Slovo k povzbuzení na neděli 31. prosince 2023, na svátek Svaté rodiny – B

Milé sestry, milí bratří,

dnešní svátek – Svaté rodiny, Ježíše, Marie a Josefa – nepatří mezi ty největší vánoční, jakými jsou slavnosti Narození Páně, Matky Boží Panny Marie či Zjevení Páně. Nepatří dokonce ani mezi ty starobylé vánoční svátky svatých, jako svatého Štěpána, Jana Evangelisty anebo Mláďátek betlémských. Začal se slavit až v 17. století, během století 19. se jeho slavení rozšířilo a teprve v roce 1920 byl zaveden jako závazný pro celou církev. Nejprve se slavil v neděli po Třech králích, nyní ho máme v neděli vánočního oktávu. Aby byl podtržen jeho biblický vánoční základ: Prostředí, do kterého se Boží Syn jako člověk narodil a ve kterém pak prožíval své dětství a vyrůstal, je prostředím lidské rodiny, prostředím živých lidí, Panny Marie a svatého Josefa.

Proto se dnes v jednotlivých liturgických cyklech čtou také evangelijní úryvky hovořící o Ježíšově dětství: O útěku do Egypta (to se četlo loni), o přinesení Ježíše čtyřicet dní po narození do chrámu (o tom slyšíme letos) a pak o dvanáctiletém Ježíši v chrámě (to se bude číst příští rok). Více toho v Novém Zákoně o Ježíšově dětství, následujícím po jeho narození, vlastně ani nemáme.

Boží Syn se vtělil a narodil do lidské rodiny, i když docela specifické, v ní žil a vyrůstal a z ní pak vešel do světa. Zkusme proto krátce porozjímat právě o rodině, o jejím významu, o tom, co rodina je a čím vším může být. Jak vzhledem k dnešnímu svátku, k vánoční době, tak i vzhledem poslednímu dni končícího roku.

Zahrajme si nejprve trochu s jazykem. V češtině je rodina odvozena od slov rod či rodit. Zdůrazňuje tak především původ, přirozené plození a rození dalších generací, příbuznost pokrevní v přímé linii. Latinská familia a z ní odvozené výrazy v novorománských jazycích zdůrazňují více sdílení života, blízkost, podíl na stejném údělu a úkolu, zahrnující všechny lidi žijící společně v jednom domě. Podobně například oikogeneiá řecky, přímo odvozená od slova oikos, „dům“, anebo hebrejská mišpachá či mišpoché v jidiš.

Buď jak buď, rodina vždy znamená nějakou příbuznost, reálnou blízkost, vzájemnou závislost, trvalou či jen dočasnou společnou cestu životem.

V prvé řadě je to samozřejmě rodina přirozená, primární – otec, matka, děti – , o kterou jde. I při vší úctě a respektu k jiným společenstvím a způsobům sdílení života, je a musí zůstat toto vnímání rodiny jako základní. Tak o rodině přeci mluví biblická tradice, zkušenost lidstva a – opět se vší úctou a respektem – i zdravý rozum. I proto je takovéto přirozené chápání rodiny, vycházející z (kéž by láskyplného) svazku muže a ženy, hodné úcty a ochrany, a to i ze strany společnosti, jíž je rodina základem.

Ne každému je však dáno takovou vlastní rodinu mít a v ní žít, a i to je třeba vzít v potaz a ctít.

Zadruhé je to rodina v širším smyslu. Rodina pokrevního příbuzenstva, včetně prarodičů, bratranců, sestřenic, vnoučat, synovců a neteří, ostatních příbuzných. Zvlášť i těch, kteří zůstali sami, kteří nemají svou vlastní rodinu, anebo ji ztratili, nemají svůj protějšek, nebylo jim dáno mít vlastní děti. Je třeba vnímat i tyto všechny, vnímat je všechny jako nějakou součást vlastního světa, sdílet i s nimi život, nezapomínat na ně, mít pro ně lásku, snažit se jim pomoci, soucítit s nimi, být jim otevření a přijímat je i jejich otevřenost.

Zatřetí – a tím se dostáváme již do obecnějších významů, větších metafor – můžeme pod pojmem rodina, nebo lépe řečeno příbuzenstvo, vnímat vlastně všechna lidská společenství, nějak jdoucí společně životem, sdílející ho. Větší i menší, otevřenější či uzavřenější společenství a svazky, různé formy přátelství a lidské blízkosti.

