Slovo k povzbuzení na neděli 3. května 2026, na 5. neděli velikonoční – A

Milé sestry, milí bratří,

v prvním čtení ze Skutků apoštolů jsme dnes slyšeli o volbě a ustanovení prvních sedmi jáhnů jako apoštolských pomocníků a „služebníků stolu“. Je to biblické zakotvení faktu, že jsou v církvi vedle biskupů a kněží také jáhni a toho, proč je od počátků zvláštní součástí jejich služby také služba charitativní. Zároveň nám celý text, důvod volby sedmi jáhnů, připomíná, že charita – láskyplná služba potřebným – má být nedílnou součástí křesťanského života. A to jednotlivce i společenství.

Teoreticky to samozřejmě ví patrně každý, nicméně stojí za to se zeptat, zda to také aspoň nějak, případně jak činíme…

Ve čtení druhém jsme měli před sebou krásnou pasáž z Prvního listu Petrova. Obraz Krista, který je úhelným kamenem, a nás, kteří se máme stát živými kameny Boží stavby na tomto úhelném kameni postavené. Přijetí Krista jako úhelného kamene má být naší cestou k stání se kameny živými, součástmi živé Boží stavby ve světě, v čase a prostoru.

Úhelný, nárožní kámen drží stavbu pohromadě, podobně jako klenák klenbu.

Kéž by vztah s Kristem držel, vpravdě lapidárně, i náš život pohromadě, kéž by byl zdrojem naší vlastní vnitřní integrity, která by byla schopna snadněji věřit, milovat a sloužit. Integrity, která by byla podnětem, východiskem a silou k rozvíjení dalších našich vztahů…

Evangelium byl začátek Kristovy řeči na rozloučenou. Ježíš tuto řeč dle Janova evangelia pronáší bezprostředně po poslední večeři. Bývá také označována za Ježíšův testament. Zaznívají v ní totiž snad ty nejdůležitější pravdy ohledně Kristova přebývání, zůstávání mezi námi po jeho odchodu, smrti, zmrtvýchvstání a nanebevstoupení. A stejně tak i základní pravdy o následování Ježíše a přátelství s ním.

Řeč na rozloučenou spolu s Kristovou velekněžskou modlitbou, do níž ústí, je tak jakousi přípravou na dobu církve. Je zjevením a vyjádřením, jak chce Pán Ježíš zůstávat mezi námi a v nás a jak my jsme zváni zůstávat v něm. A zároveň je už i zkušeností prvotní církve, která se do textu propisuje jako svědectví toho, že se tak opravdu děje.

Nejprve ovšem zaznívá z Ježíšových úst útěcha, která je odpovědí na rozrušení učedníků po oznámení Jidášovy zrady a vlastního ukřižování: «Ať se vaše srdce nechvěje! Věřte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků».

Apoštolové potřebovali útěchu. Každý člověk potřebuje útěchu. Zvlášť je-li rozrušen či rozechvěn, hroutí-li se mu nějak jeho svět, děje-li se něco jeho blízkým. Potřebuje útěchu, že Bůh je, že Kristus je Božím Synem, neboť v něm «přebývá» Otec. Že se člověku skrze Krista otevírá svět Boží, že je věčnost, ve které je «mnoho příbytků», mnoho různých příbytků. A že dobro má smysl.

Je-li takováto útěcha obsahem hned první věty Ježíšova testamentu, pak nějak předznamenává i celou následnou řeč, její obsah. Ve smyslu, že právě útěcha – vnitřní radost, pokoj – je jedním z prvních projevů, že Bůh je a že s námi v Kristu na zemi opravdu zůstal. A že my můžeme zůstat s ním, na jeho cestě, v jeho lásce. Útěcha z Boží blízkosti je prvním z projevů autenticity křesťanské náboženské zkušenosti. A zároveň i jedním ze zdrojů oné vnitřní integrity.

Dále slyšíme Kristovo ujištění: «Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i ten bude konat skutky, které já konám, ba ještě větší bude konat, protože já odcházím k Otci».

Jde o odpověď na Filipovu prosbu «Pane, ukaž nám Otce – a to nám stačí». Ježíš odpovídá, že kdo vidí jej a věří v něho, už vidí Otce, protože Otec přebývá v Synovi a Syn v Otci. Syn se jako bohočlověk stal jeho tváří mezi lidmi. To je opět základní pravda, která se prolíná všemi Kristovými velkými řečmi v Janově evangeliu. Co ale v jiných řečech nemáme, je právě zaslíbení, že jeho učedníci budou konat ještě větší skutky, než konal on sám, protože on, jak ho znali, se nyní loučí a odchází.

