Slovo k povzbuzení na neděli 30. dubna 2023, na 4. neděli velikonoční – A

Milé sestry, milí bratří,

dnešní čtvrtá neděle velikonoční bývá také nazývána Nedělí Dobrého pastýře. Důvodem je, že se každoročně čte v evangeliu z krásné Kristovy řeči o dobrém pastýři, jak nám ji zaznamenal svatý Jan. Celá řeč je o Pánu Ježíšovi, jediném Božím Dobrém pastýři. Jelikož ale obraz dobrého pastýře by měl být – pravda, nedostižným – vzorem i pro všechny budoucí nástroje Kristova „pastýřování“, zejména pro apoštoly a jejich nástupce v biskupské a kněžské službě, je dnešní neděle také dnem modliteb za kněze a za nová kněžská povolání, „Dnem modliteb za povolání k duchovnímu stavu“, jak zní oficiální formulace. Aby bylo stále dost těch, kteří by ve službě Krista, jediného Dobrého pastýře, konali v Božím stádci, ač sami nehodní, kněžskou službu.

Celá řeč o dobrém pastýři má několik částí, její čtení je při bohoslužbě rozloženo do tří let, každý rok na čtvrtou neděli velikonoční čteme kousek. Letos je před námi prvních deset veršů. Nejprve otevření obrazu dobrého pastýře jako skutečného pastýře ovcí, kterého ovce znají, on je volá jménem, jde před nimi a vyvádí je dveřmi na dobrou pastvu (to bylo prvních šest veršů). A pak obraz, reagující na nepochopení posluchačů, obraz, že Kristus sám je nejen pastýřem, ale nejprve těmi dveřmi k nim (následné dva verše), aby se pak obrazu pastýře zase vrátil (poslední verš dnešního úryvku).

A právě nad tímto druhým, neméně krásným a tajemným obrazem dveří se zkusme dnes společně zastavit.

«Já jsem dveře» je další ze silných formulací Janova evangelia vložených do úst samotnému Kristu. «Já jsem (řecky egó eimi)» připomíná totiž největší starozákonní sebezjevení Boha na hoře Sinaj; «jsem, který jsem (egó eimi ho ón)» řekl Hospodin Mojžíšovi. Proto všechny novozákonní výroky z úst samotného Pána Ježíše uvozené slovy «já jsem» (egó eimi) mají v sobě zpravidla velkou sílu. Neboť nějak – každý po svém – zjevují, kým Pán Ježíš vlastně je. Že je podobný Bohu, že je Božím Synem. A hlavně kým je pro nás, jak ho můžeme zakoušet, jak se s ním potkat. Přičemž v Janově evangeliu se toto vyznavačské mluvení Pána Ježíše o sobě samém děje právě především pomocí obrazů: Pastýře, cesty, pravdy, života, světla a tak podobně.

Obraz dveří musel být Ježíšovým současníkům zřejmý a jasný, a to i jako dveří do ovčince. Podobně je obraz dveří stále pochopitelný i nám; pořád přeci používáme často ještě obyčejné dveře, i když třeba ne do ovčince. Zkusme se proto vžít do toho, představit si, že těmito dveřmi je sám Pán Ježíš, a ptát se, co to může znamenat.

Zaprvé je Ježíš dveřmi k Bohu-Otci: «Nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne» říká sám o sobě na jiném místě. V obrazu dveří k Bohu či přímo do Boha je skryto nejen, kým je on, ale je v něm skryta vlastně celá jedinečnost křesťanství jakožto jeho tajemné přítomnosti, to, oč v křesťanství v rámci plejády ostatních náboženství jde. O víru a zkušenost, že Pán Ježíš, Boží Syn, který se stal člověkem, nám jedinečně otevřel svět Boží, že skrze něj do něj smíme nahlédnout a vstoupit, nechat se do něj vzít. A to už jak zde na zemi, během pozemského života, tak jednou smrtí na věčnost.

Tím se plynule dostáváme k druhému rozměru obrazu Krista-Dveří, který také zarezonuje na více místech evangelia. Že skrze Krista můžeme vejít, vyjít po smrti do nebe, že on je cestou a hlavně vstupem, dveřmi k nebeské radosti. Právě proto, že je dveřmi k Otci, který je v nebi, který je nebem.

