Slovo k povzbuzení na neděli 28. prosince 2025, na svátek Svaté rodiny – A

Milé sestry, milí bratří,

dnešní svátek – Svaté rodiny, Ježíše, Marie a Josefa – nepatří ani mezi ty největší vánoční, jakými jsou Narození Páně, Matky Boží Panny Marie či Zjevení Páně. Dokonce ani mezi starobylé vánoční svátky svatých, jako svatého Štěpána, Jana Evangelisty anebo Mláďátek betlémských. Začal se slavit až v 17. století, během století 19. se jeho slavení rozšířilo a teprve v roce 1920 byl zaveden jako závazný pro celou církev.

Nejprve se slavil v neděli po Třech králích. Nyní ho máme v neděli vánočního oktávu, aby byl podtržen jeho biblický vánoční základ: Prostředí, do kterého se Boží Syn jako člověk narodil a ve kterém pak prožíval své dětství a vyrůstal, je prostředím lidské rodiny, živých lidí, Panny Marie a svatého Josefa. Proto se dnes čtou také evangelijní úryvky hovořící o Ježíšově dětství: O útěku do Egypta, o přinesení Ježíše do chrámu a o dvanáctiletém Ježíši. V nich ve všech hrají roli lidé kolem Božího Dítěte, malého Ježíše.

Zkrátka a dobře, Boží Syn se vtělil a narodil do lidské rodiny, byť zcela specifické, v ní žil a vyrůstal a z ní pak vešel do světa. To si dnes – o svátku Svaté rodiny – zvlášť připomínáme.

Proto nejprve dovolte snad několik slov o rodině…

Každému je jasné, že pojem rodina není používán univokálně, mívá různý akcent a rozsah. Koneckonců už i jazykově. Například v češtině rodina akcentuje především rodovost, rození, proto možná zejména primární rodinu. Řecká oikogeneiá anebo hebrejská mišpachá (či mišpoché v jidiš) akcentuje zase rodinu širší, všechny, kteří bydlí v jednom domě, příbuzenstvo. Ale jsou to asi dva základní rozměry pojmu rodina.

V užším smyslu je to rodina primární: otec, matka, děti. I při vší úctě a respektu k jiným společenstvím a způsobům sdílení života by mělo zůstat toto vnímání rodiny základní a první. Takovéto chápání rodiny, vycházející z (kéž by láskyplného) svazku muže a ženy, je proto hodné úcty a ochrany. A to i ze strany společnosti.

A pak je tu rodina v širším slova smyslu. Rodina celého příbuzenstva, včetně prarodičů, bratranců, sestřenic, vnoučat, synovců a neteří, ostatních příbuzných. A také včetně těch, kteří se stali její součástí in-law. Tedy ona antická familia. Kdy všichni její členové jsou součástí tohoto rodinného světa, domu a domova, nemělo by být na nikoho zapomínáno, zvlášť na toho ne, kdo i v tomto širším rodinném společenství zůstal nějak sám.

V těchto dvou základních rozměrech o rodině přeci mluví biblická tradice a snad i zkušenost lidstva.

Pak teprve můžeme o rodině hovořit šířeji, metaforičtěji, v přeneseném smyslu. O rodině celého lidstva, o rodině církve, o různých přátelstvích a o různých formách sdílení života. Byť se nejedná o rodiny ve vlastním slova smyslu, mezilidské vztahy v takových společenstvích mohou být někdy pochopitelně pevnější než v rodinách primárních.

I když rodina není vnímána univokálně a i když diskuze na toto téma jsou dnes někdy až absurdně rozjitřené, můžeme se – kéž by ve zvuku evangelia – snad odvážit říci, že pro všechny tyto rodiny, ve vlastním i přeneseném smyslu, platí, že Svatá rodina z evangelia jim může a má být vzorem a inspirací. Už třeba jen proto, že evangelijní Svatá rodina byla přeci naprostým atypem; Maria byla panna, Josef vdovec, Ježíš Boží Syn.

Čímž se možná dostáváme k důležitému momentu, snad k jednomu z ústředních, stále a ve všech rovinách a pro všechny lidi a vztahy platných poselství dnešního svátku: Že do všech těchto rodin a rovin a mezilidských vztahů se Kristus chce stále nějak rodit, v nich chce žít, přebývat a růst a z nich znovu vstupovat do světa. Jako to učinil u Rodiny svaté. Samozřejmě ne ve své jedinečné přítomnosti v lidském těle, a ne jedinečným způsobem jako před více než dvěma tisíci roky. Ale tajemně a nově, v různých podobách víry, naděje a lásky, Božího Dobra. Které, jak můžeme rozjímat po celé Vánoce, se rodí v podobě malého křehkého Dítěte. Všemohoucí Bůh v tomto světě se chce stále stávat jakoby Dítětem, bezbranným a křehkým, a přesto Božím, nejsilnějším, protože Láskou. Jako se stal v prostředí Svaté rodiny.

