Slovo k povzbuzení na neděli 28. května 2023, na Slavnost Seslání Ducha svatého – A

Milé sestry, milí bratří,

dnešní neděle, zejména její bohoslužba, zpřítomňuje padesátý den od Kristova zmrtvýchvstání, desátý po jeho nanebevstoupení. Byl to židovský Svátek týdnů (Šavuot) připomínající dání Tóry na hoře Sinaj, den Letnic („na začátku léta“), kdy je seslán Kristem slíbený Duch Svatý. Jednou provždy. Jako Utěšitel a Přímluvce (Paraklétos), jako síla veškeré další Kristovy přítomnosti na zemi, zvlášť té tajemné v církvi a křesťanství.

V prvním čtení máme před sebou biblické svědectví o této jedinečné události. Pouze Lukáš – sám původem pohan, později spolupracovník svatého Pavla – nám o ní podává zprávu ve svých Skutcích apoštolů: Nejprve o podivuhodných průvodních jevech seslání Ducha Svatého, o hukotu, větru a ohnivých plamenech, následně o mluvení Duchem obdařených ve vytržení a v různých jazycích a o porozumění posluchačů, kteří je slyšeli mluvit (jakoby) «ve své rodné řeči». Kdybychom četli perikopu až do konce, slyšeli bychom i rozdílné reakce okolí: «(Jedni) žasli a v rozpacích říkali jeden druhému: „Co to má znamenat?“. Ale jiní říkali s posměškem: „Jsou opilí“».

O Letnicích se tak naplnilo staré Joelovo proroctví, že Duch Hospodinův, od počátku stvoření ve světě přítomný jako Boží Moudrost a Dech života, bude (Mesiášem) seslán v posledních dnech na všechny lidí, a všichni se tak stanou Božími proroky. Naplnil se především Ježíšův slib, že místo něj bude seslán «jiný utěšitel (deuteros paraklétos)», který způsobí, že Kristus zůstane ve světě tajemně přítomen i po svém odchodu do nebe. Ježíšův slib, že zde bude jeho přítomnost, která si bude chtít stále podmaňovat lidská srdce a vést je k Bohu, dobru a lidem.

Biblické svědectví, že Duch Svatý je vylit na všechny v domě – na apoštoly i neapoštoly, muže i ženy – nám nejprve připomíná, že Bůh se opravdu chce dát všem, že Kristova blízkost chce být pro všechny. Je to Duch Svatý, který chce stále znovu a znovu z nebe snášet Božího Syna do srdcí a životů lidí. Boží Láska se chce znovu vlévat do nitra každého člověka, který se jí jen otevře, a dávat jeho životu nový Boží tvar uskutečňující se v činu víry, naděje a lásky. Což není nic jiného než ono kýžené rození se Krista v nás. Jež se může dít jen skrze Ducha.

Na toto vylití je však třeba také čekat, ztišit se v sobě a zároveň zůstat otevřen. Ne nepodobně těm, co byli v oné jeruzalémské místnosti o novozákonních Letnicích. Jak si něco takového představit, zkusil vystihnout i nejeden malíř. Kupříkladu takový Giotto, geniální italský malíř přelomu 13. a 14. století, jehož tvorba znamená již jakousi „první vlaštovku“ blížící se renesance, ve známé kapli rodiny Scrovegni v Pádově namaloval výjev Letnic tak, že apoštoly a ženy shromáždil do jakési místnosti, jejíž architektura spíše připomínala zahradní altán či přístřešek než dům v Jeruzalémě; byly to jen ozdobné é sloupy a nad nimi střecha. Šlo sice spíše o jakousi obecně používanou předrenesanční stylizaci – takto se „interiéry“ znázorňovaly i při jiných příležitostech – , nicméně v případě metafory horní místnosti jeruzalémského domu jakožto našeho srdce je Giottova freska více než výmluvná: Tak nějak – otevřené i zavřené – by mělo totiž být naše nitro před Bohem. Měla by mu být vlastní podstatná otevřenost Bohu, lidem a světu a zároveň určité ztišení, poodstoupení od všech vlivů světa, aspoň nějaké zavření se zlým zbytečnostem; obojího je k přijetí Boha, Božího Ducha potřeba…

Podivuhodné jevy provázející seslání Ducha svatého – hukot, vítr a oheň – nám zase připomínají, že je to i určitá extatičnost, posvátné chvění, pohyb a zápal, které ke křesťanské duchovní zkušenosti také nějak patří. Extatičnost nemusí být vždy jen průvodním jevem náboženských bludů, sugescí či symptomem začínající psychické choroby. Může být i autentická, křesťanská, vpravdě mystická.

