Slovo k povzbuzení na neděli 3. prosince 2023, na 1. neděli adventní – B

Milé sestry, milí bratří,

rok co rok se opakuje, že advent, jak říká i jeho jméno, je dobou přípravy na příchod Páně a má být jeho příchodem. Je přípravou na oslavu Kristova příchodu, který už nastal, přípravou na vánoce. A je přípravou na příchod Páně, který teprve nastane ve chvíli naší smrti a především na konci světa. Příprava na budoucí Kristův příchod nás provází především na začátku adventu, zatímco přípravy na vánoce se týká spíše jeho druhá část. Adventem tak liturgický rok začíná a v jistém smyslu se završuje i ten, který právě skončil.

V adventním čase jde o naši přípravu na oba Kristovy příchody. Což se ideálně děje zase příchodem, novým příchodem Krista do našeho srdce, života, vztahů i činností. Aby byly posvěceny, pročištěny a zbožštěny.

Proto je dobré se na začátku adventu rok co rok ptát, co můžeme ze své strany udělat, aby se Kristův nový příchod stal něčím živým, reálným, aby vůbec nějak nastal, abychom ho zavnímali my a snad i naše okolí. Zvlášť když letos je advent tak krátký, nejkratší možný, je dobré se již dnes zeptat.

Jistě jsme v tomto ohledu slyšeli už mnoho různých rad. Možná tolik, kolik adventů jsme jen prožili: Biblická čtení, adventní přijímání svátostí, symbolika světel na adventním věci, symbolika ubývajícího a přibývajícího světla, roráty, ztišení, střídmost, modlitba, duchovní soustředěnost, radostné čekání. To vše jsou jistě dobré rady, co činit, čemu se otevřít.

Zkusme se však také zeptat dnešních biblických čtení, co nám k tomu snad říkají.

Starozákonní je z takzvaného Tritoizaiáše, z té části knihy proroka Izaiáše, která vzniká až na konci babylónského vyhnanství, v době již dlouhého strádání. Zazněla krásná kající modlitba: «Ty, Hospodine, jsi náš otec… Proč jsi dopustil, Hospodine, že jsme zbloudili z tvých cest, že nám ztvrdlo srdce… Usmiř se… Kéž bys protrhl nebesa a sestoupil… Hle, ty ses rozhněval, protože jsme zhřešil, byli jsme v hříších stále… Zvadli jsme všichni jak listí, nepravosti nás unášely jak vítr… A přece, Hospodine, ty jsi náš otec! My hlína jsme – ty jsi nás hnětl, dílo tvé ruky jsme všichni». Některá z těchto slov se stala součástí rozvinutí nejznámější adventní antifony „Rosu dejte, nebesa, shůry“ (Rorate coeli desuper) do adventního zpěvu o čtyřech slokách (v Kancionálu jej najdeme pod číslem 128).

A je dobře, že na první neděli adventní zaznívá právě tento kající text. Kajícnost je totiž jedním z postojů člověka majících sílu jeho srdce příchodu Páně otevřít, někdy opravdu dokořán. Kdyby tomu tak nebylo, kdyby to nebyla právě kajícnost, která připravuje cestu Páně k nám, tak těsně před veřejným vystoupením Mesiáše by nebyl vystoupil svatý Jan Křtitel, nehlásal by křest pokání a nevybízel by k obrácení. Kajícnost připravuje cesty Páně. Kajícnost činí srdce a život člověka „Boha schopným“, capax Dei, jak by řekli latinští otcové.

Kajícně si přiznat, že jsme hříšníky, není nikdy příliš příjemné. V složitých situacích a dobách možná ještě méně. I když v nich – jako ve vyhnanství – je to možná o to potřebnější.

Jistě, vědomí naší hříšnosti nás nesmí patologicky paralyzovat, nesmíme kvůli přiznání si slabosti přestat žít. Nicméně její přiznání je vyznáním, že potřebujeme Boží milosrdenství. Máme větší naději se mu otevřít, snadněji je přijmout. Třeba jako Izraelité za dob Tritoizaiáše.

Přiznáme-li si, že jsme slabými hříšníky potřebujícími Boží slitování, musí nám být jasné, že i druzí, v nichž hříšníky tak často a tak rádi vidíme, potřebují také milosrdenství. A to Boží, to především, ale i naše, v neposlední řadě.

