Slovo k povzbuzení na neděli 30. ledna 2022, na 4. neděli v mezidobí – C

Milé sestry, milí bratří,

dovolte nejprve několik kratičkých poznámek ke každému z dnešních biblických čtení…

V prvním z nich z knihy proroka Jeremiáše nasloucháme působivému svědectví starozákonního proroka o tom, co zaslechl v mystickém slyšení z úst samotného Hospodina. Je povolán, aby mluvil jménem Boha, jeho úkol nebude lehký, nebude mnohými přijat, bude pronásledován, bude mu ukládáno o život, dle apokryfů bude dokonce zabit ukamenováním: Hospodin Bůh ho ale těší, ujišťuje ho, že je a bude vždy s ním, vždyť právě proto Jeremiáše povolal již do života a už v lůně jeho matky připravil a vybavil k jeho životnímu poslání. «Dříve než jsem tě utvořil v lůně, znal jsem tě…, posvětil jsem tě…, nelekej se…, já budu s tebou». Podobně Bůh chce těšit každého člověka na jeho životní cestě a v jeho úkolech, je-li schopen jeho útěchu aspoň nějak zaslechnout a přijmout.

Následný žalm je modlitbou bohabojného. Co bylo přislíbeno Jeremiášovi, je zaslíbeno i každému člověku na jeho životní cestě: «K tobě se utíkám, Hospodine, nechť nejsem zahanben na věky…, od klína mé matky byls mým ochráncem…, až dosud hlásám tvé podivuhodné činy» by tak mělo být modlitbou i každého z nás.

Ve druhém čtení z třinácté kapitoly Prvního listu Korintským slyšíme veleznámou Pavlovu Velepíseň lásky a na ni navazující vyznání o Božském původu a věčnosti víry, naděje a lásky, s primátem poslední. Láska je tím nejbožštějším v člověku, a to v každém, i v takovém, jemuž dar víry a naděje třeba nebyl zatím dán (anebo je i nějak ztratil). Láska by měla být nejkrásnějším ovocem slavení přijímání eucharistie (o ní Pavel rozjímal v jedenácté kapitole), a proto nejdůležitějším ze všech Božích darů (o nich byl řeč v kapitole dvanácté), oním «darem lepším…, ještě mnohem vzácnější cestou».

Evangelijní úryvek navazuje na ten z minulé neděle. Jsme na začátku Ježíšova veřejného působení, v synagoze v Nazaretu, Kristus na sebe vztáhl slova Izaiášova o Hospodinově pomazaném, dávaje tak na srozuměnou, že on je tím Mesiášem a že navíc – ne nepodobně Eliášovi a Elizeovi – přišel pozvat a zachránit všechny lidi, i mimo hranice Izraele. «Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli». Je však (svými vlastními, doma) nepřijat, nepochopen, lidé ho chtějí srazit ze srázu hory, «on však prošel jejich středem a ubíral se dál». Bůh, i když je nerozpoznaný a nepřijatý, je lidmi nakonec nepřemožitelný. Podobně vše Boží ve světě je nepřemožitelné, i když třeba časná podoba všeho Božího – ne nepodobně Ježíšovu lidství – může být na čas ubita a zabita. Láska je nepřemožitelná, i přestože její projevy mohou být nepřijaty a poničeny…

Víme, stále se to opakuje a je to patrné i z dnešních biblických čtení, jak první uvozuje evangelijní jako předobraz uskutečnění, jak žalm rozvíjí čtení první a jak druhé čtení je samostatné, na zbývajících spíše nezávislé. Zpravidla se také v těchto souvislostech ubírá, měl by se ideálně ubírat jakýkoli pokus o rozjímání a o výklad biblických textů čtených při mši svaté. Zkusme ale dnes propojit zejména čtení první a druhé…

Jeremiášovo svědectví o Božím povolání je z první kapitoly jeho knihy, situováno je tak na samotný začátek jeho prorokování, redakčně bývá v našich biblích přímo nadepsáno „Povolání Jeremiáše“ či „Povolání Jeremiáše za proroka“. Boží slova v tuto chvíli slyšená musela ale zůstat hluboko zapsaná v prorokově nitru, už třeba jen proto, že svou knihu nepíše jako deník; její psaná forma vzniká mnohem spíše až ke konci jeho prorokování a navíc ji Jeremiáš spíše jen diktoval – možná jako svou prorockou závěť – svému písaři Bárukovi. I to naznačuje, jak z Božích útěšných slov objasňujících jeho povolání musel žít a čerpat Boží sílu zvlášť v dobách nepřijetí a pronásledování. Jak je možná mysticky slýchal opakovaně, třeba i častěji, kdykoli se ho zmocnila malomyslnost, touha s prorokováním přestat, kdykoli Hospodinu «svěřil svou při».