Jak mu rozumět? Že bychom měli být schopni větších a zřejmějších zázraků, že bychom jich měli udělat dokonce víc? Že bychom měli také vstát z mrtvých vlastní silou? Anebo že bychom měli také sílu vykoupit svět? Určitě nic z toho, to vše jsou atributy Kristova jedinečného boholidství.

Někteří staří autoři proto zaslíbení vykládali tak, že «větší skutky» znamenají pouze naplnění Kristova příkazu jít hlásat evangelium ke všem národům a křtít je až na konce země. Větší než Ježíšovy mají být tyto skutky ve smyslu, že on během svého pozemského působení žil jen v Judsku, Samařsku a Galilei, v Izraeli. Zatímco rozšíření evangelia do celého světa a ke všem národům je pak onen «větší skutek». Což se ve starověkém vnímání naplnilo již koncem apoštolské doby, kdy se zdálo, že evangelium již dosáhlo až na samé hranice Římské říše, tedy tehdejšího světa. To asi je, či spíše byl určitě jeden z možných výkladů.

Ale zaslíbení můžeme rozumět i jinak, mnoha dalšími způsoby, možná méně faktograficky či geograficky, snad i poněkud hlouběji, jemněji. Třeba, že naše skutky mají být větší než Kristovy tím, že můžeme – s Boží pomocí – udělat něco, co nás přesahuje, co nás i náš mikrosvět transcenduje, něco, co je více Boží než lidské.

Pán Ježíš totiž konal, co je oběma jeho přirozenostem – Božské i lidské – vlastní, jeho skutky byly přirozeně boholidské (theandrické). My sami ze sebe můžeme konat jen skutky lidské, jsme jen lidé, ne bohové. Ale právě z Boží milosti můžeme, jsme jako lidé zváni vykonat něco, co nám vlastní není, něco, co nás Božsky přesahuje, co je „nadpřirozené“. Kdy „překračujeme vlastní stín“. A právě v tomto formálním, nikoli materiálním smyslu mohou být naše skutky nějak větší než Kristovy.

O co může jít? Nejprve asi o službu apoštolskou, respektive svátostnou. Apoštolové, kterým je řeč na rozloučenou adresována jako prvním, a jejich nástupci, biskupové a kněží, dělají věci určitě větší, než jakých jsou schopni; když konají ex opere operato, tedy zejména když křtí či vysluhují ostatní svátosti či předčítají evangelium. Svátosti nemohou přeci vysluhovat sami ze sebe. Ke svátostnému konání nutně potřebují Boží milost, svátostnou milost, aby se stali Božími nástroji, sami nehodní, křehcí a často opravdu bídní.

Kristova slova můžeme však chápat i v širším smyslu, jako určená všem Kristovým učedníkům a učednicím. Všem nějak platí zaslíbení konat «skutky ještě větší», skutky Boží. Totiž vykonat, co každého člověka přesahuje, žít „nadpřirozeně“. Což je možná nejdůležitějším výkladem.

A co to tedy snad je? Možnou odpověď můžeme hledat v jiné Kristově řeči, v řeči o chlebě života: «To je skutek Boží, abyste věřili v toho, koho on poslal» v ní slyšíme. Křesťanská víra jakožto zapálení jiskry vztahu s Bohem skrze víru v Krista je darem Božím, který si nikdo z nás nemůže sám dát ani zasloužit. Náboženská víra je darem Ducha, skutkem, který nás přesahuje. To víme empiricky i teologicky. Víra se vším, co k ní bytostně patří.

A tedy i naděje a láska jsou takovými dary, jsou skutky, jež nás přesahují. Naděje dává člověku sílu žít a vytrvat, snažit se o dobro, věřit a milovat, i kdyby vše hovořilo proti tomu. Opravdová láska dává smysl života, dovoluje člověku překonat i přirozený pud sebezáchovy, transecendovat se, obětovat se. Láska je schopna milovat štědře, pro druhého ztrácet, láska je ochotna prospívat světu i na úkor sebe. Což je velká transcendence malého lidského já.

Láska, nadšení pro Boží ideál, naděje, a víra v něj jsou počátkem skutečné lidské civilizace.

Milé sestry, milí bratří, veškeré lidské snažení z lásky prospět druhým a světu, a tak Božímu království, s nadějí, že to má smysl, a s vírou v Boha, v Krista jako úhelný kámen, v dobro a ve věčnost, tak asi opravdu mohou být oním «větším skutkem» přesahujícím nás samotné.

A že k víře, naději a lásce patří i skutečná charita (z řeckého charis, „láska“) ve smyslu reálné (hmotné i nehmotné) pomoci potřebným, je nabíledni…

stáhnout pdf