Slovo k povzbuzení na neděli 28. června 2026, na 13. neděli v mezidobí – A

Milé sestry, milí bratří,

«kdo miluje otce nebo matku víc nežli jme, není mne hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mne hoden» určitě nejsou na výklad nejsnadnější slova Ježíšova. Leckomu mohou znít i nepochopitelně tvrdě, možná i poněkud šíleně. Vždyť láska dětí k rodičům a snad ještě více láska rodičů k dětem patří k těm úplně nejpřirozenějším, nejpevnějším a nejkrásnějším láskám vůbec, je obsahem i čtvrtého Božího přikázání.

Navíc je jasné, že jednoduše dávat do protikladu lásku k Bohu a lásku k nejbližším je velmi ošemetné. A že je až zvrácené si myslet, že by bylo Božím přáním, aby děti neměly rády své rodiče, abychom nemilovali své blízké, či aby rodiče nemilovali své děti, ať jsou jakékoli. Něco takového by bylo nejen proti Desateru a přirozenosti, ale i proti samotnému evangeliu.

A tak se musíme ptát, jak snad jinak Kristovým slovům zkusit porozumět…

Mít víc rád Boha než ostatní lidi a než sebe odpovídá známému mít Boha na prvním místě. Mít Boha, Krista jako svou první a největší lásku. Což k náboženské víře patří.

Jelikož však – aspoň v křesťanství by tomu tak mělo být – jde o lásku k Bohu, který je nejen absolutním Bytím ale i absolutním Dobrem, láska k Bohu se kryje s láskou k Dobru. Mělo by tedy jít o lásku k Lásce, potažmo k bytí samotnému. Proto láska k Bohu nade všechny by neměla negovat ostatní lásky, které člověk má. Naopak, má potenciál je kultivovat, je-li třeba, očistit, dát jim jejich sílu a poslední důvod, potažmo věčnost.

Mít Boha na prvním místě v náboženské praxi totiž znamená, že vztah k Bohu, křesťansky skrze Krista, vtělenou Boží lásku, láskou pronikne, prodchne a ovlivní vše, co člověk je a činí. Laskavostí.

Pro představu to není nepodobné tomu, jako když lidé žijící v krásném a milujícím vztahu, který je pro ně nějak první, jsou schopni milovat i ostatní, dávat svou lásku dál. A to právě proto, že jsou vzájemnou láskou natolik ovlivněni, že v sobě mají lásku, ví, co to je.

Člověk žijící ve vztahu s Bohem skrze Ježíše má tedy naději, že bude víc milovat i lidi a svět. Má naději, že láska k Lásce ho více naučí milovat dál, být milosrdnějším.

Nicméně něco takového není ani zdaleka samozřejmostí. Bohužel. A i když soudcem je a do srdce vidí jen Bůh a i když lidská slabost a křehkost je charakteristikou nás všech, nikdo z nás není dokonalý, přesto se může zdát, že někoho vztah s Kristem téměř vůbec neovlivňuje k lepšímu, někdy dokonce naopak, křesťanství v něm petrifikuje to horší a zlé.

To se může stát tehdy, když křesťanství člověka vlastně vůbec není křesťanstvím. Když člověk pod rouškou křesťanství nakonec stejně miluje jen sebe, když vztah s Bohem je jen saturováním jeho sebestředných potřeb, křesťanství se stane jeho seberealizací. Když nemiluje Boha, ale jen svou představu Boha. Když se Bohu vůbec neotevře a nenechá se jím nijak ovlivnit. Což se děje, když domnělý vztah s Kristem se stane pro člověka jen potvrzením jeho dokonalosti, v jeho vlastních očích. Anebo když křesťanstvím dokonce začne maskovat svou zlobu, perverzi, patologii, mocichtivost. A tak dále.

Tyto patologie bohužel asi nejsou výjimečné. A jsou možné asi proto, že Bůh je Bůh a není hmatatelný jako lidé. Druzí by nám to totiž ve vztazích možná ani nedovolili…

Ale vraťme se – i s tímto varováním na paměti – k dnešnímu evangeliu.

Mít Boha na prvním místě, tedy mít Ježíše, dobro a lásku na prvním místě, může někdy znamenat i určitý konflikt, někdy výrazný a nepříjemný. Takové konfliktní situace, které s sebou nese následování Krista, křesťanský způsob života a snaha o dobro, si jistě dovedeme představit. A nejde právě jen o konflikty v oblasti náboženské víry, ale i o celou škálu konání dobra, odporování zlu, o celou oblast svědomí. Kdy je svědomí člověka o něčem dobrém přesvědčeno, ale okolí, a to někdy i to nejbližší, je proti.