Proto Boží Syn tak stále čeká, že se najdou lidé, podobni Marii a Josefovi, kteří ho přijmou. A jimi máme být my. Všichni – každý podle svého úkolu a rodinné role – jsme zváni se jakoby stát rodiči a ochránci Krista.

Strážcem Jezu Krista, jak pravý starobylý titul, se v evangeliu jedinečně stal svatý Josef. Letos čteme evangelijní úryvky podle Matouše, který události kolem zvěstování a narození Páně popisuje právě jakoby z pohledu Josefova. Bůh se ho dotýká ve snu, v noci za ním posílá své anděly. Minulou neděli, na čtvrtou adventní, jsme měli před sebou první Josefův sen: Aby vzal těhotnou Marii k sobě. Dnes máme před sebou jeho druhý sen: Aby se s Marií a Ježíšem utekl do Egypta, a tak je zachránil před Herodovým běsněním. Matouš pak svědčí ještě o třetím snu: Aby se po Herodově smrti s Marií a Ježíšem vrátil do Nazareta. Ve všech těchto situacích se má stát, a také se stane strážcem Jezu Krista.

Pokaždé má Josef učinit něco docela praktického. A nikdy ne docela malého, nenáročného. Pokaždé dle andělského vnuknutí má změnit cosi podstatného v běhu svého života. A také něco ze svých životních představ a plánů, možná musí překonat i sám sebe, svou představu starozákonní spravedlnosti, musí změnit místo svého pozemského přebývání, a to dokonce několikrát. Pokaždé to beze slova – v Matoušově evangeliu doslova – učiní.

Má-li Boží Dítě, stále se toužící rodit do našich rodin, mnoho podob víry, naděje a lásky, pak i Josefovo jednání musí mít stále nové podoby, mnoho podob, aby se Dítě mohlo stále znovu rodit. Naše jednání má mít Josefovu podobu. Máme být otevřeni Božím vnuknutím a máme být ochotni měnit cosi ve svém životě, v prospěch Dobra, žádá-li si to Dobro.

A samozřejmě, náš život má mít současně i podobu Mariinu, která Boží Dítě nosila a porodila do světa. Přičemž – slovy Augustinovými – počala Dítě nejprve ve svém srdci, aby je mohla počnout i ve svém těle (prius in mente quam in ventre) a viditelně porodit do světa.

Nic z toho nejde jinak než konkrétními činy, konkrétními životními postoji. Aktivní otevřeností srdce a jeho kultivací Božím vlivem.

Možná právě pro zdůraznění konkrétnosti lásky zazněla dnes první dvě biblická čtení, jaká zazněla. Plná konkréten.

Milé sestry, milí bratří, Karel Čapek ve své sbírce z Povídek z jedné a druhé kapsy má jednu s názvem Vražedný útok. Vypráví o jakémsi panu radovi Tomsovi, do jehož okna někdo vystřelí. Pan Tomsa je pochopitelně vyděšen a volá policii, ta začne vyšetřovat. Komisař se pana Tomsy ptá, zdá si nevzpomene na někoho, kdo by se mu třeba chtěl za něco pomstít. Pan rada se dušuje, že nikdo takový není, nikdo nemůže mít důvod se mu za něco mstít. Když se však večer chystá ke spánku, začnou mu v mysli tanout jednotliví lidé, jeden za druhým, kterým různým způsobem v životě ublížil. A najednou ke svém zděšení zjišťuje, že je tolik lidí, kteří by se na něj mohli zlobit. Co všechno necitlivého a sobeckého v životě napáchal, komu ublížil. Ráno zajde na komisařství a požádá pana inspektora, aby případ odložili.

Ublížení jsou vždy konkrétní a ubližujeme vždy konkrétním lidem. Přiznání si toho a následná touha konkrétním lidem, třeba i jiným, konkrétními činy zadostiučinit za zlo a příkoří, která jsme jim kdy v životě způsobili, dobrem, můžeme být jedním ze způsobů přijetí rodícího se Krista do našeho života. Vzpomínka na naše ublížení lidem, třeba i v nějaké noci, může být oním andělským vnuknutím, co změnit, kam a za kým jít.

Konkrétní činy lásky, jež jako jediná přikrývá množství hříchů, mohou také právě být oním křehkým Božím Dítětem, které se má rodit do našich rodin, našich vztahů a světa.

A nemusíme to pak ani troubit do světa, po vzoru svatého Josefa…

stáhnout pdf