Nejde ale jen o Jeremiáše. Jde o Boží slovo, jednou z jehož charakteristik je univerzálnost; nějak promlouvá k lidem všech dob, je vzorem Božího přicházení, verbalizuje obecně platnou náboženskou zkušenost s Bohem. Týká se proto i nás, je i o nás, o nás a o Bohu. I my tak můžeme a máme zaslechnout nám adresovaná slova Boží útěchy, zvlášť v situacích, které se nějak podobají situaci proroka na přelomu sedmého a šestého století před Kristem, v době pro Izrael nejtěžší, na sklonku doby svobody a přebývání v Zaslíbené zemi, na začátku babylónského vyhnanství.

Kdykoli se naše životní situace anebo aspoň její existenciální prožitek začnou nějak podobat situaci Jeremiášově, kdykoli prožíváme těžkosti, jsme unaveni, vyčerpáni, anebo jsme navíc nepřijímání či dokonce pronásledování a začíná se nás zmocňovat malomyslnost či dokonce deprese, (kdykoli to nastane), právě tehdy slyšme Boží slovo podobné tomu Jeremiášovi: Neboj se, proto jsem tě povolal k bytí a při životě zachovávám, abych byl s tebou, abych z tebe stále činil «opevněné město, železný sloup a bronzovou zeď», abys prorokoval, abys prorokovala, nevzdávej to.

A co nemáme především vzdát, čím máme prorokovat?

Svůj život nemáme vzdát. Život, který by měl být naplněn, proto nám byl každému dán, aby byl naplněn snahou o skutečnou lásku. O takovou, jak nám ji charakterizuje svatý Pavel: «Láska je shovívavá…, dobrosrdečná, nezávidí…, nevychloubá se, nenadýmá, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje, když lidé žijí podle pravdy…, všechno omlouvá, všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá, všecko vydrží. Láska nikdy nepřestává». Takový a mnohem větší je ve svém milování Bůh a my jsme byli stvořeni a Pánem Ježíšem obnoveni a uschopněni k jeho «obrazu a podobě».

Proto je každá opravdová láska Boží přítomností v nás a ve světě. Proto láska skutečně vyzdvihuje člověka nad něj samého, nad tento svět, k Bohu samotnému. Láska činí člověka Bohu nejpodobnějším. Láska, jež je činem i slovem lásky (ne jen pouhým slovem o lásce), je tudíž nevětším a nejautentičtějším Božím proroctvím ve světě.

Proto je láska naším životním prorockým úkolem co máme činit jakoby „na místě Božím“. Proto podle lásky budeme souzeni. Proto vlastně mohou být spaseni i ti, kterým nebylo dáno poznat Boha, a přesto opravdově milují – podobni vdovám ze Sarepty. Proto mohou být ovšem také nějak zatraceni i ti, kterým sice poznat Boha a Pána Ježíše bylo dáno, ale ke skutečné lásce mají daleko, dokonce i k jakékoli snaze o ni – podobni všem těm některým farizeům a zákoníkům z evangelia. «Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými…, rozuměl všem tajemstvím…, pro druhého do ohně skočil…, ale neměl lásku…, nic mi to neprospěje…, jsem jako znějící kov a cimbál zvučí», kdybych vše dobré činil jen pro sebe (a pro svou spásu) a ne z lásky (ke Kristu a lidem); vyznává sám svatý Pavel…

Milé sestry, milí bratří, pokud se nás kdykoli zmocní malomyslnost v konání dobra, netečnost ve snaze o lásku – třeba z důvodu nepřijetí ze strany ostatních či všech možných protivenství, nastavme uši své duše Boží útěše. Jako Jeremiáš a všichni kdy jemu podobní. Nevzdávejme život, nevzdávejme svou snahu o to, abychom měli rádi. Nevzdávejme snahu o altruistickou činnou lásku ani tehdy, není-li přijímána či opětována, ani když jí jsou kladeny překážky. A stále si připomínejme, že jedině skutečná láska pro druhého (Boha a člověka a svět) je to podstatné a nejbožštější v nás. Neboť «Bůh je láska».

Ostatně i proto nám, slabým lidem, byla dána bez našich zásluh křesťanská víra a naděje, abychom za Bohem, který je Láska, za Pánem Ježíšem, jejím vtělením, přicházeli,  naslouchali mu, přijímali ho ve svátostech, zakoušeli ho ve společenství bratří a sester a láskou ho do něj zase vnášeli. Abychom byli stále znovu a znovu – navzdory svým slabostem a pádům – posilování v lásce, v touze po ní, ve snaze o ni; skrze víru a naději.

«Nyní trvá víra, naděje a láska, tato trojice. Ale největší z nich láska». A láska jako taková – jako Bůh mezi námi – je opravdu nepřemožitelná.

stáhnout pdf