dnes.

Zázrak uzdravení slepého Bartimaia u cesty vedoucí z Jericha je jedním z nejdůležitějších v Markově evangeliu. Zaprvé jde o zázračné navrácení zraku, prvního a nejdůležitějšího ze všech tělesných smyslů. Uzdravení ze slepoty v sobě jakoby zahrnuje uzdravení i všeho ostatního tělesného. A zadruhé je zázrak obrazem, jakýmsi prototypem dání zraku duši, otevření její schopnosti nově vidět, vidět i očima víry, a to nejen Boha, ale i lidi a svět, vidět za zdáním to, co je za zrakem. Je podobně jako u těla obrazem celkového uzdravení nitra člověka, všech jeho smyslů pro vnímání Boha, lidí i světa. Je zázrakem, který se má nějak dít i dnes.

Proto je užitečné číst, i jak se vše stalo. Co učinil Kristus, Boží Syn, a co Bartimaios, co má udělat člověk. Nejprve vůbec zavnímat svou slepotu, sednout si u cesty a čekat, volat k Ježíšovi. Když člověk v srdci vytuší, že Kristus „jde kolem“, že s ním začíná komunikovat, měl by se zvednout a za Kristem se rozeběhnout. I slepě, i třeba navzdory odmítání, okřikování či posměchu okolí. K víře patří rozhodnutí člověka „do toho jít“, patří k ní pohyb, změna, kráčení po vodě, určitá «vášnivá volba nejistého», jak by řekl Sören Kierkegaard.

«(Bartimaios) ihned začal vidět a šel tou cestou za ním». Je-li dána víra, začne-li člověk vidět očima víry Boha, lidi a svět, měl by za Bohem jít i dál, neměl by zůstat na místě. Víra je vztahem s Bohem, který uvěřením začíná, stále se vírou obnovuje a proniká celý život, určuje celou cestu životem. Víra jako vztah je následováním Krista, kráčením s Kristem.

Že uzdravený slepý žebrák má své jméno a svůj původ, své rodinné zázemí ve světě – že je «Timaův syn Bartimaios» – a sedí na jasně lokalizovaném místě u cesty z Jericha, i to je výmluvné. Dar víry nikdy není pouze abstraktní či virtuální veličinou. Je osobní událostí, konkrétní skutečností konkrétního člověka, jeho životním vztahem. O víře nelze jen teoretizovat, víra je – v tomto smyslu – živa jen vírou. Ne nepodobně tomu, jako každý vztah je živ jen vztahem. «Jdi, tvá víra tě zachránila» slyší Bartimaios.

To vše má být povzbuzením k víře. Povzbuzením k touze po jejím daru, k ochotě činit krok víry stále znovu, dávat se do pohybu, činit jej vášnivě i navzdory všem pochybnostem a temnotám, s otevřeným srdcem pro vnímání Boha, pro čerpání síly ze vztahu s ním. Můžeme vše číst jako povzbuzení kráčet životem v přátelství s Pánem Ježíšem, v jeho následování. Jako povzbuzení konat dobro, jako otevřenost nechat se Kristem k dobru měnit, k čemuž by nás víra měla vést.

V tomto ohledu zaznívá v dnešním evangeliu ještě jeden důležitý moment. Propojuje je jak s evangeliem minulé neděle («vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil»), tak i s dnešním čtením druhým z Listu Židům rozvíjejícím téma Kristova soucitného velekněžství. Jde o Kristovu otázku: «Co chceš, abych pro tebe učinil?». Je v ní patrně skryto mnohem víc než jen výzva, aby Bartimaios si sám formuloval svou potřebu a touhu vidět, potřebu uzdravení ze slepoty. Ježíšova otázka se podobá otázce služebníka, který se ptá svého pána, co mu ještě přikazuje. Ježíš se ptá slepého žebráka, chce učinit dobro, jež chce on, čemu on je otevřen.

I tak nějak Kristus jedná s námi lidmi pořád, ptá se a nabízí. Pán Ježíš, který se stal i naším služebníkem, i kolem nás prochází, když podobni žebrákovi na něj čekáme. Nenutí nás, nevnucuje se nám, pokorně se ptá, co potřebujeme, co dobrého má pro nás učinit. Jak nám může navrátit zrak.

Kristus-Služebník se nám stal podobným ve všem kromě hříchu. Proto s námi má soucit a je naplněním veškerého starozákonního kněžství, rozjímá dál List Židům. «Je schopen cítit s chybujícími a bloudícími», lépe než všichni áronští velekněží dohromady.

Celé dnešní Boží slovo mluví vlastně o Božím soucitu s námi, s našimi vyhnanstvími a naší slepotou. Měli bychom je slyšet ovšem také jako pozvání k soucitu, k němuž má nás náš vztah s Kristem také vést. Schopnost soucitu se má stát jedním z nejdůležitějších projevů proměny našeho nitra darem víry a přátelství s Kristem. Soucit má být jedním z průvodních jevů otevření očí (a i všech ostatních smyslů) duše, onoho „vidění dál“ vírou, ovocem vnitřního uzdravení, vyjití ze sebe.

Schopnost soucítit (řecky metriopathein či synpathein) druhým dlužíme, neboť my – narozdíl od Ježíše, podobni starozákonním kněžím – stále chybujeme a bloudíme, soucit Boha i lidí potřebujeme a hledáme. Tak ho musíme i dávat.

Bezcitnost může být znamením, že jsme se s Bohem vlastně vůbec nepotkali, že jsme stále slepí, anebo že jsme daru zraku špatně použili. Soucitnost je naopak jedním z důležitých znamení autenticity našeho křesťanství.

O dar schopnosti soucitu je třeba Krista prosit, o soucit se je třeba s jeho pomocí aktivně snažit, soucit (schopnost empatie a sympatie) je třeba chránit a rozvíjet. Soucitem.

Milé sestry, milí bratří, soucit by tak měl být jedním z prvních ovocí křesťanské víry, Božím zázrakem v našem nitru. Soucit je součástí vyvedení z vyhnanství, z uvěznění se v sobě vůči Bohu i bratřím a sestrám. Je proměnou sebestředného malomyslného pláče v radost z možnosti sdílet život s Bohem a s druhými lidmi. Soucit by měl jít ruku v ruce s probuzením lásky. Je emocí plynoucí z vidění Boha-Lásky.

Soucit jde i ruku v ruce s vírou. Dává totiž hlubší poznání všeho, vnímá osobu i život, dává odtušit, co je radostí i bolestí lidí, jakož i světa kolem, vnímá i úpění přírody. Soucit pomáhá do-rozlišit, co je dobré a co zlé. Soucit je sympatií na základě empatie; vůči Bohu, Kristu, lidem i celému světu. K soucitu jsme zváni i povoláni. «Mistře, ať vidím» zkusme poprosit.

stáhnout pdf