Slovo k povzbuzení na neděli 3. července 2022, na 14. neděli v mezidobí – C

Milé sestry, milí bratří,

dnešní evangelijní úryvek má dvě části: Svědectví o vyslání dvaasedmdesáti dalších učedníků („dalších“ vzhledem ke Dvanácti) Kristem do světa a svědectví o návratu těchto učedníků k Pánu Ježíšovi a jejich rozhovoru s ním. Úryvek je relativně dlouhý, jistě by bylo mnohé k rozjímání – například už jen to, že Ježíš posílá učedníky «před sebou po dvou» a nikdy ne jako solitéry – , ale zkusme se zastavit jen nad třemi momenty.

Nejprve nad Kristovými slovy o navracení se přání pokoje, když není přijat, a následném vytřásání si prachu z opánků: «Bude-li tam člověk hodný pokoje, spočine na něm váš pokoj, jinak se vrátí k vám… Když přijdete do některého města a nepřijmou vás, vyjděte do jeho ulic a řekněte: „I ten prach, který se nám ve vašem městě přichytil na nohou, vám tu setřásáme“».

Pak nad mocí šlapat nad hady, štíry a nad nečistými duchy, jíž Kristus své učedníky vybavuje a oni ji vykonávají: «Dal jsem vám moc šlapat na hady, štíry a přemáhat všechnu nepřítelovu sílu… Podrobují se vám duchové».

A nakonec nad ještě větší radostí, kterou mají mít z přebývání s Pánem Ježíšem: «Spíše se radujte z toho, že vaše jména jsou zapsána v nebi».

Jak tedy rozumět slovům, že pokoj se vrátí k učedníkům, když se nenajde nikdo, kdo je ho hoden, schopen přijmout, a že učedníci si mají při nepřijetí i prach ze svých botou vysypat?

Jistě existuje celá řada výkladů. Možná nejpochopitelnějším je ten, který navazuje na starozákonní vnímání moci žehnat. Ta je člověku vždy jen svěřena, člověk nemá neomezenou moc žehnat jako Bůh. Proto třeba patriarchové směli jen jednou dát své požehnání otcovské, vzpomeňme třeba na takového Jákoba. Podobně proroci museli vážit, komu požehnají a komu ne, jak si to přeje Bůh.

Něco takového – zdá se – platí i pro Ježíšovy učedníky. Ani jejich Kristem svěřené schopnosti nejsou nevyčerpatelné. Jednak ve smyslu, že si musí stále uvědomovat, že nadpřirozených darů, svátostné moci, jsou jen správci a nikoliv vlastníci. Ale také, že i jejich přirozené dary, jejich vlohy, talenty, schopnosti a možnosti jim byly jen svěřeny. Ani jich není člověk vlastníkem a nemá s nimi a nad nimi neomezenou moc. Proto by se měl ptát Boha, jak s nimi nakládat, proto by měl také pokorně vážit své síly, čeho ještě schopen je a čeho už ne.

To pochopitelně není výzvou k lenosti, anebo ke skouposti v obdarovávání druhých, a už vůbec ne k sobecké ochraně pouze sebe samého, k urputnému sebestřednému hájení sebe sama. Ale je to pozvání k pokoře, k věřícímu realismu, že prostě nezvládneme všechno, neboť nejsme bohové, že všechno po nás Bůh ani nechce, že se musíme učit také vážit své síly a možná i si umět někdy odpočinout.

Teprve pokornější a možná i méně megalomanský přístup k činnosti i ke všem snahám o pokoj mezi lidmi nám pomůže skutečně něco dobrého vykonat. V mikrosvětě vztahů, lidí a míst, do nichž jsme opravdu posláni, kam jsme životem vrženi. Scholastické gratia supponit naturam et elevat eam („milost předpokládá přirozenost a povyšuje ji“) platí i v tomto ohledu…

Moc šlapat na hady a štíry – jako metafora – má velmi blízko k moci vyhánět zlé duchy. Specificky se sice týká apoštolské služby dvaasedmdesáti učedníků, ale nějak se opět vztahuje i na všechny křesťany, na všechny Kristovy učedníky a učednice, na všechny lidi dobré vůle, kéž by i na nás na všechny.

Co znamená? Jednoduše to, že jedním z jedním z nejkrásnějších úkolů každého člověka je snaha přemáhat zlo, vyhánět zlo z mezilidských vztahů a ze světa, postavit se různým hadům a štírům. Dobrem a láskou. Vzít takový úkol za svůj není málo, je jedním z rozměrů nechání se Pánem Ježíšem vyslat jako Boží dělník, Boží dělnice do světa, nést jeho pokoj, stát se nástrojem přibližování se Božího království, nebe k zemi, Boha člověku…

To vše je dobré, všeho je potřeba, vše dává vnitřní radost, je-li vykonáno. Ovšem největší radost křesťana má spočívat v samotném vztahu s Bohem, s Kristem, v onom zapsání jména v nebi. Ne ve výkonu, dokonce ani ne ve spořádaném životě svatých (jsou-li tací), ale ve vztahu. Vždyť celá věčnost, nebe, není ničím jiným než přebýváním ve vztahu s Bohem a s ostatními blaženými.

I v tomto smyslu možná platí klasická jiný scholastický axiom, že agere sequitur esse (že „činění vychází z bytí“). Na prvním místě je bytí ve vztahu, pak až činnost pro tento vztah. Což platí jako pro vztah s Bohem, tak pro naše vztahy mezilidské.

Prakticky řečeno: O vztahy je třeba pečovat na prvním místě, o vztah s Bohem, Pánem Ježíšem i o vztahy s druhými lidmi. A možná právě začínající léto, čas dovolených a prázdnin, nám k tomu může a chce být dobrou příležitostí…

Milé sestry, milí bratří, z dnešního evangelia – mimo mnoha dalšího a jistě hlubšího – si tak můžeme odnést snad trojí:

Zaprvé připomenutí, že nejsme všemocní, že naše síly nejsou neomezené. Jen přijímajíce tuto skutečnosti můžeme být schopní s Boží pomocí ze sebe vydávat maximum možného, v prospěch lidí i Božího království, a to po delší čas. Zní to takřka jen jako poučka psychologická, ale možná i ji můžeme v dnešních slovech Pána Ježíše číst.

Zadruhé, že životním úkolem každého z nás – v prostředí, v němž žijeme, do kterého jsme byli vrženi – je s Boží pomocí přemáhat zlo, vyhánět je. Třeba tím, že je nepošleme dál, že na ně odpovíme statečně dobrem. I to si můžeme představit pod mocí šlapat nad hady a štíry.

A zatřetí, že vztahy – s Bohem a lidmi – jsou opravdu tím nejdůležitějším, protože Bůh sám v sobě je podstatným Vztahem, je relatio subsistens, je Láskou. Vztah s Bohem je zapsání jména v nebi, vztah s lidmi je třeba zapsáním jména v srdcích…

stáhnout pdf