Slovo k povzbuzení na neděli 3. března 2024, na 3. neděli postní – B

Milé sestry, milí bratří,

v prvním čtení z knihy Exodus se dnes před námi rozevřelo svědectví o dání Božích přikázání na hoře Sinaj. Už starozákonní biblická tradice přečetla, že přikázání je deset. Celou perikopu rozdělila na deset slov (vět) a ty pak do dvou skupin podle dvou kamenných desek. Právě deset jich v očích Izraelitů muselo být proto, že deset bylo již i Božích stvořitelských slov. Jak čteme v knize Genesis, Bůh desetkrát řekl, co se má sát, a to se také stalo, bylo stvořeno. Proto právě deset jeho slov zaznívá nyní znovu.

Desetislov (dekalogos) se má také stát počátkem něčeho nového, něčeho Božího, Bohem stvořeného. Uposlechne-li totiž člověk, Boží obraz, tato Boží slova, vezme-li je za svá a nechá je proniknout až k svému srdci, mohou ho začít postupně měnit k Boží podobě. K podobě Pána Ježíše, Slova, které se stalo tělem, člověkem. Ne náhodou je i Duch Svatý, síla Kristovy přítomnosti v nás, následně seslán právě v den svátku dání Desatera, o Letnicích.

Starozákonní svědectví o dání Desatera je v dnešní bohoslužbě slova uvozením evangelijního svědectví o vyčištění chrámu. Čteme o něm podle Janova sepsání, v němž je tato událost situována na samotný začátek Ježíšova veřejného působení, hned po prvním zázraku proměnění vody ve víno v Káně Galilejské. Matouš, Marek a Lukáš vyčištění chrámu kladou naproti tomu až na závěr Kristova působení, až po jeho vjezdu do Jeruzaléma těsně před velikonočními svátky.

Biblisté se sice většinou kloní k synoptické chronologii událostí (ve smyslu, že první tři evangelisté patrně přesněji zaznamenávají jejich konkrétní sled), zatímco Janovu kompozici chápou spíše jako výsledek jeho teologické vize (ve smyslu, že Jan někdy klade události za sebou tak, aby i jejich pořadím vyslovil nějakou teologickou pravdu). Může být. Protože ale všichni evangelisté, jak věříme, psali na základě Božího vnuknutí, i Janova teologická koncepce je legitimní a Bohem inspirovaná. A pro náš konkrétní život možná někdy důležitější než nějaká přesnost chronologie.

Což je asi i případ dnešního vyčištění jeruzalémského chrámu. Janovo situování na začátek Ježíšova působení po prvním zázračném znamení může naznačovat, že i na každém začátku Kristova působení v našich srdcích a životech by mělo dojít nejprve k (aspoň nějakému) vyčištění chrámu našeho srdce, našeho života. I Ježíšův příchod k nám by měl vždy (nějak) spouštět proces očišťování nás samotných jako Božího chrámu, Kristův příchod by se měl projevit začátkem očišťování našeho nitra a našich vztahů.

Což pochopitelně může mít různé podoby, neboť jsou různí prodavači a směnárníci v našem nitru a životě. Často může být očišťování i nějak bolestné a dramatické.

Vždy však jedním z jeho prvních projevů bude vzbuzení touhy po skutečném milování Boha a lidí a po napravení toho, kdy jsme nemilovali. Je-li v nás tato touha probuzena, zažehnuta, může to být znamením, že Kristus nás opravdu navštívil. Respektive že jsme se jeho očišťujícímu a leccos k lepšímu převracejícímu navštívení otevřeli.

Největšími směnárníky a prodavači v chrámě našeho srdce a života jsou bezpochyby nenávist k Bohu a lidem, sobectví, sebestřednost, bezohlednost, žití jen na sebe a pro sebe, nehledání Boha a lidí. Pýcha, lakomství, závist, hněv, smilstvo, obžerství a malomyslnost, jedovaté hlavy, kořeny všech ostatních hříchů. Takoví se bouří, jde-li kolem Boží Syn, takoví mají být vyhnáni. Jak už popsala stará mnišská tradice.

Proto se stalo osvědčenou již mnišskou zkušeností, že duchovní život musí procházet nejprve „cestou očistnou“ (via purificativa), následně „cestou osvětnou“ (via illuminativa), aby stále více ústil do „cesty sjednocující“ (via unitivia). Přičemž tyto „cesty“ se stále nějak prolínají a podmiňují, ale zároveň by měly být i etapami našeho duchovního růstu.