Vědomí vlastní slabosti, zvlášť v situaci, kdy máme tendenci někoho příliš rychle a příliš tvrdě odsoudit či nějak jinak „sejmout“,  nás může zastavit a nasměrovat k milosrdenství. Ano, někdy je pochopitelně povinností i slabého hříšníka, aby zasáhl proti hříchu svého bratra či sestry, ale ne vždy a rozhodně ne vždy tvrdě. A nikdy bez milosrdenství. „Kdo já, hříšník, hříšnice, jsem, abych jednal, jednala (tak) tvrdě“, „vždyť sám, sama mám máslo na hlavě“, si máme vždy připomenout.

Přiznáme-li si, že jsme slabí, křehcí a i hříšní, máme reálnou naději, že Boží milosrdenství sami zakusíme. A i díky tomu, že se sami vůči druhým staneme milosrdnějšími.

Kajícnost otevírá srdce člověka Bohu, Kristu, který přišel zachránit hříšníky, umožňuje mu do něj přijít.

Kajícnost otevírá srdce člověka i ostatním lidem, spoluhříšníkům. Pokorný kajícník se dovede vžít do trýznivé slabosti druhých, uvědomuje si tu svou, dovede se vžít do jejich potřeby být přijati, cítí-li sám potřebu být přijat na milost.

Nebojme se proto kajícnosti, naopak, tužme po ní, dejme jí v adventu prostor.

V evangeliu jsme slyšeli krátký úryvek z Kristovy řeči o jeho druhém příchodu na konci světa. Zaznělo jedno z takzvaných otrockých či služebnických přirovnání, v Markově evangeliu vlastně jediné. Tak nazýváme přirovnání či podobenství, kdy hlavními aktéry jsou služebníci nějakého pána, kteří mají v mezičase jeho nepřítomnosti své úkoly, například spravovat jeho hřivny či se starat o jeho dům a další služebnictvo. Tito služebníci vždy nějak představují křesťany v době mezi Kristovým nanebevstoupením a jeho konečným příchodem, tedy vlastně všechny křesťany, včetně nás.

Dnešní vrátný je takového služebníka příkladem. Má bdít, a to i v noci – o půlnoci či za kuropění nebo brzy ráno. To jest v časech, kdy se zpravidla spí, kdy i mnozí spí, kdy se bdí jen tehdy, je-li to nutné, kdy dobrovolně bdí jen ti, co musí právě tehdy něco činit. Anebo na něco či někoho čekat.

Taková by nějak měla být křesťanská bdělost, k níž náš Ježíš vybízí. Je stálou připraveností k činu, k činu lásky, kdykoli ho je potřeba. K činu, který třeba nikdo jiný zrovna nemůže anebo není ochoten vykonat. Například k činům sycení hladových, napájení žíznivých, ujímání se pocestních, oblékání nahých, navštěvování nemocných či vězněných, ve všech podobách, jak jsme mohli rozjímat minulou neděli.

Bdělost tak znamená připravenost k proexistenci, k aktivnímu a smysluplnému životu, k žití pro Boha, druhé a svět. Činy lásky otevírají srdce příchodu Božímu připravujíce mu cestu.

Bdělost ale pochopitelně nejsou jen skutky, ty jsou je jen jedním z jejích projevů. Bdělost se uskutečňuje i jako usebranost, jako tiché čekání na Pána, třeba i ve tmě, v noci či brzy ráno.

Bdělost je podobná čekání vrátného na svého pána. I čekání zejména k adventu patří, čekání, v němž je ovšem už skryta připravenost otevřít, nechat vejít Pána, kdykoli přijde, a vyjít s ním ven, ven ze sebe, k lidem a světu, právě k činům lásky. Čímž se nám oba rozměry – aktivní i pasivní – vlastně potkávají. Ostatně proto při naslouchání evangeliu stojíme.

Milé sestry, milí bratří, kajícnost a bdělost jsou výzvami Božího slova dnešní první neděle adventní. Kajícnost, jež otevírá srdce jako slabé Bohu a jako soucitné bratřím a sestrám, spoluhříšníkům, spolulidem. A bdělost, která je proexistující připraveností k činům lásky vycházející z vnitřní, niterné lásky k Bohu, lidem a světu. S tím, že aktivita činů lásky není v protikladu s pasivitou, je-li tato postojem – doslova i metaforicky – naslouchání evangeliu.

stáhnout pdf