Někdy jsou to velmi složité lidské i vztahové situace, leckdy je těžké rozpoznat, co je nakonec dobré a co zlé, co je podstatné a co nepodstatné, kdo má více pravdy, najít hranici, kdy ještě je pro jiná dobra dobré ustoupit, a kdy se je třeba již vzepřít a říci „ne“. V tom musíme být nesmírně pokorní, otevření, empatičtí a zdrženliví.

Ale že takové situace skutečně mohou nastat a bohužel nastávají, víme. Lze je vyčíst i v Kristových slovech, která prvním veršům dnešního úryvku předcházela: «Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti jeho otci, dceru proti matce, nachu proti tchyni; a nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina». To není pochopitelně něco, co by si Pán Ježíš přál, ale jde právě o situace, ke kterým kvůli slabosti nás lidí prostě dochází. A na ně Pán ježíš své učedníky připravuje, aby se v nich nedali na cestu zla. A slibuje, že v nich bude s nimi, že v nich bude s námi.

S tím vším souvisí i následující výzva k vzetí kříže: «A kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mě, není mne hoden». Stojí za pozornost, že Pán Ježíš – narozdíl od paralelního místa u Lukáše – zde nehovoří o „nesení“ kříže, nýbrž o jeho „vzetí“, o jeho „sebrání“.

Řecké sloveso lambanein, které dle Matouše zaznívá z Kristových úst, totiž znamená „vzít“ či „zmocnit se“. Označuje tak akt vzetí kříže, rozhodnutí k němu. Vyjadřuje angažovanost, akt vůle, který se má stále obnovovat. Rozhodnout se pro dobro, i když nás to něco stojí…

Podobně důležitým slovem je „život“: «Kdo nalezne svůj život, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život pro mě, nalezne ho». V řečtině na místě „života“ Ježíš mluví o psyché, o „duši“.

Překládat psyché jako „život“ má své opodstatnění, navazuje na hebrejštinu. Psyché zde neznamená protiklad k tělu (sarx či sóma), nýbrž zahrnuje celého člověka, celý jeho život.

Přesto zde jde ještě o něco hlubšího než jen o „život“ (řecky zóé). Použití slova psyché může poukazovat i na samotný střed života, tedy opravdu na duši člověka, z níž veškerý život vychází a jej činí lidským. Na to, co dělá člověka člověkem, na jeho živé a rozhodující se já.  

Je-li tomu tak, pak můžeme Kristovu slovu rozumět nejen ve smyslu povzbuzení k připravenosti svůj pozemský život obětovat pro Krista a ideály evangelia a dobra, nejen jako povzbuzení k neuchovávání si pozemského života za každou cenu. Ale i jako výzvě „ztratit“ pro Krista své srdce, a tak je nalézt, otevřít mu své já, darovat se, a tak se stát sám sebou. Kristu, potažmo Bohu a Dobru. Tedy jako výzvě neuchovávat si své já pro sebe a nežít je jen podle a pro sebe. Nýbrž podřídit je Bohu-Lásce, jít do vztahu s ním, ve všech jeho podobách, vydat se mu. A pak, na druhém místě, i lidem a celému světu. Tedy opravdu začít milovat. Boha, lidi a svět, ztratit pro ně své srdce. Milovat Lásku na prvním místě.

Milé sestry, milí bratří, dnešní světec, sv. Irenej, první systematik křesťanské teologie 2. století i teoreticky odtušil, proč vztah s Kristem má potenciál proměnit lidská srdce i vše v našem životě k lepšímu. Protože Kristus, Druhý Adam, svou poslušností, tedy láskou až na kříž, v sobě a tím pádem v lidství napravil neposlušnost Adama prvního. Proto vztah s Kristem, vztah s Bohem skrze Kristovo lidství, otevřeme-li se mu opravdu, má potenciál nás učit milovat, proměňovat k lepšímu. Ale je třeba si Krista opravdu zamilovat. Jako zčlověčenou Boží lásku, jako Boží základ světa (oikonomía tou Theú), která do sebe zahrnuje vše (anakefailosis). Což jsou taktéž teze sv. Ireneje…

stáhnout pdf