Slovo k povzbuzení na neděli 27. září 2020, na 26. neděli v mezidobí – A

Milé sestry, milí bratří,

minulé dvě neděle bylo v centru našeho zájmu spíše evangelium, dnes zkusme svou pozornost zaměřit na čtení druhé. Již druhou neděli nasloucháme Pavlovu Listu Filipanům: Filipy byly v Makedonii, na severu Řecka, církevní obec tam založil sám svatý Pavel a s největší pravděpodobností byla první a nejstarší křesťanskou obcí na evropském území.

Dnešní úryvek měl na první poslech dvě části: Povzbuzení, jak se křesťané mají chovat a jak smýšlet, a překrásný hymnus. Právě ten je považován nejen za nejstarší chvalozpěv na Ježíše Krista v Pavlových listech a v Novém Zákoně vůbec, ale i za jedno z nejoriginálnějších shrnutí křesťanské víry.

Zarezonovaly v něm tři nejpodstatnější momenty celého evangelia:

«Kristus Ježíš, ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk». To je tajemství vtělení Božího Syna a jeho celého lidského přebývání mezi námi. «Ponížil se a byl poslušní až k smrti, a to k smrti na kříži». Tajemství jeho ukřižování a smrti. «Proto ho také Bůh povýšil a dal mu jméno nad každé jiné jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno… a každý jazyk musí… vyznat: Ježíš Kristus je Pán». Tajemství vzkříšení a vyvýšení.

Boží syn se ponížil, stal se člověkem, přijal lidskou přirozenost, aniž ztratil tu Božskou, byl za nás ukřižován a pro nás vzkříšen a oslaven. V člověku Ježíši pokorně přišel na zem Bůh. Aby nám byl blízko, aby projevil svou lásku, aby za nás umřel a pro nás z mrtvých vstal a aby s námi tajemně zůstal. Mohli bychom hymnus parafrázovat…

Vedle toho, že hymnus je vyznáním, kým Ježíš je, zdůrazňuje jednu z jeho nejpodivuhodnějších vlastností, charakteristiku, která se prolíná celým evangeliem: pokoru. Proto také někdy bývá přímo nazýván hymnem na Ježíšovu pokoru.

Zvlášť slova «sám sebe se zřekl» ji chtěla vyjádřit. Řecké heauton ekenósen bychom mohli dokonce přeložit ještě silněji, a to jako: «vyprázdnil se» či «sám sebe zmařil». V každém případě tato formulace chce slovem postihnout základní křesťanskou víru, že Boží Syn, stejné Božské podstaty s Otcem, se na chvíli zřekne Boží slávy, stává se člověkem, žije náš život, stává se naším služebníkem, zvlášť když za naše hříchy na kříži umírá. Což je cestou ke vzkříšení a oslavení, nejen jeho přijatého lidství, ale i toho našeho, v něm přítomného.

A to je důvod k oslavě, chvalozpěvu a díkůvzdání. Proto našly hymny a chvalozpěvy už v nejstarší křesťanské liturgii své místo. A je jedno, zda ten dnešní svatý Pavel sám složil a pak se teprve začal používat, anebo opačně, zda se ve svém listu nechal inspirovat tím, co první křesťané během bohoslužeb již zpívali a používali.

Chvála Boží, chvála Krista, modlitba chval, hymnická modlitba by tak měly mít i v našem životě své místo. Chvála velebící Boha za jeho dobrotu, velikost a lásku k nám. Chvála sklánějící se před Božím majestátem, i když prožíváme těžké a bolestné chvíle. I podle míry chval Božích tak můžeme odtušit, jak na tom s živostí svého vztahu k Bohu vlastně jsme.

Ale ještě k něčemu, neméně důležitému, by nás dnešní chvalozpěv na pokoru Božího Syna měl pohnout. Celý byl uvozen slovy: «Mějte v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš». Výzva k pokoře se v předešlých Pavlových apelech vícekrát opakovala: «Nic nedělejte z hašteřivosti anebo touhy po prázdné slávě, ale z pokory ať každý z vás pokládá druhého za lepšího, než je sám», doslova «za přednějšího sebe». Předpokladem tomu je však právě smýšlení podobné pokornému smýšlení Ježíšovu.

Pokora je vlastností vtěleného Božství, Božství přítomného ve světě. Pýcha je vlastností ďábelskou, charakteristikou jeho působení ve světě, pýcha zbožšťuje sebe sama. Ďábel padl tím, že nechtěl být jen pouhým andělem. I člověk chce sám sebe zbožštit, na úkor druhých, chce být nadčlověkem, ale i na úkor Boha, sám sebe považuje ze boha, někdy možná i za nad-boha, a tak hřeší. Což je opakem toho, jak se zjevuje Bůh, stávaje se v Ježíši člověkem.

Milé sestry, milí bratří, kéž bychom tedy ve zvuku dnešního hymnu, vyznávajícího základ křesťanství stojící na pokoře Božího Syna, zatoužili aspoň trochu po pokoře také. Mít «stejné smýšlení jako Kristus Ježíš»: Sklonit se před Bohem, chtít poslouchat jeho slovo, umět se mařit v konání dobra a ve službě druhým, chtít druhé kolem sebe pokládat za přednější sebe, netoužit po prázdné slávě. A tak mít větší naději, že nás navzájem bude «pojit jedna láska», že budeme «svorní a jednomyslní», jak nás dnešní Boží slovo také vybídlo.

Pokoru jako postoj a stav srdce si nevyrobíme. Pokora je dar, pokoře se můžeme jen pokorně učit, možná i pomalu a bolestně. Jsou však tři věci, které nám mohou k pokoře snad pomoci:

Zaprvé je to právě pohled na Pána Ježíše, Beránka «tichého a pokorného srdcem». Třeba i poslechem, čtením dnešního hymnu. Ne nadarmo se stal součástí Božího slova, ne nadarmo jej církev zařadila do modlitby breviáře každou sobotu večer.

Zadruhé jsou to naše vlastní slabosti, pády a hříchy. Jak jsme o nich slyšeli ve zbývajících dvou čteních a v žalmu. Neboť nám připomínají, že nejsme bohové. Že naopak Boha, odpouštějícího a milosrdného, potřebujeme. A že i proto máme být milosrdní k druhým lidem.

A zatřetí to jsou nejistoty a ohrožení naší existence, jež prožíváme, třeba i současnou geopolitickou situací. I to vše by nás mělo pokoře učit: Život, jeho bezpečnost, jeho jistoty a blahobyt si nikdy nemůžeme zaručit, život nás i našich blízkých je křehký, je to křehký dar, není v naší moci, je to dar Boží. S pokornou vděčnosti a s chvalozpěvem bychom měli přistupovat k životu svému, všech lidí kolem sebe, a nakonec i všeho živého kolem nás.

Kéž bychom se pokoře učili. Pokoře, která k lidství bytostně patří; latinská humilitas („pokora“) má přeci stejnou etymologii jako homo („homo“) či humanitas („lidskost“ nebo „přejícnost“); jsou odvozeny od humus („země“), ze které jsou uhněteni všichni lidé stejně. Bůh je Bůh a my jsme jen lidé.

Kéž by nám pokora pomohla k lásce: Pokorný totiž asi dokáže Boha, lidi i svět snadněji účinně milovat, považuje je za přednější sebe…