Zatřetí je Kristus dveřmi i k druhým lidem, potažmo k celému světu. K nimž a do něhož i my máme vcházet ne jako zloději, kteří přicházejí krást, zabíjet a působit zkázu, ale tak, aby lidé a svět měli život a měli ho v hojnosti, jak Ježíš charakterizuje své vlastní přicházení. Přicházet Kristem-Dveřmi znamená, že se pokusíme životu lidí a světa, jejich rozvinutí se a štěstí aspoň nějak prospět, nějak jim být užiteční. Kristus je totiž tvarem, jak a kudy máme k druhým lidem a do světa přicházet. Tak, aby se naše jednání do těchto dveří, do Kristových veřejí vešlo.

A začtvrté je Kristus dveřmi dokonce k nám samotným, do našeho vlastního srdce a nitra. I k sobě, do sebe samých bychom měli vcházet Kristem-Dveřmi, k sobě bychom se tak měli vracet od druhých lidí a ze světa, jakoby skrze něj a jeho způsobem.

Přičemž tímto způsobem, tvarem dveří, Krista-Dveří ve všech významech a rovinách tohoto vyznavačského obrazu není a nemůže být samozřejmě nic jiného než láska. Láska je Bůh, Bůh je Láska, Kristus je jejím a jeho vtělením, zčlověčením.

Jen láskou lze dojít k Bohu, budeme-li milovat dobro pro dobro, jímž je Bůh sám. Protože jen aspoň nějak podobný může nakonec dojít k podobnému. Láska k Lásce, dobro k Dobru. Protiklady se sice zprvu přitahují, ale nakonec se musí nějak připodobnit, přizpůsobit, aby mohlo vzniknout něco nového. Člověk musí být zbožštěn, Boží Láskou k lásce.

Jen láskou lze dojít do nebe, protože podle lásky budeme souzeni, jen láska přikrývá množství jiných hříchů.

Jen s láskou se lze přiblížit k druhému člověku, do jeho osobního a vnitřního světa, protože jen láska otevírá srdce a propojuje lidi navzájem, jen láska opravdu přijímá.

A jeto zase láska, která také dává radost ze světa, jelikož dává snadněji vidět dobré a krásné. Jen kdo umí milovat, se umí skutečně radovat.

Jen s láskou lze nakonec sestoupit i do sebe samého. I to můžeme číst v Božím přikázání, že i sebe máme milovat, když máme milovat své bližní.

A tak dále…

Milé sestry, milí bratří, obraz Krista-Dveří tak do jisté míry – podobně jako i jiné novozákonní obrazy uvozené slovy «(jimi) já jsem» – v sobě koncentruje vše, oč v křesťanství jde: Že Pán Ježíš je dveřmi k Bohu a do nebe, že nám lidem jako Boží Syn otevírá jedinečně svět Boží. Že Dveře-Kristus by se měly stát formou, tvarem našeho života, našeho vycházení k druhým lidem i do světa a i způsobem vracení se zpět k sobě a do sebe. Že základní formou naší existence, naší pro-existence by prostě měla být láska.

Kéž by se tedy dveřmi, tvarem, formou našeho života stále více stával Kristus, vtělená Boží láska, kéž bychom Krista pustili více do svého života, dali mu více místa, aby se tak mohlo dít.

A pokud někomu tento závěr zní až přespříliš banálně a přespříliš opakující stále totéž, ať sám tedy porozjímá, co pro něj dnešní Ježíšova slova «já jsem dveře» znamenají. Bůh je stále stejný, ale aspoň z naší perspektivy se může měnit na jiném. Proto nemusíme všichni rozjímat stejně. Nechť tedy každý sám a po svém přijme za svůj úkol vycházet ze sebe a do sebe se vracet Kristem-Dveřmi. Ale pokud zásadním tvarem našeho životního pohybu nebude opravdová láska, patrně se s Kristem osudově míjíme. V Lásce se Bůh měnit nemůže…

stáhnout pdf