V posledku pod rodinou chápejme i rodinu celého lidstva, rodinu nás všech, oněch osmi miliard, kteří zde a nyní žijeme, kteří jsme si – vzdáleně či blízce – dáni. Ani ostatní lidé, s nimž na první pohled nemáme nic blízkého, nás nesmějí nezajímat. Všichni lidé jsou přeci naši příbuzní. Samozřejmě, zvlášť nás mají zajímat ti, kteří jsou nějak součástí našeho konkrétního mikrosvěta, s nimiž se v životě potkáváme. S nimi máme reálně sdílet život i dobra světa, určená však všem. Proto nás nesmí přestat zajímat ani celek lidstva, to, co se děje s lidmi někde v dálce, i když jim třeba jen pramálo můžeme na dálku prakticky pomoci.

Fratelli tutti, „všichni jsme si bratry“ (a dodejme: sestrami) se nejen jmenuje encyklika papeže Františka o sociálním bratrství a sesterství z roku 2020, je nejen parafrází slov sv. Františka z Assisi, ale přesvědčení o fratelli tutti je také palčivým připomenutím, že ostatní lidé – jejich osudy, jejich spása, jejich život a životní prostředí, prostředky k jejich životu a kvalita jejich putování světem – (nikdo a nic z toho) nám opravdu nesmí být lhostejné. Osud lidí a světa nám nesmí být lhostejný. Nikdy.

Už proto ne, že všichni jsme spojeni jedním společným lidstvím, koluje v nás tatáž lidská krev, jsme si příbuzní. Což je dáno již naší stvořeností a umocněno právě vánočním poselstvím: Boží Syn se stal člověkem a do svého jednoho lidství zahrnul tajemným a reálným způsobem lidství všech. A tak krev, jež v nás koluje, která koluje ve všech lidech, je vždy v jistém smyslu i krví Kristovou.

V neposlední řadě je rodinou i rodina církve, v níž Pán Ježíš – i navzdory našim lidským chybám a slabostem – jedinečně přebývá. Rodina církve jako celek i její dílčí části, třeba farnost. Kristovou krví, která je u křesťanů i krví svátostnou, jsme smířeni s Bohem a měli bychom být a žít smířeni i mezi sebou. Konkrétně, v lásce a pokoji lidí (kéž by) dobré vůle.

Zkrátka a dobře, do všech těchto rodin a rovin, věříme, se Kristus chce rodit, v nich žít, přebývat a růst a z nich znovu vstupovat do světa. Boží Syn ale také čeká, že se najdou lidé, podobni Panně Marii a svatému Josefovi, kteří ho přijmou. A těmi lidmi pochopitelně máme být my: Všichni jsme zváni přijmout za svého Krista. A přijmout za svá i prostředí, různá prostředí, od primární rodiny až po rodinu všech lidí, v nichž žijeme, pohybujeme se a jsme, jako ta, v nichž všech chce i Boží Syn nějak přebývat.

Svátek Svaté rodiny nám tak mimo jiné připomíná fakt, že všichni jsme součástí nějaké rodiny. A že rodiny jsou tvořeny lidmi, pro které a s kterými bychom měli žít, na kterých by nám mělo záležet. Známými slovy Johna Donna «Žádný člověk není ostrov sám pro sebe, každý je kus nějakého kontinentu, nějaké pevniny». Rodiny jsou prostředími, skrze něž a do nichž chce z nebe sestupovat Bůh a v nich přebývat, v posledku v opravdové vzájemné lásce lidí. Rodiny – od primární po rodinu celého lidstva – jsou hodny naší úcty, lásky a respektu, potažmo věrnosti.

Milé sestry, milí bratří, kéž následná obnova manželských slibů těch z vás, kteří žijí v manželství a chtějí své sliby obnovit, je pro vás i pro nás ostatní povzbuzením obnovit i svá obecnější předsevzetí: Žít s druhými a pro druhé. I proto, že do všech dobrých vztahů sestupuje Bůh. Tak mu v tom nebraňme…

Milé sestry, milí bratří, máme zároveň poslední den roku. Děkujeme, odprošujeme, prosíme. S vědomím, že to nebyl pro mnohé a pro velkou část světa rok lehký, zvlášť jeho závěr ne, v něm bylo i mnoho bolesti. Možná o to více jsme zde nyní chvějící se a s pokornou vděčností za dar života, s prožitkem jeho křehkosti. Možná i dnešní svátek Svaté rodiny, který letos na poslední den v roce připadl, nám proto o to více připomíná, jak by nám i na druhých lidech, na lidských rodinách mělo záležet. Abychom i ve vztazích hledali Boha a láskou k Bohu a lidem jej v nich – třeba jako Krista-Dítě – přijímali.

stáhnout pdf