Staří mniši to formulovali především ve vztahu k Bohu. Ale něco takového platí i o vztazích k lidem, o našich horizontálních, mezilidských vztazích: I ty chtějí být očišťovány od sobectví, osvěcovány vzájemným poznáváním se, aby mohly stále více sjednocovat v lásce, poutat lidi dohromady a zároveň je nechat svobodnými.

Můžeme věřit, že něco takového s námi Pán Ježíš zamýšlí také.

Ne náhodou bylo tedy evangelium předznamenáno svědectvím o dání Desatera Božích přikázání: Stále platný „Desetislov“ jakožto konkretizace lásky k Bohu a k člověku má být přeci rámcovým obsahem naší vnitřní proměny, našeho vnitřního očištění. Desatero Božích přikázání, Zákon, který Kristus nepřišel zrušit, ale naplnit láskou, zůstává tak stálou normou autenticity našeho vnitřního očišťování a cílem, k němuž bychom měli dospět.

Proto je stále třeba svůj život s Desaterem poctivě konfrontovat, poctivě a s Boží pomocí přemýšlet o jeho autentické aplikaci „zde a nyní“. A volat ke Slovu-Kristu o sílu Božího Ducha, který by v našem nitru obsah Desatera učinil živým a zvnitřnělým.

Samozřejmě vždy s pokorným vědomím, že i poslušnost Desateru a jeho naplnění láskou je cestou, někdy dlouhou a stále nově začínající. A že je třeba kráčet spíše a maiori ad minus, od většího (podstatnějšího) k menšímu a méně důležitému, než opačně. Tedy nejprve chtít začít skutečně mít rád Boha a lidi v podstatných věcech a pak teprve se zabývat maličkostmi.

A na závěr snad zmiňme ještě něco, pro jakoukoli dobu mnohotvárného ohrožení zvlášť důležitého. Celé Desatero je uvozeno slovy «Já jsem Hospodin, tvůj Bůh». V židovském recitování Desatera se tato slova stala součástí prvního přikázání.

V Kristu tato pravda víry došla svého naplnění, uskutečnění a rozvinutí. Víra, že Bůh je a že je naším Bohem, že Pán Ježíš ve svých podivuhodných přítomnostech je nám ve všem blízko, má být tak i naší útěchou, zvlášť je-li nám úzko.

«Slyš, Jisraeli! Hospodin, Bůh náš, Hospodin jeden jest. Milovati budeš Hospodina, Boha svého, celým srdcem svým a celou duší svou a celou silou svou, a budou slova tato, která já přikazuji tobě dnes, na srdci tvém. A vštípíš je dětem svým a budeš mluviti o nich, sedě v domě svém a kráčeje po cestě a léhaje a vstávaje» se stalo i základním židovským vyznáním, modlitbou opakovanou několikrát denně, modlitbou, ve které židé vždy nacházeli a nacházejí svou útěchu a Boží sílu k následování Božích přikázání.

Kéž se i nám slova «já jsem Hospodin, tvůj Bůh» ve svém křesťanském uskutečnění stanou Božím slovem k povzbuzení v těžkých dobách.

A že tato blízkost je někdy zakoušena zvlášť prostřednictvím kříže, o tom mluví jak zkušenost, tak i dnešní druhé čtení: «Neboť pošetilá Boží věc (kříže) je moudřejší než lidé a slabá Boží věc (kříže) je silnější než lidé».

Milé sestry, milí bratří, připomeňme si tedy, že jakékoli autentické setkání s Bohem, Kristem, by nás vždy mělo také očišťovat. Ne nepodobně tomu, jak Pán Ježíš očistil jeruzalémský chrám na začátku svého působení. Očišťovat od zloby a nenávisti, od nevíry a sebestřednosti, od pýchy a všech ostatních kořenů hříchů. Očištěním probuzená touha po dobru a lásce k Bohu a lidem může být prvním znamením, že jsme se Bohem aspoň nějak potkali. Pokud toto se neděje, touha zůstala spát, Pán Ježíš spíše jen zdálky prošel kolem nás. K touze milovat je ovšem třeba spět i aktem vůle, vědomým chtěním, rozhodnutím a snahou.

Stále proto naslouchejme Dekalogu jako biblickému formulování konkretizace lásky k Bohu a lidem, ptejme se stále, jak je aplikovat a žít. A snažme se o to, denně a znovu.

A připomínejme si denně víru, třeba i formou jakéhosi modlitebního řemínku, že Hospodin je a je náš Bůh. V ní hledejme svou sílu a naději.

stáhnout pdf