Slovo k povzbuzení na neděli 31. května 2026, na Slavnost Nejsvětější Trojice – A

Milé sestry, milí bratří,

víra v Boha jako Nejsvětější Trojici – spolu s dějinností náboženské zkušenosti a vírou v boholidství Ježíšovo, spolu s biblí, evangelijním apelem k lásce a nadějí v život věčný – patří bezpochyby k tomu, co tvoří proprium christianum, to nejvlastnější křesťanské…

V souvislosti s Boží Trojicí so někdy říká: K přesvědčení, že Bůh je, lze dojít i pouhým rozumem, zatímco k Boží Trojici jen vírou. A to proto, že vyznání, že jeden Bůh je tři a že tři Boží osoby jsou jedno, nemá žádnou adekvátní obdobu v našem světě. Zatímco přesvědčení o nutnosti existence jednoho Boha vyplývá ze samotného pojmu a faktu bytí.

Jistě, uznává i tato teze, je mnoho odrazů Trojice ve stvoření. Trojí skupenství všeho hmotného, triadická struktura světa a časoprostoru či tři mohutnosti lidské duše. Ty nám pomáhají si Boží Trojjedinost aspoň nějak představit, můžeme je vnímat jako její stopy ve světě. „3D“ světa je znamením, že víra v Boží Trojici není nesmyslná. Ale pořád jde jen o nějaké tři podoby, tři rozměry či tři schopnosti téhož. V Bohu je Trojice ještě něčím mnohem víc, jednota Božského bytí a tří osob nemůže mít ve světě odpovídající obdobu.

Přesto, aspoň to tak formuloval nejeden křesťanský mystik a myslitel, vyznání Boží Trojjedinosti je zároveň něčím, co by člověku mělo být do jisté míry i tím nejbližším a paradoxně nejpochopitelnějším z Božích tajemství.

Nejen proto, že člověk může zejména sám v sobě onu triadickou strukturu objevit par excellence, když jeho duše se svými třemi mohutnostmi – poznáním, volbou a vztahovostí – je největším obrazem Boha na zemi. Ale především proto, že triadické je to člověku snad úplně nejbližší: láska.

«Bůh je láska (theos agapé estin)» je nejkrásnější Boží charakteristikou. Určitá teologická tradice, zejména ta západní, na základě toho rozvinula úvahy, proč Bůh vlastně musí být Trojicí. Protože je absolutním dobrem, které se rozlévá, i samo v sobě, a láskou, která má tři podoby. V dobrém Bohu musí být láska, která dává a rozděluje se (agapé), láska, která se sdílí (fília), i láska, která dostává (eros, chceme-li). Otec, Syn a Duch svatý.

Bůh je Láskou, která se vztahuje ve trojici a tvoří tak communio. Bůh musí být láskou sám v sobě, trojicí Božích osob, aby pro své sebe-uskutečnění mohl nepotřebovat svět, aby zůstal svrchovaným Bohem. A svět aby byl plodem jeho svobodné lásky.

Pro Boží jedinost je svět soudržný, pro Boží dobrotu dobrý a pro Boží trojičnost mnohotvárný a živý. A měl by být také laskavý, a to i skrze člověka.

Člověk, stvořený k Božímu obrazu a podobě, by měl mít svým svobodným jednáním na Boží trojičnosti podíl. Více než triádami ve svém životě, třemi mohutnostmi duše, svou trojrozměrností, či prožitkem času jako minulosti, přítomnosti a budoucnosti svou vztahovostí a láskou. Laskavou stopu by měl člověk ve světě zanechat člověk…

Stopa je hezká, velmi pochopitelná a dnes hojně užívaná a známá metafora vlivu člověka na svět, ve kterém žije, na prostředí, do kterého byl vržen, a na lidi, kteří ho spolu s ním sdílejí. Hovoří se často o naší stopě enviromentální (mající vliv na životní prostředí), o stopě, již po sobě zanecháváme v elektronickém světě, na internetu, o stopě mediální, v tom či onom oboru anebo oblasti lidské činnosti, o stopě v srdcích druhých lidí, v jejich psychice, ve vztazích. Mluví se o stopách veškerého našeho jednání, všech našich myšlenek, slov a činů, o stopách celého způsobu života.