Kritériem její autenticity je pak to, k čemu nás taková zkušenost vede: Pokud také ke snaze o jednotu s Bohem a lidmi, pak máme naději, že autentická je, že je opravdu projevem, dílem, darem Ducha Svatého, který nějak snesl i do našeho života Krista.

Dále máme před sebou zázrak mluvení v jazycích a porozumění jim. Jednou z jeho základních duchovních interpretací – v praxi nejspíše šlo o aramejštinu či hebrejštinu, jazyky andělské, biblické – je jeho četba jakožto prvotiny či metafory smíření mezi lidmi vlivem křesťanské zvěsti. Anebo jako prototyp síly křesťanské zvěsti se vyslovit ve všech jazycích a kulturách, inkulturovat se.

Už raná křesťanská exegeze tak četla v události Letnic „anti-Bábel“: Jestliže při stavbě babylónské věže až do nebe – z pýchy lidí – byly zmateny jejich jazyky, že si přestali rozumět a začali na sebe řevnit, pak Duch Svatý přinášející do srdcí a životů lidí Kristovo evangelium má sílu lidi zase sjednotit – dát jim porozumět si, smířit se, spřátelit se navzájem. Pokud se všichni lidé aspoň nějak, každý třeba i nějak po svém, znovu otevřou Bohu, Božímu Duchu, Boží Lásce. Neboť ona opravdu chce Boha znovu a znovu snášet do srdcí všech lidí, a to dokonce v mnoha podobách.

Nejeden křesťanský myslitel – počínaje podivuhodným středověkým mystikem Joachinem da Fiore a leckterým současným teologem konče – byl a je proto nějak přesvědčen, že je to právě Duch Svatý, který z Božích osob nejvíce spojuje. Vždyť vane i mimo hranice křesťanství (což je i oficiální učení katolické církve), a proto jeho silou mohou dojít Boha a vzájemného smíru všichni lidé a nakonec také všechna náboženství. Jen se mu skutečně otevřít…

Je toho tedy nekonečně mnoho, o čem bychom se mohli pokusit rozjímat v souvislosti s Duchem Svatým, tím Třetím, nejtajemnějším Božím. Kéž bychom však od teorie raději popostoupili k praxi, k otevření se mu jako ohni, který zapaluje a osvěcuje, jako větru, který vede a vane, přestože není vidět, a jako vodě, která dává život, padá shůry, je stále táž, a přesto působí životadárně v různých prostředích.

Že Duch Svatý jako Boží láska je nabídnut všem, překrásně vyjádřil v jednom ze svých kázání sv. Cyril Jeruzalémský, jeden z otců 4. století, snaže se vysvětlit, proč Kristus přirovnal Ducha k vodě: «Proto, že na vodě všechno záleží, že z ní žijí rostliny i živočichové, že jako déšť sestupuje z nebe, že prší stále stejná, a přece má rozmanité účinky: jinak působí na palmu a jinak na révu; a ve všem je vším. Je to stále stejná voda a neexistuje žádná jiná; déšť se přece sám nemění a nepadá pokaždé jiný. Přece však tím, že se přizpůsobuje složení přijímajícího prostředí, působí právě to, co je potřebné a náležité. A stejně je tomu také u Ducha Svatého. Ačkoli je jeden, stále stejný a nedělitelný, přiděluje každému milost, jak sám chce. A jako na vyschlém stromě, když dostane vodu, vyrazí výhonky, tak i hříšná duše, obdařená v pokání darem Ducha Svatého, přináší ovoce spravedlnosti. Je to vždycky jeden a týž Duch Svatý, přece však na Boží pokyn a v Kristově jménu působí nejrůznější mocné činy».

Milé sestry, tak nějak tomu s Duchem Svatým je, věříme. A chceme-li si snad odnést nějaký docela praktický impuls, jak v nás – s pohledem na den Letnic – chce také působit voda Ducha Svatého, jíž se dnes máme klidně jakoby opít, možná je to právě pozvání k celoživotní snaze o opak Babylónu: Nemáme chtít nějakou stavět věž až do nebe; při tom se vždy zmatou naše jazyky a zrodí se zášť. Ale máme usilovat – vycházejíce z otevřené místnosti svého srdce – o  mír a smír mezi lidmi, vyvěrajícími z míru, z přátelství s Bohem. Což je potřeba nejen ve velkém, ale i v malém světě, jež je aspoň částečně v naší nebohé moci.

Možná právě to chce v dnešní době Duch Svatý v lidech působit ze všeho nejvíce, nazval-li nás Kristus přáteli svými i mezi sebou. Neboť přátelství a láska, láska a smír, přátelství a porozumění, empatie a dobro mají k sobě mají velmi blízko…

stáhnout pdf