A že to nejsou vždy jen stopy dobré, ale často i stopy zlé, nejen stopy pomáhající, ale i ničící, je nám všem asi jasné. Bohužel. Slavnost Nejsvětější Trojice nám mimo mnoha jiného naštěstí znovu připomíná, že i na naší stopě záleží a že by měla být co nejvíce dobrá, co nejvíce «v Kristových šlépějích». Ve šlépějích evangelia.

Ve starozákonní mudroslovné knize Sirachovcově čteme tento aforismus: «Někteří lidé nezanechali památku po sobě a zmizeli, jako by nežili, byli, jako by se nenarodili, a tak i jejich děti po nich. Ale naši otcové jsou proslavení muži, a na jejich spravedlnost se nezapomene». Přičemž „žádná stopa“ může znamenat jak nečinnost, nicnedělání, nevykonání dobra, které člověk vykonat měl, tak zlé jednání, ničení, jež člověk učinit neměl. Zlo se ve starozákonním archaickém chápání blíží nicotě, chaosu, žádné stopě, vymizení z paměti Boha i lidí. Zatímco stopa spravedlnosti je požehnáním pro potomstvo, zůstává, a to dokonce navěky.

Člověk, stvořený k obrazu a podobě Boží Trojice, je ustrojen a předurčen k tomu, aby konal dobro, aby miloval, aby co nejvíce lásky bylo jeho stopou, kterou po sobě ve světě zanechá. Starý Zákon to nazýval spravedlností, Nový už přímo volá k lásce, která dává, která se rozdává a prospívá lidem a světu, po vzoru Kristově. K agapé.

Člověk není povolán a předurčen k tomu, aby jeho stopa byla zlá. Zlý sobec nakonec nemůže být šťastný, ani zde, ani na věčnosti. A nemůže být šťastné ani jeho okolí, ani příroda kolem něj. Člověk je povolán k větší stopě než ke stopě žádné. Je povolán ke stopě jsoucí, aktivní a Boží: aby miloval a prospíval. Aby prospívající láska byla jeho největší stopou ve světě, do něhož je vržen, a ve vztazích, v nichž žije, pohybuje se a je.

Milé sestry, milí bratří, ano, je to stále totéž poselství milovat, mít rád Boha, lidi a svět: «Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný». Nemůže být ani jiné, nic není opakování více hodné.

Metafora stop, inspirovaná stopami Trojice ve světě, nás chce znovu povzbudit, abychom toto poslání vzali za své, abychom u každého svého činu zatoužili, aby zanechal v lidech kolem nás a v našem mikrosvětě dobrou stopu, stopu aspoň nepatrně Boží, stopu laskavou, stopu Trojice. Aby se i tak víra v Trojici Boží stávala tou nám nejbližší a láska tím nejvlastnějším našemu křesťanství.

Samozřejmě, přežitelnost světa stojí podstatně na lásce Boží. Ale co do našeho světa nějak i na té naší. A vnímáme-li sebekriticky, že v našem životě je již dost stop, ba ťápot špatných, ostatně i spravedlivý sedmkrát za den hřeší, tak znovu vězme, že může být, slovy Petrovými, zase jen «láska, která přikryje množství hříchů».

Na vykročení cestou v Kristových šlépějích, i kdyby již co do času života měla být sebekratší, nikdy není pozdě, s Boží milostí… «Milost Pána Ježíše Krista, láska Boží a společenství Svatého Ducha (ať je) s Vámi (s námi) se všemi» zaznělo ve čtení druhém.

stáhnout pdf